B O L I V I A 2004

25. října - 24. listopadu 2004

Členové výpravy :

Radan Kaderka Jiří Kovalčík Ivo Tomeš Renata a Petr Ouředníkovi Jana a Pavel Senftovi

Věnováno Janě Přecechtělové, které jsem se na měsíc vzdálil, ale stále cítil její blízkost

OBSAH :

PÁTEK 24.9. JAK JDE S ÚSMĚVEM VŠECHNO LÍP I V SAO PAULU

SOBOTA 25.9. LA PAZ

NEDĚLE 26.9. CESTA DO UYUNÍ

PONDĚLÍ 27.9. UYUNÍ A NEKONEČNÁ CESTA K LAGUNĚ COLORADA

ÚTERÝ 28.9. LAGUNA VERDE A KOUPÁNÍ VE VÝŠCE 4.300 METRŮ

STŘEDA 29.9. NÁVRAT Z NÁRODNÍHO PARKU EDUARDA AVAROY

ČTVRTEK 30.9. SALAR DE UYUNÍ A ISLA DEL PESCADO

PÁTEK 1.10. VULKÁN TUNUPA A ROZMLOUVÁNÍ S MRTVÝMI

SOBOTA 2.10. LA PAZ A VALLE DE LA LUNA

NEDĚLE 3.10. CESTA DO NÁRODNÍHO PARKU SAJAMA

PONDĚLÍ 4.10. CESTA DO ZÁKLADNÍHO TÁBORA

ÚTERÝ 5.10. VÝSTUP NA PARINACOTU 6.342 m

STŘEDA 6.10. HLADOVÝ ČECH A STŘÍHÁNÍ LAM

ČTVRTEK 7.10. TITICACA A ISLA DEL SOL

PÁTEK 8.10. ISLA DEL SOL, OSTROV UTOPENÝ V MODŘI

SOBOTA 9.10. COROICO A NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ CESTA SVĚTA

NEDĚLE 10.10. CESTA DO RURRENABAQUE

PONDĚLÍ 11.10. RURRENABAQUE

ÚTERÝ 12.10. DEN LOUČENÍ A PRVÁ NÁVŠTĚVA PRALESA

STŘEDA 13.10. DRUHÁ NÁVŠTĚVA PRALESA

ČTVRTEK 14.10. SAN BUENAVENTURA A TŘETÍ NÁVŠTĚVA PRALESA

PÁTEK 15.10. ČTVRTÁ NÁVŠTĚVA PRALESA A FIASKO PRALESNÍ SKUPINY

SOBOTA 16.10. NÁVRAT Z RURRE

NEDĚLE 17.10. CESTA K HUYANA POTOSÍ

PONDĚLÍ 18.10. VÝSTUP NA HUYANA POTOSÍ (6.088 m)

ÚTERÝ 19.10. NÁVRAT DO ZABLOKOVANÉHO LA PAZU

STŘEDA 20.10. SORATA

ČTVRTEK 21.10. NÁVRAT ZE SORATY

PÁTEK 22.10. NÁKUP DÁRKŮ A FENOMÉN ZVANÝ KOKA

SOBOTA 23.10. NÁVRAT

NEDĚLE 24.10. A ZASE DOMA

”Tvou milostí jsem vstal dnes ráno, ó Můj Bože, a odešel jsem ze svého domu s plnou důvěrou v Tebe a svěřil se Tvé péči. Prosím Tě tedy, sešli mi z nebes Své milosti Své požehnání a dej, ať se zase bezpečně vrátím domů tak, jak jsi dovolil, abych se vydal na cestu pod Tvou ochranou s myšlenkami pevně upnutými na Tebe.”

Není Boha kromě Tebe, Jednoho, Nesrovnatelného, Všemohoucího, Přemoudrého.

Bahá´u´lláh

PÁTEK 24.9. JAK JDE S ÚSMĚVEM VŠECHNO LÍP I V SAO PAULU

Na ruzyňském letišti jsme se rozloučili s Janou a Mirkou. Bylo to loučení rychlé a bezbolestné. Ani jsem si po těch stresujících přípravách na cestu neuvědomil, že mi bude Jana už za pár hodin chybět a že si budu vyčítat, že loučení proběhlo tak rychle, tak tiše, beze slov, která jsem mohl říci, ale neřekl, protože jsem byl duchem nepřítomen. Můj duch šel zkrátka napřed, protože už v sobě nedokázal dále potlačovat vzrušení plynoucí z velkého očekávání.

Z Prahy jsme letěli do Říma a z Říma do Sao Paula na letiště Guarulhos. Přes avizované finanční problémy letecké společnosti Alitalia proběhly oba lety hladce a bez výraznějšího zpoždění. V Sao Paulu jsme trochu rozpačitě přešlapovali ve frontě před migrační úřednicí, protože nikdo z nás neměl brazilské tranzitní ani pobytové vízum a abychom si mohli vyzvednout zavazadla, museli jsme opustit tranzitní prostor. Nasadili jsme spokojené a co možná nejpříjemnější úsměvy a nakonec vše proběhlo hladce. Migrační úřednice sice dlouho listovala našimi pasy, ale když v nich nenašla jediné vízum, dlouze se zakoukala do jakýchsi seznamů a pak nám pasy vrátila. A tak jsme se ocitli bez víz na výsostném území Brazílie.

Cena zpáteční letenky Praha – La Paz - Praha : 34.500 Kč včetně tax (Alitalia / Varig a zpět Aerosur / Alitalia)

Odlet z Prahy : pátek 24.9. 16:45 místního času

Přílet do La Pazu : sobota 25.9. 13:15 místního času

Odlet z La Pazu : sobota 23.10. 7:00 místního času

Přílet do Prahy: neděle 24.10. 15:20 místního času

Poměrně často užívanou a o něco levnější variantou pro cestu do Bolivie je přelet do Limy za přibližně 26.000 včetně tax a přesun autobusem do La Pazu za nějakých 50-80 USD. Cesta autobusem však trvá asi 20 hodin, což není po zhruba patnácti hodinách čistého letu zrovna nic příjemného.

SOBOTA 25.9. LA PAZ

Po asi šesti hodinách čekání v letištní hale v Sao Paulu a po návštěvě info kanceláře brazilské společnosti Varig, která nám vysvětlila, proč je cíl našeho letu 8886 Vira-Vira a nikoli vytoužený La Paz, jsme nastoupili do letadla a po třech a půl hodinách letu přistáli v La Pazu. Letadlo pak dále pokračovalo do Vira-Vira, což je název bolivijského letiště poblíž Santa Cruz.

Výškoměr ukazoval na letišti téměř 4.000 metrů nad mořem a většinu z nás začala mírně bolet hlava. První příznak výškové nemoci. Při výměně peněz na letišti jsme si mohli vyměnit maximálně 300 dolarů na osobu a tak jsme museli do směnárny všichni, abychom si vyměnili dostatečný obnos. Téměř každého z nás se slečna za přepážkou snažila oškubat o 100 boliviánů (dále bs), což je v přepočtu přibližně 300 Kč. A zcela určitě se nás snažila okrást vědomě, protože když jsme se tam po několika minutách vrátili, že jsme dostali o stovku méně, beze slov nám ji vydala.

Mikrobusem za 60 bs jsme sjeli z El Alta do centra La Pazu ležícího asi 400 výškových metrů níže a ubytovali se v koloniálně vyhlížejícím hotelu Torino v ulici Socabaya (třílůžkový pokoj bez koupelny a záchodu za 75 bs, dvoulůžák za 50 bs).

Večer jsme si nakoupili plynové bomby na vaření a v jedné cestovní agentuře probrali možnosti okružní cesty z Uyuni na jih Bolívie, kam bychom chtěli zítra vyrazit. Většina cestovních agentur nabízejících plně zajištěné zájezdy do okolí La Pazu či do vzdálených oblastí Amazonie či Altiplana sídlí v centru města v ulici Sagarnaga v sousedství kostela Svatého Františka (Iglesia San Francisco). Po návštěvě agentury jsme se ještě vydali na autobusový terminál, abychom si rezervovali jízdenky do Uyuni (60 bs s Transportes 16 de Julio).

NEDĚLE 26.9. CESTA DO UYUNÍ

Noc byla těžká hlavně pro Ivoše, který ji celou prozvracel přibližnou rychlostí jedna tyčka za hodinu. Hold každý organismus se s výškou vyrovnává jinak.

Ráno jsme se šli po bojové poradě poflakovat po náměstí P. D. Murilla, kterému dominuje vládní palác a katedrála Nuestra seňora de La Paz. Náměstím procházelo procesí s alegorickým vozem vezoucím sochu Naší paní míru a doprovázené vojenskou dechovkou. Během slavnostní salvy jedna kulka zbloudila a poranila dítě. Začaly se ozývat hysterické výkřiky.

Vrátili jsme se do hotelu, sbalili potřebné věci a zbytek nechali v pytlích v bezplatném hotelovém depozitu. Přesunuli jsme se na terminál. Policie stojící u vchodu do haly nás upozornila na to, abychom si dobře hlídali věci, že se tu krade.

Autobus do Uyuní měl odjíždět v 15:30, ale ve skutečnosti jsme vyjeli až v 16:20. Autostrádou jsme vyšplhali na El Alto a cestou na jih se nám v celé své nádheře ukázal sněhem pokrytý masiv Illimani (6.439 m). Plánovaná patnáctiminutová přestávka v Oruru se nakonec protáhla na padesát minut, protože se ztratil nějaký sedmiletý chlapec. Nakonec přišel v doprovodu strážníka, který jej kdesi našel.

K ránu začalo být v autobuse velice chladno. Chvíli jsme drkotali zubama než jsme se zabalili do spacáků, které jsme si prozíravě vzali s sebou na palubu. Těch několik cestopisů, které jsme četli, nás přesvědčilo o tom, že to nemusí být až tak od věci.

PONDĚLÍ 27.9. UYUNÍ A NEKONEČNÁ CESTA K LAGUNĚ COLORADA

Kolem půl páté ráno jsme dorazili do mrazivého Uyuní. Na autobusové zastávce nás měl čekat někdo z agentury Sandra Tour, jak jsme se dohodli v La Pazu, ale bohužel nečekal a tak jsme využili nabídky jiné agentury, jejíž sympatická a poměrně iniciativní agentka pobíhala kolem autobusu. Šli jsme si sednout do jediné kavárny, která byla v tuto ranní dobu otevřená a společně probrali při šálku maté de coca její nabídku. Nakonec jsme se dohodli na pětidenním výletě v ceně 75 USD, který zahrnoval dopravu, jídlo a ubytování a zajímavý program v nejjižnějších pustinách Bolívie.

Naložili jsme bágly na terénní Toyotu LandCruiser 4x4 a odjeli do kanceláře agentury SUMAJ JALLAPHA zaplatit výlet a dospat zbytek probdělé noci.

Ulice města se už hemžily lidmi, když jsme vstali a po prohlídce nádraží v Uyuni jsme se šli do centra nasnídat. O půl jedenácté jsme naložili bágly na střechu Toyoty společně se zásobami potravin, vody a nafty, rozloučili se a vyrazili vyprahlou, téměř polopouštní krajinou altiplana na jih Bolívie. Nejdříve jsme se zastavili na Pohřebišti lokomotiv, Cementerio del trenes, které leží hned za Uyuní. První zde pohřbená lokomotiva byla do Bolívie přivezena z Evropy v roce 1870. Tato turistická atrakce je vlastně jen obrovským šrotištěm správců bolivijské železnice. Opustili jsme hřbitov a doprovázeni písečnými tornády a fatou morgana rozjeli se rozlehlou, suchou krajinou. Některé oblasti jsou zde v období dešťů zality vodou.

Při přejezdu prvního brodu jsme zapadli a trvalo téměř hodinu než jsme auto s pomocí jiného jeepu vytáhli. Cestou jsme potkávali lamí stáda, která žila v téměř neobydlených údolích ohraničených hřebeny opuštěných hor. Potkali jsme i osamoceného nandua, pštrosa zdejší pampy.

O půl sedmé zapadlo Slunce a my se dál šplhali v naprosté tmě úbočími hor do vesnice Huayllajara ležící v nadmořské výšce 4.330 metrů u laguny Colorada. Laguna Colorada je už součástí Národního parku Eduarda Avaroy, jehož mokřady s hejny plameňáků jsou chráněny Ramsarskou konvencí. I když jsme ve tmě jednou zabloudili, přesto jsme dokázali ocenit orientační schopnosti našeho řidiče, mechanika, kuchaře a průvodce v jedné osobě, který se jmenoval Roy. Kolem deváté večer jsme dorazili k obydlím postaveným z hliněných nepálených cihel. Všechny pokoje už byly obsazeny a tak jsme vzali zavděk pokojem, v němž nesvítilo akorát světlo. Nedlouho po romantické večeři při svíčkách jsme šli spát.

ÚTERÝ 28.9. LAGUNA VERDE A KOUPÁNÍ VE VÝŠCE 4.300 METRŮ

Vstávali jsme o půl sedmé do mrazivého rána. Voda v potoce byla zmrzlá. Kolem osmé jsme vyrazili ke gejzírům Sol de Maňana (4.850 m), které se pyšní četnými fumaroly a solfatáry a poprvé také uviděli vzácnější lamy vikuně. Od gejzírů vedla naše cesta k níže položené laguně Polkes, v níž se brouzdali plameňáci. V údolí, které následovalo, jsme minuli Rocas de Dalí, Dalího skály pojmenované podle slavného španělského malíře 20. století a pokračovali na nejjižnější místo naší expedice, k azuritově zbarvené laguně Verde, nad níž se tyčí majestátně vyhlížející vulkán Licancabur (5.916 m).

Před obědem jsme se ve výšce 4.300 metrů vykoupali v termálních lázních u laguny Verde. O co více jsme se těšili na teplou koupel, o to těžší bylo bazén opustit. Nad námi se tyčily zasněžené štíty a údolím foukal ledový vítr.

Do vesnice Huayllajara jsme se vrátili kolem čtvrté odpoledne. Pavel s Janou a Petr s Renatou se vydali proti proudu potoka, Jirka s Ivošem k laguně Colorada a já vyrazil k předhůří bezejmenného kopce. Bohužel má šiltovka mě nedokázala ochránit proti silnému a studenému větru, který se v podvečer zvednul, takže jsem se po hodině a půl vrátil do vesnice, zalehnul se zimnicí a bolestí hlavy do spacáku. Byl to ode mě nerozum a taky jsem si za to patřičně vynadal. Jakmile začal foukat silný vítr, měl jsem se okamžitě vrátit a nepokračovat dál. Zabalil jsem se do dvou spacáků a po půl noci se do naprostého ticha probudil. Byl jsem z nejhoršího venku.

STŘEDA 29.9. NÁVRAT Z NÁRODNÍHO PARKU EDUARDA AVAROY

Vstávali jsme jako předchozí den o půl sedmé. Po skrovné snídani a průjmové pětiminutovce jsme vyrazili k červeně zbarvené laguně Colorada fotit plameňáky. Laguna vděčí za své zbarvení červeně zbarveným mikroorganismům, které se během dostávají do vrchních teplejších vrstev jezera. Mikroorganismy jsou také hlavní potravou plameňáků. V únoru snáší plameňáci do písku vejce a za tři týdny se líhnou mláďata. Během zimy laguna zamrzá, což plameňákům nevadí. Počkají, až hladina rozmrzne a uvolní jim ledem sevřené nohy. V oblasti Národního parku Eduarda Avaroy přibližně 1x za tři roky nasněží, jinak je oblast na srážky velice chudá.

U výjezdu z parku jsme zaplatili 30 bs na osobu a cestou udělali ještě několik zastávek u několika dalších lagun. Specifické chemické a mikrobiální složení vody dává lagunám jejich specifické zbarvení od modré přes modrozelenou, zelenou až po zelenohnědou a hnědou barvu. První zastávka byla u laguny Ramadillas, další u lagun Honda, Char Khota, Hedionda a Caňapa.

Po dvacetiminutové přestávce u Kamenného stromu (Árbol de Piedra) jsme pokračovali směrem k aktivnímu vulkánu Ollagüe (5.870 m). Před ním jsme pak uhnuli na sever a hrozivě vyhlížející cestou sestoupali na jižní konec salaru de Chiguana. Náš řidič Roy s mírnou nadsázkou prohlásil, že to je nejhorší cesta v celé Jižní Americe. Dole na salaru se nás pokusili zkontrolovat chilští vojáci, jakási předsunutá jednotka před chilskou hranicí, ale Roy jim cosi řekl a brzy dali pokoj. Hned za kontrolním bodem jsme proťali železnici spojující Uyuní s chilskou Antofagastou a v malé vesničce San Juan doplnili palivo.

Ubytovali jsme se až u Dona Andrese ve vesnici Colcha K. Penzión se nachází hned na začátku vesnice a rozhodně jsme nebyli první Češi, kteří tu spali. Don Andres se nám přišel pochlubit s česky psanou pochvalou jeho ubytovacích služeb. Taky jsme mu něco napsali.

ČTVRTEK 30.9. SALAR DE UYUNÍ A ISLA DEL PESCADO

Brzy ráno jsme opustili penzion. Už první pohled na obrovskou plochu sněhobílého salaru de Uyuni byl zážitkem. Co teprve, když jsme dorazili k Isla del Pescado, k Ostrově ryby, který leží uprostřed bílých plání a je porostlý obrovitými kaktusy. Nejvyšší z nich má výšku 12,3 metru a jeho věk se odhaduje na 12.300 let. Jednoduchým matematickým úkonem si můžeme spočítat, že rychlost růstu kaktusů je přibližně 1 cm za rok. Na ostrově můžete absolvovat jednoduchý vyhlídkový okruh po vyznačených stezkách nebo si obejít celý ostrov po salaru. Není problém stihnout za dvě až tři hodiny obojí.

Odpoledne jsme dorazili do vesnice Coqueza, kde nám Roy zajistil nocleh v penzionu Maya. Normálně se výlety na jih Bolívie plánují na maximálně čtyři dny, my jsme se rozhodli, že pátý den absolvujeme aklimatizační výstup pod vrcholový kužel vulkánu Tunupa (5.432 m), abychom se připravili na šestitisícové vrcholy, které jsme měli v plánu.

Pozdně odpolední procházka kolem salaru byla doprovázená šuměním větru. Na břehu se pásly stáda lam, lagunami se brouzdali plameňáci a jiní brodiví ptáci. Po basketbalovém hřišti uprostřed kamenných plotů pobíhala selátka. Ze všeho, na co se člověk podíval, sálala harmonie, která získávala na síle oním zvláštním všudypřítomným klidem drsné přírody.

Z věže malého kamenného kostelíku jsme večer fotili západ Slunce než nás chlad zahnal zpátky. A protože v penzionu Maya nakonec nebylo pro Jirku, Ivoše a mně místo, šli jsme spát do jakési školy. Usínal jsem s obrovskou ilustrací ženského pohlavního ústrojí nad hlavou a z udusané hlíny na zemi vzlínal chlad.

PÁTEK 1.10. VULKÁN TUNUPA A ROZMLOUVÁNÍ S MRTVÝMI

V šest ráno byl budíček, ale svítaní nad salarem nestálo za fotku, takže jsme zase zalezli zpět do ještě vlažných brlohů.

Po snídani jsme vyrazili nejdříve do jeskynního pohřebiště. Auto jsme zaparkovali někde v polovině kopce a úzkou pěšinou se vydali do ostře zaříznutého údolí. Dorazili jsme k zamřížovanému vstupu do jeskyně. Roy vytáhnul klíč a otevřel. Nízkou chodbou jsme vstoupili do hrobky. Svět živých a mrtvých jakoby splynul. Dělili jsme se o společný prostor s několika mumiemi v prenatální poloze, ve které se dříve pochovávalo. Člověk se po smrti těla znovu vrací do polohy, ze které se narodil a kruh života se pomyslně uzavírá. Pohřebiště pod Tunupou patří kultuře Chullpas, která obývala toto území přibližně 500 let před Kristem. V hrobce byly původně pochováni jen muž a žena a jejich dvě děti, ostatky zbývajících zemřelých byly přineseny z okolních jeskyní. Děti měly na nohách botky z lamí kůže a i ostatní mumie byly oděny do utkaných látek. Kolem nich byla rozložena barevná keramika. Další nálezy, která dokládají přítomnost kultury Chullpas na tomto území, pochází z vesnice Colcha K a spadají do období 800 n.l. Zde mrtvé nepohřbívali do jeskyní, ale do kamenných věží. Pro mě osobně bylo setkání s mrtvými starými 2.500 let velice silným zážitkem. V blízkosti smrti jako bych slyšel mrtvé promlouvat, jakoby mi chtěli něco sdělit, nějaké poselství minulosti.

Poté následoval aklimatizační výstup na první předvrchol vulkánu Tunupa. S Petrem a Renčou jsme dosáhli podle výškoměru výšky 4.630 metrů. Po návratu do vesnice Coqueza jsme se naobědvali v jídelně penzionu Maya. Po obědě jsem šel Jirkovi shánět koku, protože ho začala příšerně bolet hlava a kafe nebylo k mání.

Na cestě zpátky do Uyuní jsme se zastavili v hotelu postaveného ze soli (Hotel de Sal). Hotel nyní slouží jako muzeum, takže shánět ubytování se zde budete snažit marně. Postele, židle i stoly ze slaných kvádrů jsou pouze k okukování. Asi čtvrthodiny od hotelu leží vesnice Colchani, kde se ručně těží sůl. Solanka se na povrchu salaru v mělkých lagunách odpařuje a dochází k rekrystalizaci soli. Krystaly soli jsou průběžně vyhrabávány do kuželových figur, v nichž dochází k jejich částečnému vysušení. Ještě na salaru jsme píchnuli, což se nám zdálo vzhledem k její rovné ploše naprosto nepochopitelné, ale Roy si s proraženým kolem poradil a za necelých 20 minut jsme opouštěli Colchani a směřovali do Uyuní, kde končil náš pětidenní výlet. Rozloučili jsme se s Royem, vyzvednuli v agentuře Euro Tours věci, které jsme si tam uschovali a šli na večeři. Agentura pro nás zajistila jízdenky na autobus do La Pazu, který měl odjíždět v osm večer. Sám majitel agentury nás zavedl na terminál a tam se s námi rozloučil.

Rád bych se zmínil i o jízdě samotné a podělil se s vámi o několik zkušeností, které učiní cestu o něco málo snesitelnější. Za prvé je nutné vzít si s sebou na palubu dostatek jídla a pití, protože cesta trvá 12 hodin, jede se v noci a zastávek není moc. Za druhé je nutné vzít si s sebou co nejteplejší věci včetně spacáku, protože noci je v autobuse zima a řekl bych, že i dost vlezlá. Za třetí cesta na jih do Argentiny a Chile je nezpevněná a nerovná, autobus několikrát brodí řeku, takže pokud je to možné, kupte si místa v přední části autobusu, nejlépe hned za řidičem, kde tolik nefouká a kde jsou vibrace nejmenší, což samozřejmě ani tak nezaručuje, že věci zůstanou tam, kde jste si je na začátku cesty položili. Odložené boty vám zcela jistě odejdou někam jinam.

SOBOTA 2.10. LA PAZ A VALLE DE LA LUNA

V sedm ráno jsme přijeli do La Pazu a ubytovali se v hotelu Torino. Recepční už nás z dálky zdravil slovy ´amigos checos¨ a všem nám podal ruku. Odpoledne jsme navštívili Valle de Luna, Měsíční údolí, které leží na jihu od La Pazu. Podobným směrem leží i kaňon Palca. Z náměstí u kostela San Francisco jezdí k údolí mikrobusy přímo nebo s přestupem ve čtvrti Calacoto. Vstupné do parku je 15 bs.

NEDĚLE 3.10. CESTA DO NÁRODNÍHO PARKU SAJAMA

Ráno jsme si telefonicky rezervovali jízdenky do Národního parku Sajama ležícího na chilsko-bolivijské hranici. Telefonicky se rezervace normálně nedělají, tak snad proto nám agentura bez vysvětlení prodala jízdenky za 80 bs až do chilské Aricy se slovy, že všechny autobusy jsou už obsazené a že můžeme vystoupit i dříve, tzn. poblíž Sajamy. Jak velkorysé gesto. Chcete jet z Prahy do Olomouce, ale jízdenku si musíte koupit až do Žiliny. A České dráhy vám pak umožní vystoupit i dříve, třeba právě v Olomouci. Ušetřili jsme sice cestu z hotelu na terminál, kam jsme pravidelně chodili pěšky, ale téměř dvakrát jsme přeplatili jízdenku. Budiž nějakou náplastí to, že v ceně jízdenky bylo jídlo nevalného vzhledu a nevalné chuti a láhev koly. Z toho vyplývá jediné ponaučení a sice kupovat jízdenku v předstihu a přímo na terminálu, kde si člověk může vybrat nejlevnější společnost. O cenách jízdenek se nesmlouvá, ty jsou dány pevnými tarify.

Aby toho nebylo málo, tak Janě Senftové ukradli na terminálu příruční batoh. Policajti nás už dříve upozorňovali, že se na terminálu krade. Zloději použili klasickou metodu, kdy jeden zloděj odpoutá pozornost a jeho komplic nenápadně vezme, co mu nepatří. V našem případě použili pro odpoutání pozornosti starou neplatnou bankovku v hodnotě 500 bs, která údajně někomu vypadla z kapsy. A aby toho skutečně nebylo málo, tak ráno, když jsem šel z tržiště Camacho, mě obstoupili čtyři žebráci a když jsem ani jednomu z nich nedal dolar, který po mě požadovali, hodili po mě kamenem. A ne malým. A tak jsme si jen oddychli, že už to máme vlastně všechno za sebou a že už nás nic zlého nemůže potkat.

Vstupní branou do Národního parku Sajama je stejnojmenná vesnice ležící mimo hlavní silnici do Aricy. Pokud se do vesnice chcete dostat, je lepší vystoupit až na druhé odbočce u laguny. Je zde větší šance potkat někoho, kdo vás tam odveze. Jen jsme vystoupili a udělali pár fotek nádherně osvětleného vulkánu Sajama (6.542 m), ujal se nás řidič mikrobusu a za 45 bs nás do vesnice odvezl. Tam jsme se v administrativní budově zaregistrovali, zaplatili registrační poplatek a vyplnili výstupový protokol pro Parinacotu (6.342 m), tzn. kdo jsme a jaké máme horolezecké vybavení a zkušenosti. Pak nás jedno děvče odvedlo do skromně vybavených ubikací v ceně 10 bs na osobu a noc, kde byly vlastně jen postele, jedna židle s lavorem a zářivka.

Řidič mikrobusu se jmenoval Abel a byl také jedním ze dvou majitelů terénních vozů ve vesnici. Večer nám přišli dva mladíci nabídnout průvodcovské služby za 60 USD/ den a přepravu pod Parinacotu a zpět za 80 USD. Vzhledem k tomu, že výstup na Parinacotu je poměrně dobře značený, průvodce jsme s díky odmítli.

PONDĚLÍ 4.10. CESTA DO ZÁKLADNÍHO TÁBORA

V deset hodin pro nás přijel Abel se svou stařičkou Toyotou Land Cruiser a odvezl horolezeckou skupinu pod sedlo mezi Parinacotou a Pomerape do výšky asi 4.800 metrů. Oba vulkány tvoří chilsko-bolivijskou hranici. Jirka s Ivošem se vydali na trek po údolí.

S dostatečnou zásobou vody a jídla jsme se vydali do základního tábora ve výšce 5.200 metrů a po necelých třech hodinách tam dorazili. Mezi obrovskými balvany ležícími v jemném písku lze nalézt dostatek míst pro bivak. Kolem sedmé jsme po skromné večeři zalehnuli.

ÚTERÝ 5.10. VÝSTUP NA PARINACOTU 6.342 m

V 0:45 zapípal Pavlovi budík. Dal jsem si akorát čaj a bramborovou kaši s krůtónkami a do batohu vedle maček, cepínu, lana, karabin, ledovcového vrutu a fotoaparátu čtyři müsli tyčinky a kousek čokolády na vaření, při sestupu z mexické Orizaby (5.700 m) mi čokoláda dost pomohla.

O půl druhé jsme vyrazili. Prvních 200 výškových metrů vedlo do sedla mezi oba vulkány, pak jsme dalších 400 výškových metrů stoupali ke hraně suťovitého svahu, jež končil skalními hřebínky, nad nimž se už rozkládal ledovec. K ledovci jsme dorazili těsně po svítání něco málo po šesté. K vrcholu nám už zbývalo „jen“ 500 výškových metrů, ovšem ledovcem tvořeným nikoli rovným ledem, ale ledovými kajícníky, kteří postup vzhůru značně zpomalovali. Pro ty z vás, kteří by si ledovcové kajícníky nedokázali představit, jedná se o sublimací vypreparované ledové hroty o výšce 60 až 70 centimetrů. Buďto se dá jít po jejich někdy komolých vrcholcích, ale hrozí nebezpečí úrazu při uklouznutí nebo se dají překračovat, což je ovšem neskonale únavnější a hlavně pomalejší. Renča to po symbolických padesáti metrech vzdala, Petr, její manžel, pokračoval a kolem 10 hodin jako první dosáhnul vrcholu Parinacoty (6.342 m). V 11:20 jsem na vrchol dorazil já a v 11:45 Pavel s Janou.

Cesta dolů po ledovci byla ještě horší. Pád mezi kajícníky mohl mít daleko horší následky. Asi po 10 minutách cesty z vrcholu jsem se zničehonic rozbrečel. Ani nevím, zda-li dojetím ze skutečně silného sportovního zážitku nebo ze strachu z nedostatku fyzických a psychických sil, které jsem tak zoufale potřeboval pro bezpečný sestup fragmentovaným ledovcem. Obloha se zatáhla a začalo sněžit.

Do tábora jsem dorazil o půl páté odpoledne, stan byl pod sněhem. Renata s Petrem nám vysílačkou dali zprávu, že už jsou na parkovišti a že Abel nám jde naproti, aby pomohl unavené Janě s batohem. Rychle jsem si sbalil věci, aby Jana s Pavlem mohli v suchu stanu dobalit zbytek.

Kolem půl šesté jsme dorazili k autu, kde už nás netrpělivě čekali lehce promrzlí Renata s Petrem a dole v údolí Jirka s Ivošem. Abel nás odvezl do restaurace a objednal nám jídlo a šálek maté. Pamatuji se, že jsem usnul jak špalek.

STŘEDA 6.10. HLADOVÝ ČECH A STŘÍHÁNÍ LAM

V devět hodin nás Ábel odvezl k termálním pramenům, abychom ze sebe smyli pot včerejšího dne. Voda byla příjemně teplá, teploměr zabudovaný v prstu ukazoval 45^OC. Pro rozbolavělé tělo to byla doslova rekreace. Koupání však bylo příjemné jen chvíli. Tělu aklimatizovanému na stálý souboj s chladem altiplana začalo být horko.

Cestou zpátky do vesnice jsme potkali jednoho potulného Čecha, který se vracel z vrcholu Sajamy. Manželku nechal v základním táboře s kamarádem a se zbytky potravin a hnán prázdným žaludkem spěchal do vesnice.

Říjen a listopad je obdobím stříhání lam, tak jsme se zastavili na kraji vsi a chvíli pozorovali, jak takové stříhání vlastně probíhá. Lama má přece jen více síly na kladení odporu než ovce a stříhače a jejich pomocníky stojí hodně sil než ji vůbec povalí na bok a než ji svážou nohy.

Naobědvali jsme se a Ábel nás za 120 bs odvezl směrem k chilsko-bolivijské hranici, k celní kontrole, kde jsme měli větší šanci chytit autobus do La Pazu. Češi, které jsme potkali, jeli s námi. Hned první autobus, který přijel měl 10 míst volných a poměrně volný mi byl i akční film se Segalem v hlavní roli, který nám během cesty promítali.

ČTVRTEK 7.10. TITICACA A ISLA DEL SOL

Kolem deváté jsme vyrazili mikrobusem na Cementerio (1 bs/os.), kde jsme chtěli přestoupit na autobus do Copacabany. Znovu nás turistická policie upozornila na zloděje a na převlečené policajty a že nikomu nemáme dávat své pasy. Pak se o nás začali přetahovat agenti dvou autobusových společností. Jeden autobus odjížděl v 9:30, druhý v 10:00. Chtěli jsme jet co nejdříve, takže volba byla jasná. Sedli jsme si do autobusu a čekali. Když nám agentka přišla oznámit, že autobus je porouchaný a že pojedeme mikrobusem, beze slov jsme si vyložili zavazadla a šli ke konkurenční společnosti.

Projížděli jsme kolem nádherných vrcholů pohoří Cordillera Real než jsme dorazili k jezeru Titicaca, k druhému největšímu jihoamerickému jezeru s rozlohou 9.000 km². Ve vesnici San Pablo jsme museli z autobusu vystoupit a nechat se do San Juanu na druhý břeh poloostrova přepravit člunem za 1,5 bs. Autobus se plavil vedle nás na širokém pontonu. Kolem druhé odpoledne jsme dorazili do Copacabany. Všechny pravidelné linky na Isla del Sol, na Ostrov Slunce již odjely a tak nám v Asociaci lodní dopravy poradili, abychom se s někým domluvili v přístavu. Je nás sedm, takže by to neměl být problém.

Ozval se hlad a protože jsme byli u jezera, v němž se hemžilo pstruhy, zašli jsme si do jedné velice útulné rodinné restaurace na pstruha (španělsky trucha) a po obědě se vydali do přístavu. Hned se nás ujal jeden kapitán Korkorán. Jeho požadovaných 300 bs jsme nakonec usmlouvali na 254 bs (35 bs/ os.).

Po třech hodinách jsme dorazili na sever Slunečního ostrova do vesnice Challapampa. Přiběhly dvě holčičky s nabídkou ubytování za 15 bs/ os., hned po nich mladá žena s nabídkou 10 bs/ os. V obou penzionech byly pokoje poměrně hezky a vkusně zařízeny, ve sprše tekla teplá voda. Oněch 15 bs/ osobu jsme nakonec v Hospedaje Manco Capac usmlouvali na 12 bs, snídaně byla za 13 bs.

Ve vesnici jsme objevili poblíž pláže restauraci, která však bohužel ještě nebyla připravená pro hosty a tak jsme šli hledat jinou. Před jakýmsi rozestavěným barákem s nápisem Restaurante se nás ujal muž a odvedl nás do nejvyšších pater domu, kde byla místnost zařízená jako skromná restaurace. Jídelní lístek neexistoval, protože k dispozici bylo pouze jediné jídlo: pstruh s rýží a s hranolkami, polévka s luštěninou quinoa a čaj nebo maté de coca.

PÁTEK 8.10. ISLA DEL SOL, OSTROV UTOPENÝ V MODŘI

Po šesté ranní jsme se šli na pláž kochat svítáním nad jezerem Titicaca, za ním se rýsovaly siluety Královské Kordillery. Snídani jsme naplánovali až na 7:30, takže byl čas si jít ještě na chvíli lehnout.

Po snídani jsme vyrazili na sever ostrova, kde leží incké ruiny, labyrint chinkana a obětní stůl se svatou skálou. Ze severu ostrova jsme pokračovali hřebenovkou na jih do vesnice Yumaní. Cesta trvá 3 hodiny a pokud se zabýváte sbíráním takové havěti jako jsou štíři, tak hodiny čtyři. Z hřebene jsou nádherné výhledy na ostrovy a poloostrovy utopené do syté modři jezera.

Kolem druhé odpolední jsme dorazili do Yumaní. Cestou se nám nabízely děti, zda-li si je nechceme vyfotit, pak mi jeden malý klučina zamilovaně objal nohy a nechtěl mě nechat odejít. Jedna malá holka mě požádala o žvýkačku pro svou sestru a když jsem jí žvýkačku dal, natáhla ruku a řekla: „A ještě pro mou sestru“. Uvědomil jsem si, že děti jsou tu od malička vychovávány k žebrání, turista je zdrojem obživy a je potřeba z něj peníze jakýmkoliv způsobem dostat. Třeba i lstí nebo citovým vydíráním. Že by se kupříkladu zlepšila kvalita stravovacích, ubytovacích či dopravních služeb a zvýšila se jejich cena, není způsob, kterým by Bolívijci uvažovali. Proč dávat na terasu lodi sedačky, když stačí přidrátované prkno, proč zasklívat čelní okno lodi, když stačí natáhnout průsvitnou fólii, atd. atd.

Dole v přístavu nás už čekal kapitán Korkorán se svou neudržovanou lodí, kterou jsem právě popsal. Včera si kladl podmínky, že chce zálohu, aby pro nás přijel, teď je rád, že nás vidí a že má u nás jistých 150 bs z Yumaní do Copacabany.

V Copacabaně jsme zjistili, že autobus jede v 17 hodin a další v až 18:30. Agentka společnosti po nás chtěla zaplatit jízdenky na autobus v 17, což jsem odmítnul se slovy, že zaplatíme, až se vrátíme z oběda.

Když jsme se vrátili z oběda, bylo nám řečeno, že autobus, který měl odjíždět v 17 hodin, je zrušen. S klidem sobě vlastním šel jsem vyjednávat se šoféry mikrobusů a přemýšlel, zda to nebylo jen tak na truc, protože jsme předtím odmítli zaplatit rezervaci. Ještě jsem si v duchu ani neodpověděl, když na mě z druhého břehu ulice volali kamarádi, že autobus pojede. Připadal jsem si jak v Kocourkově, koneckonců jízda autobusem je mnohem pohodlnější než jízda pomalejším a stísněným mikrobusem.

Kolem osmé jsme dorazili na lapazské Cementerio (Hřbitov) a sehnat mikro na náměstí Sv. Františka, blízko něhož ležel náš hotel, nebyl problém.

SOBOTA 9.10. COROICO A NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ CESTA SVĚTA

V 7:30 proběhla u snídaně bojová porada. Čtveřice manželů se rozhodla pro Choro-trek, starou inckou cestu vedoucí z Cumbre (4.725 m) do Coroica (1.750 m). Cesta trvá 3-4 dny. Další možností je pro milovníky adrenalinu sjezd do Coroica na kole s některou s cestovních agentur.

Když jsme dojeli mikrobusem do sedla a viděli hustou mlhu a déšť, čtveřice se rozhodla , že bude s námi pokračovat jednou z nejnebezpečnějších cest světa do Coroica. Nad námi se tyčily strmé a hustě zarostlé svahy, pod námi se rozprostíraly zelené hlubiny. Každé selhání brzd v exponovaných zatáčkách znamená konec, o čemž svědčí i les křížů podél cesty. Proto je z psychologických důvodů lepší jet mikrobusem než autobusem. Pro slabé nátury nejsou úzké a nezpevněné cesty končící téměř strmými svahy příliš povzbuzující. Před Coroicem došlo k sesuvu půdy a tak jsme museli čekat než buldozer cestu znovu obnoví.

Kolem třetí jsme s vědomím toho, že jsme cestu přežili, dorazili do Coroica, do města, které leží jako orlí hnízdo na vrcholu pro nás bezejmenného kopce. Opět začalo pršet. Hned po příjezdu se nás ujal nějaký hoch nabízel nám za 30 bs ubytování hotelu. Už jsme se za tu dobu, co jsme v Bolívii, poučili natolik, že jsme poděkovali a šli si hledat ubytování sami. Vrazili jsme do prvního hostalu na náměstí, kde nám nabídli 15 bs/ os. za pokoj bez baňos. Po ubytovacích procedurách jsme se šli najíst do německé restaurace s krásným výhledem do údolí a na skalní stěnu masivu Mururata. Respektive výhled by byl, kdyby nepršelo a nebyla mlha.

V Coroicu toho vlastně k vidění tolik není. Z náměstí vede jedna cesta na Kalvárii a k vodopádům a druhá pak do džungle. Náměstí je útulné s množstvím restaurací v postranních uličkách, v sobotu zde vyhrává dechová kapela. Záhy jsme zjistili, že se ve městě chystá fiesta a netušili, že dunění bubnů budeme muset poslouchat až do pozdních nočních hodin.

NEDĚLE 10.10. CESTA DO RURRENABAQUE

Navzdory včerejší oslavě jsme vstávali brzy. Po snídani jsme se vydali křížovou cestou na místní Kalvárii. Před malý kostelíkem na kopci bylo pusto a prázdno. Opustil jsem ostatní a vydal se zpátky do města. Z náměstí v Coroicu měla podle mapy vést jedna ze silnic do džungle. Šel jsem už nejméně hodinu cstou vedoucí úbočím kopce a stále měl pocit, že se pohybuji na jakémsi předměstí s rozptýlenými domky a zahradami.

Ve čtvrt na dvanáct jsem se vrátil do hotelu. Zašli jsme na společný oběd do velké jídelny připomínající tržnici a po obědě si domluvili mikro, které nás za 5 bs dovezlo na křižovatku do Yolosy. Kolem třetí přijel do Yolosy autobus z La Pazu pokračující do Rurrenabaque. Cesta do Rurrenabaque trvá 14 hodin a stojí 50 bs. Cestou jsme měli dvě větší přestávky: první v Caranaví a druhou na hranici provincií Beni a La Paz.

PONDĚLÍ 11.10. RURRENABAQUE

Měli jsme štěstí a v pět ráno našli ubytování v hostalu El Paraiso, který stojí na ulici G. Bushe nedaleko terminálu (15 bs/ os., noc). Po poledni, po několikahodinovém spánku jsme si šli prohlédnout město, kterému se tady zkráceně říká Rurre, a trajektem se nechali převést i do San Buenaventury, městečka ležícího na levém břehu řeky Beni. Rurrenabaque je městem nízkých domků s velkorysými zahradami a náměstím, kterému dominuje snad největší fíkus, který jsem kdy viděl. Než vjedete do města, minete travnatou runway místního letiště. Po setmění se nad městem rozsvítí světelný kříž Golgoty, aby bylo ihned patrné, že zde již úspěšně proběhla kristianizace původního indiánského obyvatelstva. Dojít z jednoho konce města na druhý je poměrně zdlouhavá a v polední vedru nepříjemná záležitost a tak si místní vymysleli mototaxi, motorkáře, kteří vás za dva boliviány a více odvezou na kterékoli místo ve městě, ale i do sousedních vesnic vzdálených až třicet kilometrů. V Rurre se můžete najíst za 20-25 bs, ale také se dá celé menu (polévka a segundo) pořídit za 6 bs.

ÚTERÝ 12.10. DEN LOUČENÍ A PRVÁ NÁVŠTĚVA PRALESA

Rozhodl jsem se, že s ostatními nepojedu na čtyřdenní expedici do pralesa a pampy a že si nechám ujít lov anakondy i pasoucí se kapybary a líné krokodýly na březích Beni. Důvody byly dva. Za prvé ušetřím 80 USD a za druhé se budu moci plně věnovat své dlouholeté zálibě, kterou je hledání, pozorování a lov sklípkanů, těch velkých chlupatých pavouků, kteří v mnohých vyvolávají hrůzu. Rozhodování nebylo vůbec jednoduché, ale o jistou zkušenost jsem se dokázal opřít. Dokázal jsem si totiž představit, jak asi bude takový plně zajištěný výlet probíhat. Nabitý program, dlouhé přejezdy, žádné dlouhé přestávky, rychle nafotit po vzoru japonských turistů a odjet na další plánované místo. Proto jsem se nakonec rozhodl, jak jsem se rozhodl. Obětoval jsem výlet do pampy a pralesa, abych měl klid a dostatek času, abych si mohl výzkumy systematicky naplánovat.

Po snídani jsem se svezl se zbytkem naší výpravy do města Reyes, které leží asi 30 kilometrů severovýchodně od Rurre. Rozloučili jsme se a popřáli si hezké zážitky. Došel jsem procházkovým krokem na velké upravené náměstí, abych se před pěší túrou do Rurre trochu posilnil. V malém stánku na náměstí jsem si koupil dvě housky se šťavnatým kusem hovězího uprostřed. Ještě dojídající poslední sousto, mávnul jsem na projíždějící mototaxi. Kluk ke mně ihned namířil svou motorku. „Tak to bude moje třetí jízda na motorce v životě“ řekl jsem si v duchu. „Potřeboval bych k hraniční závoře před vesnicí“ a ještě pro jistotu ukázal závoru rukou. Během cesty jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Třeba to, že motorka, kterou tu snad vlastní úplně všichni, stojí okolo 1200 – 1300 USD a že průměrný plat je tu jen okolo 100 USD. Dojeli jsme k závoře. Zaplatil jsem mu 6 bs, tedy o bolivián více, než požadoval.

Čekalo mě třicet kilometrů, tropické Slunce bylo zatím schováno za mraky. Došel jsem k hromadě naskládaného dříví a už z dálky si všimnul zapředeného otvoru v dutině jednoho polínka. Nahlédnul jsem dovnitř a uviděl nohy typické pro sklípkany rodu Avicularia. Platnickův katalog uvádí pouze jediný druh pocházející z Bolívie a sice A. soratae ze Soraty v Kordillerách. Během dvou hodin se mi podařilo najít ve starých nebo suchých stromech další exempláře, v jednom případě dokonce dospělou samici s kokonem.

Na jedné ohrazené pastvině jsem pozoroval hnízda patrně mláďat, neboť jich bylo na jednom stromě několik a pavučinový tubus nebyl ještě tak silný jako u dospělých jedinců. Když jsem vyšel zpátky na cestu, začal na mě z ohrady řvát nějaký chlap. Na tu dálku jsem mu nerozuměl. Sebral jsem odvahu a vrátil se na pastvinu, abych zjistil, co mi chce. Ukazoval na vyvrácená vrata a ječel, že mu jimi utíká dobytek. Když jsem mu v klidu řekl, že to není moje práce, že vrata byla otevřená, uklidnil se a začal být velice přátelský. Během konverzace jsem mu řekl, že u nás právě začíná zima a tady, že je příjemně teplo. On na to, tak proč si tady nekoupím pozemek a nepostavím dům. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že už střechu nad hlavou mám a že jsem zadlužený až po uši a raději jsem se ho zeptal, kolik tady stojí kilometr čtvereční půdy. Odpověděl, že 40.000 bs. „No tak to asi budeme brzo sousedi“ zasmál jsem se a už si představoval, jak se ze mě stává kovboj se stádem dobytka a několika slípkami.

Přesně v pět, jak jsem si řekl, jsem začal mávat na projíždějící auta. Džíp s turisty se na mě vykašlal, turisti na mě jen nechápavě zírali. Druhé auto byl náklaďák, třetí taxi, ve kterém sedělo pět lidí, což ale nebyl žádný problém. Dopředu jsme si sedli tři a problém byl vyřešen. Šaltr páka mi sice jezdila pod stehnem, ale dalo se to těch dvacet minut vydržet. Hlavně, že se jelo a navíc poměrně levně (7 bs/ 15 km).

STŘEDA 13.10. DRUHÁ NÁVŠTĚVA PRALESA

Je středa, ale pro mě klasické nedělní ráno. Chci se trochu prospat, když dnešek nebude o nic méně náročný než včerejšek. Nakonec vstávám stejně před osmou. K nezbytným dvěma litrům vody přibaluji vykoupané mrkve. Je pod mrakem a tedy příjemně. Kousek od hotelu zastavuji mototaxi a kluk mě veze za 10 bs několik kilometrů za křižovatku Yucumo. Nořím se do pralesa a přemýšlím, proč nemám na sklípkany štěstí a jak a kde vlastně v tomto biotopu žijí terestrické druhy. Stromoví sklípkani rodu Avicularia na sebe upozorňovali pavučinovými hnízdy, ale co zemní druhy ? Kolem hlavy mi začal poletovat roj komárů. Někde asi dělám chybu. Pohybuji se lokalitách, kde žijí štíři, bičovci, sklípkani jiných čeledí, ale theraphosidy nemůžu stále najít. Vrátil jsem se na hlavní silnici a vyschlým korytem řeky se vydal do nitra pralesa. Čím pomaleji jsem šel, tím více jsem viděl. Někde z větve na mě spadla pakobylka, na vysokých travinách jsem pozoroval páření kudlanek, po vyvrácených kmenech pobíhali tesaříci, krasci a kovaříci a všude kolem byla spousta pestrobarevných motýlů. Z dutiny stromu jsem vyplašil netopýra. Ve dvě hodiny jsem se otočil a šel korytem zase zpátky.

Na křižovatku Yucumo mě gratis svezl jeden motorkář, před hotel pak další. Dal jsem si sprchu a trochu si odpočinul. Kůže rozpíchaná komáry a spálená Sluncem potřebovala klid.

Na večeři jsem si zašel do restaurace Tucuara. Při pohledu na řeku Beni jsem si uvědomil, jak obrovské je povodí Amazonky. Řeka Beni se spojuje s řekou Mamoré a vytváří Madeiru. A Madeira je jedním z hlavních přítoků Amazonky.

ČTVRTEK 14.10. SAN BUENAVENTURA A TŘETÍ NÁVŠTĚVA PRALESA

Dnes jsem vyrazil do San Buenaventury. Převoz na druhý břeh stojí 1 bs. Hned na konci vesnice jsem ve strmém svahu narazil na větší sklípkaní noru. Jejího obyvatele se mi však z nory vylákat nepodařilo. Řekl jsem si, že to nechám na zítřek. Pokračoval jsem dál po hlavní silnici a brzy odbočil do strmého křovinatého lesíku, v němž jsem se pohyboval někdy i po čtyřech. Našel jsem tu mládě štíra a dva drobné sklípkany rodu Cyriocosmus. Další stezkou do pralesa jsem došel až na něčí pozemek a našel jsem tu dva exempláře dosud nepopsaných drobných štírů rodu Anantheris a samici sklípkana rodu Avicularia i s kokonem.

Kolem třetí jsem se začal vracet. Úzká pěšina na předměstí mě zavedla na okraj palouku, kde se pásla čtyři selátka. Ihned se ke mně seběhla a když zjistila, že jim nenesu nic k jídlu, vrátila se zase na pastvinu. Vyšel jsem až na hřeben, z něhož byl nádherný výhled na řeku Beni a na obě města, Rurre i San Buenaventuru.

Když jsem se vrátil do Rurre, zastavil jsem se v hotelu Jasmín, zda-li tam už nejsou přátelé z Prahy (Marek, Dana a Radek), s nimiž jsem měl v plánu společnou večeři. Byli tam a tak jsme hned vyrazili do nedaleké restaurace. Po večeři jsme si pak šli sednou do hotelového altánu a pokračovali v klábosce.

O půl desáté jsem se vrátil do hotelu a před pokojem potkal Jirku s Ivošem. Byl jsem trochu překvapen, protože měli přijet až zítra, ale vše mi rychle vysvětlili. Někde v pampě čekali pět hodin na auto agentury Donato a tím pádem nestihli odjet lodí do pralesa v Národním parku Madidi, kde měli podle programu nocovat. Vyráží tam prý až zítra.

PÁTEK 15.10. ČTVRTÁ NÁVŠTĚVA PRALESA A FIASKO PRALESNÍ SKUPINY

Šel jsem s pralesní expedicí na snídani a hned po snídani se nechal lodí převézt na druhý břeh. Mým dnešním cílem bylo projít co nejdále korytem vyschlé řeky za San Buenaventurou. Zastavil jsem se u strmého svahu a stéblem trávy provokoval sklípkana, aby vylezl z nory. O jaký druh se jednalo lze bez podrobného prostudování exempláře těžko soudit, ale s největší pravděpodobnosti se jednalo o terestrického sklípkana rodu Acanthoscurria (snad A. fracta). Vše jsem zdokumentoval a pokračoval dál. V jednom divoce vyhlížejícím stánku jsem si objednal sodu a sám majitel mi odkudsi přinesl zaprášenou láhev Coca-Coly. Chvíli jsem s ním, jeho ženou a dětmi poseděl a snažil se odpovídat na jejich zvědavé dotazy.

Vydal jsem se proti proudu vysychající řeky a čím jsem pronikal hlouběji do pralesa, tím bylo v korytě více vody. U rozpadlé boudy v pralese jsem našel dvě mláďata štírů. Když jsem došel na pomyslný konec své cesty, vykoupal jsem se v nádherné přírodní laguně. Kolem mě poletovali velcí barevní motýli a pode mnou plavaly malé pruhované ryby.

Do Rurre jsem se vrátil o půl čtvrté. V šest jsme měli sraz v kanceláři letecké společnosti Amaszonas, abychom potvrdili sobotní lety. Času byla fůra, tak jsem si zašel na oběd, na Internet a zbytek času jsem strávil u řeky fotografováním převozníků a jejich pasažérů.

V šest hodin přišli do Amaszonasu akorát Petr s Renatou. Ostatní prý sedí v restauraci, obědvají a rozebírají historku o svém zatčení policií, protože agentura Donato vyrazila do Národního parku, aniž by na to měla příslušná oprávnění a licenci. Ani v Amaszonasu se to nevyvíjelo nejlépe. Zrušili nám let, který jsme měli s Ivošem zabukovaný do La Pazu na odpoledne. To znamenalo, že za ostatními doletíme o den později. Na vysvětlenou uvedli, že podle platného letového řádu odpolední let být ani neměl. Alespoň tak jsem to pochopil. Ale proč nám tedy zabukovali místa na neexistující let, to jsme se nedozvěděli. Naštěstí se uvolnily dvě místa v neděli ráno v 8:30. Na ty místa si brousil zuby i pán, který přišel po nás a chtěl je pro své německé klientky. Ukázal jsem prstem na volné řádky a řekl, že ty jsou naše. Abyste pochopili, veškeré rezervace se píší obyčejnou tužkou na připravené archy a několikrát se stalo, že pracovnice společnosti vygumoval jména lidí, která ani vygumovat nechtěla. Jedním slovem zmatek a příklad toho, jak se dají jednoduché věci dělat složitě a chaoticky. Pokud byste chtěli zvolit jinou leteckou společnost, v Rurre sídlí ještě vojenské aerolinky TAM Transporte Aeromilitar, které jsou cenově na podobné úrovni jako Amaszonas, ale nelétají o víkendu.

Vrátili jsme se do restaurace za ostatními. Právě dojídali chorizzo se sýrovou rýží, po kterém jim pak bylo všem špatně. Po večeři jsme se šli dohodnout s agenturou Donato, aby každému účastníkovi placeného výletu vrátili 15 USD jako kompenzaci za dnešní den strávený z poloviny v policejním člunu. Nakonec se to s tužkou, papírem a malou násobilkou podařilo. Všichni byli spokojeni. Manželé z Finska, my i slečna z agentury Donato. Takže pokud si budete chtít při návštěvě Rurre užít pampy nebo pralesa, pak rozhodně ne s agenturou Donato. Hned naproti má své sídlo jiná agentura, která je o něco spolehlivější.

SOBOTA 16.10. NÁVRAT Z RURRE

Jirka začal courat po pokoji, protože v sedm už měl být s ostatníma v kanceláří aerolinek Amaszonas. Šli jsme je s Ivošem vyprovodit. Když jsme dorazili do kanceláře, dozvěděli jsme se, že v letadle je jedno místo volné a že Jirka už šel pro nás do hotelu. Ivoš neváhal, najal si mototaxi a jel do hotelu pro věci. Mezitím doběhnul splavený Jirka. Po vyřízení nezbytné administrativy před odletem, jsem s nimi počkal v kanceláři než si pro ně přijede mikrobus. Pak jsem osaměl. Zmocnil se mě pocit, který mě v životě provází až příliš často.

Šel jsem se nasnídat, pak vyřídit emaily než jsem se vydal na Golgotu nad městem. Renata s Petrem na ni byli včera. Akorát mi neřekli, že budu potřebovat místo sandálů pohorky a do ruky cepín. Nahoře jsem v dutině solitérního stromu objevil opět dospělou samici sklípkana rodu Avicularia i s mládětem, které jsem však nešťastnou náhodou usmrtil. Bylo mi ho moc líto a tímto okamžikem pro mě skončil lov sklípkanů v Rurre. Samici neznámého druhu ze San Buenaventury jsem se rozhodl ponechat jiným objevitelům.

Vrátil jsem se do agentury, abych zjistil, zda se náhodou neuvolnilo místo v odpoledním letadle. Slečna mi odpověděla, že nikoli. Nevěda co dělat, šel jsem do hotelu, dal si sprchu, vypral si pár věci a šel si lehnout. Dnes byla obloha téměř bez mráčku a hrozné a únavné dusno.

Asi o půl třetí jsem v polospánku slyšel volat své jméno. Nebyl to sen. Chvíli mi trvalo než jsem se v pokoji zorientoval a šel otevřít dveře. Ve dveřích stál agent Amaszonasu a sdělil mi, že mám 15 minut na to, abych se sbalil, že se v letadle uvolnilo místo a že před hotelem na mě čeká mototaxi, které mě odveze na letiště.

Když jsme dorazili na letiště, letadlo tam ještě nebylo. Zaplatil jsem 8+6 bs jakýchsi tax (jedna z toho byla letištní), odevzdal velký batoh a jal se pokorně čekat společně s pěti Američany na letadlo.

Vyletěli jsme v 15:15 a měli mezipřistání ve městě San Borja, kde čtyři lidi vystoupili a čtyři nastoupili. Tomu se panečku říká logistika. Amazonie nebyla z výšky až tak úchvatná, za to La Paz s oběma sousedícími horami byl naprosto okouzlující a padlo na něj asi šest snímků.

Z letištní plochy jsem si vyfotil Illimani v popředí se staršími stříbrnými letadly. Před letištní halou se mi nabízeli nebo ještě lépe podbízeli taxikáři, že mě odvezou do centra. Nejdříve za 45 bs, pak za 40 a nakonec za 30. Řekl jsem jim, že si nejdříve vyfotím Huyana Potosí a pak že uvidíme. Spolucestující z letadla jsem viděl nasedat do mikrobusu a tak jsem zamířil přímo k nim. Byli velice příjemní a celou cestu jsme si povídali. Cesta na náměstí San Francisco stála necelé 4 bs, z čehož mi vyplynulo jediné; taxíky všude na světě patří mezi nejdražší způsoby dopravy. Jirka s Ivošem jen tak pro radost spočítali, že cesta do Bolívie nás stála 4 Kč/km. Taxíky stojí minimálně 5x až 10x tolik. Ubytoval jsem se v hotelu Torino v čísle 42, jak mi Jirka emailem napsal a šel do čínské restaurace na večeři.

NEDĚLE 17.10. CESTA K HUYANA POTOSÍ

Dnes se naše výprava podruhé rozdělila. Jirka s Ivošem, Renatou a Petrem odjeli na trek do Soraty, my jsme se s Pavlem a Janou rozhodli pro výstup na Huyana Potosí (6.088 m) ležící asi třicet kilometrů na sever od La Pazu. Věděli jsme akorát, že se musíme dostat do průsmyku Zongo a že z náměstí Ballivián v ne příliš bezpečné čtvrti El Alto něco jezdí, mikrobusy, taxíky apod. Nechtěli jsme platit za výstup v režii některé z cestovních agentur. Měli bychom sice zajištěnu dopravu i průvodce, ale museli bychom zaplatit asi 150 USD na osobu.

V recepci jsme se dali do řeči s naším amigem recepčním, kterému zrovna končila směna a slíbil, že nás na náměstí Balivián doprovodí a pokusí se zjistit, zda-li do Milluni nebo do průsmyku Zongo něco nejede. Několikrát se vyptával pouličních prodavačů, ale marně. Nakonec jsme se domluvili s jedním taxikářem, který nás za 160 bs (asi 20 USD) odvezl až k refugiu u přehrady Zongo. A co bylo příjemné, mohli jsme zastavit, kde jsme chtěli a udělat pár fotek, například hornického hřbitova na pozadí Huyana Potosí.

Než jsme vyrazili, dali jsme si v refugiu sopitu, polívčičku a maté de coca. Cesta do high campu ve výšce 5.200 metrů trvá asi 3,5 hodiny a její začátek je kuriózní v tom, že stezka vede po přehradní hrázi a pokračuje akvaduktem než se začne šplhat do kopců. High camp tvoří několik zídkami ohraničených ploch pro stany a je zde voda z odtávajícího ledovce, takže ji není nutné tahat z La Pazu.

Když jsme dorazili do kempu, pozdravili jsme se ještě s jednou pětičlennou výpravou. Postavili jsme stan, něco snědli a kolem sedmé ulehli, protože jsme se chtěli hned zítra pokusit o vrchol. Jana měla horečku a nevypadalo to, že by se to mělo za následujících 6 až 7 hodin zlepšit. Ovšem odhodlání ji rozhodně upřít nelze. Leknutím jsem nemohl usnout, když jsem si uvědomil, že jsem po odletu z Rurre překonal za 24 hodin převýšení asi 5.000 metrů. Přemýšlel jsem, jak na to může organismus zareagovat a s jakými somatickými problémy se bude muset vyrovnat. Zatím jsem se cítil až na vytrvalý kašel dobře.

PONDĚLÍ 18.10. VÝSTUP NA HUYANA POTOSÍ (6.088 m)

O půl druhé v noci byl na tom Pavel stejně jako Jana a o výstupu si mohli nechat jen zdát. Rázem jsem se ocitl v nesnadné pozici. Mohl jsem to tady zabalit taky anebo se pokusit o sólo výstup, i když ani já jsem nebyl v prvotřídní fyzické formě a už týden se mě držel kašel.

Ve čtyři hodiny jsem vstal. Pavel byl na tom pořád stejně, takže jako s parťákem jsem s ním nemohl počítat. Posnídal jsem tu výtečnou a ničím nenahraditelnou polévku z Vitany, spláchnul její pachuť čajem a vyrazil. Do batohu jsem si sbalil akorát fotoaparát, cepín, mačky, návleky, sedák, lano, ledovcovou skobu, HMS karabiny, vodu a tři poslední cereální tyčinky. Bylo 5:15, když jsem opustil tábor. Vzhledem ke svému zdraví jsem si žádné velké ambice nedělal a spíše jsem chtěl něco nafotit než se hnát k vrcholu. Nevěděl jsem, jak obtížné úseky budu muset zdolat a zda-li to sám zvládnu. Hned za kempem začínal ledovec, takže jsem si nazul mačky. Cesta vedla více méně zaledněným údolím, trhliny a ledovcové propasti byly vždy nějakým způsobem označeny, led byl po ránu ještě tvrdý a šlo se po něm dobře. Na konci ledovcového údolí se stezka stočila doprava ke strmému asi padesátimetrovému výšvihu na hřeben (sklon asi 70 stupňů). Seshora na mě mávali nějací lidé. Ani jsem nesundával cepín a pustil se do výšvihu jen s trekingovými holemi. Když se na to dívám teď s časovým odstupem, byla to první chyba, kterou jsem udělal, když jsem nepoužil cepín pro takto exponovaný úsek. O led jsem si zranil ukazováček a tak mě na hřebeni musel průvodce sestupující skupiny anglických horolezců ošetřit. Přitom mě upozornil na nebezpečné úseky, které mě ještě čekají. Bedlivě jsem poslouchal rady zkušeného průvodce i zkušenosti a zážitky Angličanů. Podle průvodce mi zbývají ještě asi 2 až 2,5 hodiny na vrchol. To jsem ještě netušil, že se mi předpokládaný čas nafoukne na dvojnásobek.

Dorazil jsem pod strmý vrcholový kužel se sklonem okolo padesáti stupňů. Přede mnou zela hluboká trhlina, kterou jsem musel přes jeden ledovcový výstupek překonat. Začal jsem myslet na Janu a říkal si, jestli jsem neudělal hloupost, že jsem se pustil sám do tak riskantního podniku. Nejdříve jsem si zašel na velkou, protože jsem začal střevní pochody vnímat intenzivněji než nádhernou a divokou okolní přírodu. Pak jsem si natáhnul sedák, zašrouboval do ledu ledovcový vrut a uvázal se na lano. Na jeho druhý konec jsem přivázal batoh, abych s ním nemusel skákat. Pokud se se mnou odtávající ledovcový výstupek odlomí, zůstanu viset na laně nad trhlinou a s pomocí cepínu a maček se vyškrábu nahoru. Vzal jsem do pravé ruky cepín a trochu se rozběhnul. Přeskočil jsem trhlinu a ihned zaseknul cepín do svahu naproti. Ledový výstupek pode mnou vydržel. Přetáhnul jsem batoh. Teď už mi zbývalo asi 200 metrů k vrcholové hraně. A nedalo se jít jinak než zaseknout cepín, nastoupat nohama a zase znovu, metr po metru. Asi v polovině jsem si řekl, že by to mohlo jít po skalnatém hřebínku vpravo. Přetraverzoval jsem do něj a záhy nahlas zapochyboval, zda-li jsem si pomohl. Hřebínek byl značně zvětralý a nebýt mé lezecké průpravy, snad bych jej ani nezdolal. Najít pod rukama a nohama kompaktní skalní oblasti bylo docela obtížné. Zbytek byl zvětralý a kusy skal padaly po mých přehmatech dolů do údolí. Každý pohyb jsem třikrát vážil než jsem se odhodlal jej udělat. Na konci skalního žebra jsem přešel znovu na ledovec a docela si oddechnul. Cítil jsem, jak se mi psychicky ulevilo. I když mi pod nohama několikrát ujel svah, cepín mě vždy zastavil. Během této vrcholové pasáže jsem to chtěl několikrát vzdát, ale vždy jsem v sobě našel odvahu pokračovat dál. Ve 13:45 místního času jsem stanul na vrcholu Huyana Potosí (6.088 m). Opatrně jsem se prošel po ostrém ledovém hřebínku a udělal pár fotek. Na západě jsem upoutal mou pozornost jižní konec jezera Titicaca a na severu, za hustými mraky v dáli jsem tušil divokou přírodu Amazonské nížiny. Chvíli jsem se ještě kochal okolní krajinou a užíval si pocitu opojení než jsem začal sestupovat. A stejně jako při výstupu s obličejem ke svahu a s cepínem v pravé ruce. Zavolal jsem Pavlovi vysílačkou do high kempu, že začínám sestupovat z vrcholu. Poblahopřál mi k úspěchu a popřál zdárný sestup a ať se cestou ještě ozvu.

Do kempu jsem dorazil v 17:15, tzn. po 12 hodinách náročného výletu. Víc unavený než hladový. Asi jsem vypadal jako zpráskaný pes a stejně tak jsem se i cítil. Pavel mi nalil čaj a nechal si povyprávět úryvky z výstupu. Jana ležela s horečkou zachumlaná ve spacáku. Jen jsem dopil čaj, zalehnul jsem do spacáku, ale nemohl usnout. V nohou jsem cítil škubání, střídavě mě polévala horkost a zima. Spustila se mi rýma.

ÚTERÝ 19.10. NÁVRAT DO ZABLOKOVANÉHO LA PAZU

Vstávali jsme po probdělé noci až v osm. Sbalili jsme se a asi za 2 hodiny sestoupili do refugia. Tam jsme potkali dnešní vrcholové družstvo, ve kterém byl i jeden Čech. Dali jsme si polévku a čaj a začali zjišťovat, jakým způsobem se dostaneme do La Pazu. Nakonec za nás vše rozhodli správci refugia a s ostatními jsme se za 50 bs na osobu svezli jeepem do La Pazu. Řidič, pro kterého byly naše peníze „some extra money“, nás dovezl až na Plaza de Murillo, kousek od našeho hotelu. V centru La Pazu probíhala demonstrace a hlavní tepny byly zablokovány. Aktéři blokády žádali spravedlivé odsouzení bývalého prezidenta, který nechal za své vlády zabít mnoho nevinných lidí. Všude bylo plno policistů a policejních zátarasů.

Ubytovali jsme se v Torinu, vyprali pár věcí a odešli do číny na večeři. Na zpáteční cestě jsme nahlédnuli do několika obchůdků v ulici Sagarnaga, co bychom tak asi mohli koupit svým blízkým jako dárky.

STŘEDA 20.10. SORATA

Ve dvě v noci jsem se probudil zcela promočený potem. Šel jsem se osprchovat a mokré věci pověsil na šňůru v hotelovém atriu. Podruhé už mě vzbudilo až svítání na La Pazem. Bylo 6:20, když jsem svěsil nohy z postele.

Před kostelem Svatého Františka jsem si stopnul mikro a odjel na Cementerio, z něhož měly odjíždět autobusy do Soraty. Chvíli mi trvalo než jsem zastávku vůbec našel. Bylo 7:15 a autobus odjížděl v osm. Na tržnici jsem za 3,5 bs koupil pytlík koky a 4 housky (2 bs).

Je toho dost, co se mi podařilo během naší téměř měsíční cesty nafotit. Ale je i spousta věcí, které mému objektivu unikly nebo které jsem vyfotit nemohl neb bych si připadal jako paparazzi. Kupříkladu žebrající Indiánky s dětmi nebo čističe bot s kuklou na hlavě bych si nikdy nedovolil fotit, i když jich bylo plné město. Nevyfotil jsem ani cholitas, dámy v tradičních krojích a s kloboukem, které obsluhovaly jednu čerpací stanici na El Altu, protože jsem v tu chvíli zápasil se zimnicí. Málokdy se podaří být ve správný čas na správném místě, aby fotografie měla nejen dokumentační, ale i uměleckou hodnotu.

Do Soraty jsem dorazil ve 12:30. V první restauraci jsem si dal oběd se snídaní. Ráno jsem vypadl z hotelu brzo a na snídani nebyl čas. Vzal jsem do ruky pero a asi dvě hodiny dopisoval chybějící stránky deníku.

Po obědě jsem se vydal do jednoho zeleného údolí s cílem objevit něco zajímavého. Pavlovi jsem nasbíral pár brouků a Frantovi Kovaříkovi nějaké partenogenetické štíry rodu Tithyus. Jinak jsem v eukalyptových hájích potkal akorát pastevce s krávami a školačky, které si tudy krátily cestu a které, když mě viděly brouzdat se hájem, daly se na úprk. V tu chvíli jsem si připadal jak Ivan s medvědí hlavou.

Cestou zpátky jsem šel korytem řeky a u mostu se můj zvědavý pohled setkal s pohledem unavené pradleny. Pokynul jsem jí z dálky na pozdrav. Když jsem si posléze všimnul té hromady vypraného prádla, tak jsem se ani nedivil, že je unavená. U silnice jsem potkal malého kluka, jehož matka právě obhospodařovala záhon s cibulí. Když jsem viděl, jak ze mě kluk nemůže spustit oči a jak se na sebe usmíváme, pokynul jsem prstem, aby šel ke mně a daroval jsem mu pastelky, které jsem pro podobné účely nosil v batůžku.

V Soratě v restaurantu Bella Italia jsem si dal banánovo-čokoládový mléčný koktejl a šel si hledat postel pro dnešní noc. Skoro všechny hotely i hostaly jsou na náměstí nebo v jeho blízkosti a tak nebyl problém něco najít. V Alojamiento Sorata Central, který je jedním z nejlevnějších, stojí noc 10 bs/os. Nečekejte žádný komfort. Cena odpovídá kvalitě. Staré lavorovité postele, stolek se zrcadlem, na stěnách růžová malba, která si ještě pamatuje, jak současná majitelka proháněla po dvorku svou koloběžku, na podlaze stará, léty vyleštěná prkna. A k tomu dva společné záchody na chodbě a malé umývadlo. Sprchu jsem nenašel neb jsem ji raději ani nehledal.

Na náměstí je Internetová kavárna (5 bs/ 15 minut) a připojení je rozhodně rychlejší než bylo v Rurre. Zítra se možná setkám s druhou trekingovou skupinou naší výpravy, budu-li mít štěstí.

Asi ve čtyři ráno začali výt psi, ale po chvíli toho nechali. Asi jim taky začalo připadat úchylné výt tak brzo ráno.

ČTVRTEK 21.10. NÁVRAT ZE SORATY A ODPOLEDNÍ DEPRESE

Vstal jsem až po osmé. Nad Soratou byly v oparu vidět zasněžené vrcholy Ancohumy a Illampu dosahující výšek okolo 6.400 metrů. Sorata je východiskem jak pro vrcholové tak pro trekingové skupiny. Treky kolem šestitisícovek jsou minimálně čtyřdenní. Pokud se rozhodnete pro výstup na některou z nich, pak si můžete buď najmout průvodce nebo to zkusit na vlastní pěst, což je každopádně levnější, ale chce to i jistou horolezeckou zkušenost. Výstupové trasy jsou v horolezeckých průvodcích dobře popsány. Jinak není v Soratě kromě nádherného náměstí snad nic, co by stálo za shlédnutí.

Na snídani jsem si sednul do restaurantu – cafeterie hned vedle hostalu, ve němž jsem spal. Ceny tu bylo rozhodně přijatelnější než v pizzerii Krásná Itálie. Byl jsem prvním hostem a jakmile jsem dosednul, seňorita pustila příjemnou hudbu ke snídani. Všimnul jsem si toho vlastně už včera. Jakmile jsem vstoupil do restaurace, šéf vypnul televizi a pustil nevtíravou hudbu. Hned jsem se seňority zeptal, co je to za příjemnou hudbu. Byla to kompilace instrumentálních skladeb folklórních skupin Kjarkas, Awatiňas, Calamarca, a Jacha Mallku, kterou lze sehnat na černém trhu v La Pazu.

Do jedné hodiny jsem šel La Pazu naproti, pak jsem si stopnul autobus. Už mě nebavilo šlapat. Navíc jsem měl průjem a cítil slabost. Za Achacachi jsem se ohlédnul k masivu Královské Kordillery. Zdálo se mi, že mi bílé štíty osvícené Sluncem mávají na rozloučenou. Cesta až do Achacachi vede horami, je nezpevněná a samá serpentina, asfaltka začíná až za Achacachi. Znovu jsem na dohled od La Pazu obdivoval Huyana Potosí a její příkře spadající západní ledovec. Za to z El Alta na mě padly deprese. Tolik chudáků pohromadě jsem snad ještě neviděl. Raději se ani nebudu rozepisovat, jaká individua jsem z okna autobusu viděl a co všechno jsou lidé schopni dělat, aby se uživili. Teď už jsem k náměstí Ballivián necítil lhostejnost, ale přímo odpor. Plácek za Dolní Lhotou by vypadal líp. Všichni něco prodávají nebo alespoň chtějí prodat. Sedí pod igelitem a čekají na to, že alespoň dnešní den budou mít co jíst a kde spát.

Autobus zastavil nedaleko Cementeria. Málem jsem ani nepřešel ulici, jaký byl v tuto denní dobu provoz. Chytl jsem mikro na Camacho a protože jel na náměstí Svatého Františka jinudy než jsem byl zvyklý, poznal jsem netušené krásy La Pazu. Upravená náměstí, upravené lidi. Poznal jsem i netušené tragédie. Muže na invalidním vozíku, kterému chyběly nohy i ruce.

Ze San Francisca jsem seběhnul dolů do známé čínské restaurace Jackieho Chana a hned si to namířil na záchod, neboť do svěrače už bušil průjem. Když jsem se z baňos vrátil, upoutala mou pozornost skupinka Číňanů rozmlouvajících svou rodnou řečí. A jeden z nich nemohl být nikdo než sám Jackie Chan, jehož kuře ala Jackie Chan jsme před dvěma dny jedli.

PÁTEK 22.10. NÁKUP DÁRKŮ A FENOMÉN ZVANÝ KOKA

Ráno jsme byli v ulici Sagarnaga nakoupit dárky. Kromě slušivých triček a dobré muziky jsem koupil další balení maté de coca. Na Internetu jsme se dočetli, že prodej sušených lístků koky je tolerován pouze v Bolívii a Peru, v ostatních zemích je zakázán. Lístky koky jsou považovány za surovinu pro výrobu kokainu a její pěstování a distribuce je zakázána nebo minimálně ostře sledována. Nechtěli jsme mít na hranicích problémy a tak jsme raději nakoupili balenou koku místo sušených lístků.

Koka pomáhá většině horolezců lépe se vyrovnat s výškou a případnou výškovou nemocí. Udržuje organismus v bdělejším stavu a nemá psychotropní účinky. Je přírodním lékem , který znali už staří Inkové i předincké kultury.

SOBOTA 23.10. NÁVRAT

V pět ráno nás čekaly před hotelem dva taxíky. Naložili jsme věci a odjeli na letiště. S Petrem a Renatou jsme si chtěli nechat zabalit batohy do strech-fólie, jednak aby se nám nezničily při několikerém překládání a hlavně abychom lépe zafixovali cepíny připevněné zvenčí. Balení do fólie probíhá pod dohledem migračního úředníka, který posléze plastový kokon opatří svým podpisem. Jeho první otázka ihned po odpovědi na pozdrav zněla: „Máte v batohu nějaké léky ?“ „Ano.“ „Tak si je vybalte a dejte do příručního zavazadla.“ Renča začala vybalovat věci z pečlivě sbaleného batohu. Začalo mi svítat, o co tady jde a jaký by to byl porod sbalit věci znovu do batohu tak, aby se tam vešly a tak povídám: „Ale my všechny potřebné léky už máme v příručních zavazadlech. A batohy máme sbalené tak, aby se nám tam všechny věci vešly. Bylo by lepší je raději nevybalovat.“ Úředník se dlouze zamyslel, pak dal nějaké pokyny balící službě a odešel. Vrátil se po chvíli a všechny batohy obdařil doložkou, že byly řádně zkontrolovány jeho úřadem.

Po sedmé jsme naposledy zamávali městu, které se na nějaký čas stalo naším základním táborem. První mezipřistání bylo Cochabambě, druhé pak v Santa Cruz, kde jsme vyměnili i letadlo před cestou do Sao Paula. Z La Pazu do Sao Paula jsme tentokrát letěli s levnější jihoamerickou společností Aerosur (5L), která je o více než 40% levnější než brazilský Varig.

NEDĚLE 24.10. A ZASE DOMA

O půl osmé jsme přistáli v Miláně. Pět hodin čekání jsme strávili v příjemné letištní kavárně. Potřebovali jsme si dát po dvanácti hodinách letu pořádné a hlavně silné kafe.

Kolem druhé jsme se odlepili z milánské startovací dráhy a po necelé hodině a půl letu nad zasněženými Alpami přistáli v Praze. Těšil jsem se, že se zase uvidím po dlouhých čtyřech týdnech s Janou. Chtěl jsem ji toho tolik říct, chtěl jsem ji obejmout, chtěl jsem být s ní. Ale tohle je už úplně jiná kapitola knihy, které říkáme život.

Pokud budete mít potřebu odepsat nebo se na cokoli zeptat, tady je adresa: radan.kaderka@seznam.cz

Radan KADERKA

autor