5. října - 3.
listopadu 2002
Členové
výpravy :
Radan Kaderka Pavel Senft
Petr Ouředník
Obsah:
NEDĚLE 6.10.
DEN, KTERÝ ZAČAL ZBĚSILOU NOČNÍ JÍZDOU
”Tvou milostí
jsem vstal dnes ráno, ó Můj Bože, a odešel jsem ze svého domu s plnou
důvěrou v Tebe a svěřil se Tvé péči. Prosím Tě tedy, sešli mi z nebes
Své milosti Své požehnání a dej, ať se zase bezpečně vrátím domů tak, jak jsi
dovolil, abych se vydal na cestu pod Tvou ochranou s myšlenkami pevně
upnutými na Tebe.”
Není Boha
kromě Tebe, Jednoho, Nesrovnatelného, Všemohoucího, Přemoudrého.
Bahá´u´lláh
Kolem poledne jsme se setkali na brněnském vlakovém
nádraží s Pavlem a Radimem, kteří se zpožděním přijeli z Ostravy,
zatímco my s Petrem z Prahy a Liberce. Čekala nás společná cesta na
vídeňské letiště, odkud jsme měli odletět do Madridu, tam na náklady
společnosti přenocovat a druhý den v poledne pokračovat do Quita.
První neveselá situace nastala, když Pavel zjistil,
že doma na věšáku zapomněl teplou bundu, bez níž se v horách neobejde.
Chvíli klel a pak zmizel v brněnských ulicích. Zachránil jej až Carrefour
na výjezdu z Brna, kde si za dva a půl tisíce koupil nepromokavou bundu a
teplou flísku. Tím jsme ovšem přišli i o veškeré korunové rezervy.
Na vídeňské letiště jsme dorazili před čtvrtou
odpoledne. Letadlo společnosti Iberia mělo odlétat až v 19:15. Boarding
time byl nejdříve stanoven na 18:20, pak jej společnost bez udání důvodu
posunula na 18:45, aby nám posléze sdělila, že letadlo nepoletí dříve jak za
hodinu a že si máme dát na účet společnosti nějaký drink v určeném bufetu.
Když jsme se o půl desáté došourali zpátky ke vstupní bráně našeho letu, už
z dálky jsme viděli, že nad bránou svítí čas odletu 23:45 a že černošská
letuška cosi vysvětluje pasažérům. Šli jsme si tedy lehnout do křesel, protože
jsme byli docela unavení z předchozí noci a z čekání neberoucího
konce. Asi v jedenáct se mnou kdosi něžně zalomcoval. „The flight is
cancelled“ řekla s úsměvem dívka. Nechápavě jsem na ni zíral. „The flight
was cancelled? Why?“ „Some technical problems“ odpověděla. „Jdeme si vyzvednout
zavazadla a přerezervovat let.“ Poděkoval jsem za nepříliš potěšující
informaci. Ještě chvíli jsem nevěřícně zíral před sebe než jsem vzbudil kluky.
Výrali na mě stejně jako já před chvílí na slečnu. U výdeje zavazadel už stál
houf lidí a ještě větší se těsnal před přepážkou, u níž jsme měli získat
objednávku na ubytování v hotelu Astron, jež stál naproti letištní haly.
S bágly na zádech a s objednávkou
v ruce jsme kolem půlnoci dorazili k přepážce, u níž nám měli
přerezervovat let na ráno tak, abychom stihli let z Madridu do Quita. Bylo
to ovšem jen naše zbožné přání. Téměř dvě hodiny jsme stáli ve frontě, která se
sotva pohybovala. Z různých stran k nám přicházely nepříliš
povzbudivé informace o tom, že první let z Vídně je až v pět hodin
odpoledne a že lety jsou až na 14 dní vyprodány. Tak jako tak byl ohrožen náš
odlet z Madridu. Tři Češi, kteří měli letět z Madridu do Ria, jen suše
poznamenali, že jejich letadlo je už někde nad Atlantikem. Lidí ve frontě
neubývalo, spíše se pevněji semkli kolem dvou pracovníků společnosti. Jedna
mladá Rakušanka začala být mírně hysterická. Atmosféra houstla, ale trpělivost
většiny lidí a ostrůvky dobré nálady, ji činily snesitelnější. Situace nebyla
bezvýchodná, ale optimismus rozhodně nebudila. Vyměnit jeden den
v Ekvádoru za den na vídeňském nebo madridském letišti nebyl dobrý obchod.
Přítel oné mírně hysterické Rakušanky několikrát
mluvil s managerem letu. Zjistil jsem, že oba letí do Guayaquilu a že
bychom tedy měli z Madridu odlítat stejným letadlem. Kolem druhé ráno se
nás, cestujících manager letu zeptal, kdo pokračuje z Madridu do Quita
nebo Guayaquilu. Přihlásili jsme se jen my tři a oba Rakušani. Po čtvrthodině
se manager vrátil se zprávou, že let Mnichov – Madrid ještě není zcela obsazený
a že bychom mohli letět v osm ráno z Mnichova. Nastal ovšem další
problém. Jak se dostat asi za čtyři až pět hodin z Vídně na mnichovské
letiště. Poprosili jsme Rakušany, zda by nás nevzali vozem a oni patrně ze
solidarity souhlasili.
Celou cestu silně pršelo, ale na letiště jsme
dorazili včas po sedmé ráno a odbavení proběhlo hladce.
Let z Mnichova do Madridu trval 2:50 h. Hodina nám
stačila na to, abychom se přesunuli na jiný terminál a nastoupili do Airbusu
340 společnosti Iberia na lince Madrid - Quito. Z madridského letiště
ležícího v nadmořské výšce 603 metrů jsme odlétali ve 12:10 místního času.
Proletěli jsme nad Atlantikem, Malými Antilami, Venezuelou a Kolumbií a
v 16:20 přistáli po 11 hodinách letu na letišti v Quitu.
|
6.000 m n.m. |
-80C |
|
5.200 m n.m. |
-30C |
|
4.700 m n.m. |
00C |
|
4.000 m n.m. |
+60C |
A nyní několik základních informací o Ekvádoru.
V Ekvádoru žije asi 11 miliónů obyvatel, tzn. přibližně tolik co
v České republice, ale na 3,5x větším území. Jen v hlavním městě
Quitu ležícím v centrálním údolí mezi pásy Kordiller žije asi 1,4 miliónů
obyvatel. Ovšem rozloha Ekvádoru není úplně jasná, protože stále není dořešena
otázka hranice s Perú na jihovýchodě země. Po letitých sporech obou zemí
byla v roce 1942 její severní část určena protokolem z Rio de Janeira
a to i přesto, že si Ekvádor nárokoval mnohem větší kus Amazonie, než ve
skutečnosti získal. Odkazoval se přitom na dohodu z roku 1830.
Ekvádor je zemí vulkánů na okraji Amazonie. Pás
ekvádorských Kordiller tvoří převážně vulkány, z nichž některé jsou stále
aktivní. Mezi nejznámější patří Cotopaxi (5.897 m), Antisana (5.705 m), Sangay
(5.230 m), Altar (5.320 m), Cayambe (5.790 m) a Guagua Pichincha (4.784 m).
Největší horou Ekvádoru je Chimborazo (6.310 m). Na východ od Kordiller se
rozkládá Amazonská nížina, na západě úrodné nížiny pacifického pobřeží.
Z letiště nás za 6 dolarů odvezlo taxi do
hotelu Rincón del Castillo ležícího ve staré části města kousek od známé
tržnice Santa Clara (Versalles 1127 a Carrion, tel./fax: 593-2-224312).
S výměnou peněz nebyl problém, protože národní silně devalvovaná měna byla
nahrazena americkými dolary. Kromě amerických čtvrťáků a půldolarů se používají
také nově vyražené ekvádorské centavos velikostně odpovídající svým americkým
vzorům. Takže vyznat se zpočátku v platných mincích je poměrně náročná
záležitost.
„Tady sokol, tady sokol, volám základnu.“
„Haló, haló, slyším tě špatně.“
„Pavle, teď mě slyšíš lépe?“ Posunul jsem se o dva
metry ke kraji chodníku na rušné třídě.
„Teď jsem tě neslyšel vůbec.“
„Promiň, zapomněl jsem přidržet čudlík. Zjišťovali
jsme ceny okolních hotelů a ceny jsou velmi podobné, kolem pěti dolarů, takže
asi zůstaneme tam, kde jsme.“
„Dobře, končím. A v kolik přijdete?“
Přibližně takto probíhala v ulicích nočního
Quita zkouška Pavlových vysílaček s dosahem do tří až pěti kilometrů.
Asi v osm ráno jsme vyrazili na Mitad del
Mundo, k monumentu, jímž prochází rovník. Mitad del Mundo se tyčí nad
městečkem San Antonio severně od Quita a je dobře přístupný městskou hromadnou
dopravou za 50 až 100 centů z centra Quita. U vysokého komolého jehlanu
jsme pořídili obligátní snímky sebe samých, jak stojíme jednou nohou na severní
a druhou na jižní polokouli.
Na severozápad od San Antonia se rozkládá známý
kráter Pululahua, který je asi 8 km široký. Kaldera je poseta políčky farmářů
využívajících výjimečně úrodného sopečného popela bohatého na minerály.
Slunce bylo kolem poledne tak ostré, že jsme se
museli vrátit. Na zpáteční cestě jsem objevil na suchých travnatých pastvinách
kulaté nory sklípkanů dorůstajících velikosti asi 4 centimetrů. Jejich karapax
se vyznačoval tmavou triangulární skvrnou a podobal se karapaxu mexického druhu
Brachypelma emilia.
Vrátili jsme se do města a začalo shánění plynových
bomb a hledání Bahá´í centra. Všechny bomby, které jsme měli možnost vidět byly
na vařiče bez závitu. Ovšem vařič na tento typ plynových náplní se nedal koupit
ani ve specializovaných prodejnách a pouze vybrané cestovní agentury
orientující se na kempování v přírodě jej půjčovaly za 1-2 dolary na den. Vedle
propan-butanových bomb bez závitu nám obchodníci nabízeli 450 gramové bomby
Coleman s širokým vnějším závitem a za 65 dolarů kompletní benzínový
vařič. V jedné superfereterii jsme objevili vysoké propanové láhve pro
hořáky, které by se daly použít, pokud bychom sehnali nějaký redukční ventil.
Nakonec jsme usoudili, že nebylo příliš šťastné tahat tři plynové vařiče na
jeden typ bomb.
Kolem čtvrté odpoledne jsme dorazili do Bahá´í
centra ležícího poblíž hotelu Zumag. Setkali jsme se se dvěma lidmi,
s Yenny Hidrovo, s její nejmladší sestrou a s Youanny Cambou.
Asi půl hodiny jsme si povídali a jako dárek jim předali CD skupiny Stopy
v písku a Růže lásky v českém jazyce. Bahá´í nás na oplátku pozvali
do Bahá´í rádia v Otavalu, jehož návštěvu jsme naplánovali na konec
expedice. Chtěli jsme ji spojit s nákupem dárků na slovutném indiánském
trhu na Plaza de Poncho.
Ráno před sedmou jsem vstal a odešel fotit ranní
Quito. U mostu přes hlavní avenidu jsem opět narazil na žebrající indiánky
s dětmi.
Dnes nám zbývalo dořešit některé drobné problémy
minulého dne, především zajistit vaření v horách. Opět jsme se vydali do
superfereterie vyzkoušet propanové bomby přes přepouštěcí ventil českého Varu.
Nejenom, že šroubení mělo vnější závit
(stejné jako bomb u Coleman), ale v celém super železářství neměli jediný
ventil, který by se dal na bombu našroubovat. Přiklonili jsme se tedy
k variantě B a vařič i s napichovacími bombami si zapůjčili za 1,12 dolarů
na den v jedné cestovní agentuře. Na cestě zpátky jsme v Banco de
Guayaquil vyměnili nepoužitelné stodolarové bankovky za pěti- a
desetidolarovky.
Ve dvanáct jsme vyklidili hotelový pokoj a
trolejbusem se přesunuli na terminál Terrestre, z něhož odjížděly autobusy
do Latacungy a do Národního parku Cotopaxi.
Šofér nás po hodině jízdy vysadil u vjezdu do parku,
kde se nás ihned ujali místní dopravci a nabízeli nám za 20-25 dolarů odvoz k
jezeru Limpiopungo ležícím v sedle mezi masivem Rumiňahui a Cotopaxi. Jejich
nabídky jsme museli odmítnout. Po dvou stech metrech chůze prašnou cestou
v ne příliš estetické krajině jsme pochopili, že to jinak než autem
nepůjde a za 15 dolarů se nechali vyvézt k jezeru.
V rámci aklimatizace jsem před soumrakem
vystoupil na malý pahorek nad jezerem. Za pahorkem porostlým trsy vysoké trávy
se otevřel pohled na masiv Rumiňahui. Obloha se zatáhla a udělalo se chladno.
Byl čas pomýšlet na sestup.
Dnešní den měl jediný cíl. V rámci aklimatizace
vystoupit na severní Rumiňahui (4.722 m). Vstali jsme o půl šesté a po střídmé
snídani vyrazili ve čtvrt na osm na trek. Šli jsme volným tempem pahorkatinami
porostlými trávou, Pavel sbíral v lejnech krav a koní jakési brouky. Došli
jsme až na konec úzkého hřebene a cesta začala strměji stoupat a traverzovat ke
skalnatému vrcholku. Začala mě bolet hlava. „První příznak výškové nemoci.“
řekl jsem si pro sebe. Se sebezapřením jsem došel až k místu, kde začínala
asi dvacetimetrové strmá skalní vrcholová pasáž, která se bez lana nedala
bezpečně přelézt. Bylo 13 hodin. Kluci už byli připraveni k sestupu. Udělal
jsem pár fotek vrcholu a skalního okna a začal také sestupovat. Někde uprostřed
traverzu však už tělo nechtělo dál tolerovat mé nezodpovědné chování a
přehlížení příznaků výškové nemoci a na řadu přišly šavle a meče, které mě
připravily o dost sil. Kluci byli v pohodě, hlava je sice občas
pobolívala, ale bez jakýchkoliv dalších následků.
Do tábora jsme dorazili kolem čtvrté. Dohodli jsme
se, že zítřek věnujeme dalšímu aklimatizačnímu výstupu, abychom byli na výstup
na Cotopaxi lépe připraveni.
Vstali jsme asi o hodinu později než předchozí den.
Vždy přesný Pavlův teploměr hlásil: teplota 7OC, vlhkost 80%. Po
obloze se honily mráčky. Čekal nás výstup na jižní Rumiňahui (4.690 m).
První dvě třetiny cesty byly procházkové bez
výraznějších převýšení. Zajímavý byl až přechod bažinatého údolí. Stále jsme
však postrádali Pavla, kterého zdržovali brouci pod lejny. Čekali jsme asi 15
minut a pak se s ním spojili vysílačkou. Stoupal mírným hřebenem vzhůru, zatímco
my s Petrem jsme sestoupili a čekali na něj v údolí. Na jeho konci se
cesta začala prudce zvedat. Petr přišel s nápadem zkrátit si cestu na
vrchol strmým travnatým žlebem. Když jsme dorazili k jeskyni, začalo
pršet. Chybělo nám asi sto až dvě stě výškových metrů k vrcholu. Petr se o
něj ve vytrvalém dešti pokusil, ale promočený a za doprovodu hromů a blesků se vrátil zpět. Dolezl až na
hřeben, po kterém se dalo pokračovat už jen s lanem. S Pavlem jsme
zatím udržovali oheň, kterým jsme si především krátili čas. Déšť neustával.
Byly čtyři hodiny a to znamenalo nejvyšší čas začít sestupovat, pokud jsme se
chtěli dostat bezpečně do tábora.
V dešti jsme scházeli suťovištěm na travnatý
hřeben. Za chvíli se objevilo sluníčko a my mohli trochu proschnout. Obloha se
znovu zatáhla, pak znovu vyšlo slunce a k zemi obloukem stékala duha. Když
jsme dorazili do tábora, začalo znovu pršet. Naskládali jsme se do stanu a
čekali až déšť ustane, abychom mohli dojít pro batohy schované v křoví a
něco si uvařit.
Sotva jsem zhltnul čínskou polévku, začalo znovu
pršet. Prostě fast-food se vším všudy.
Vstávali jsme v šest, ale dlouho jsme čekali na
sluníčko, které nám pomáhalo vysušit stan. Vyrazili jsme až v devět hodin.
Čekal nás výstup na chatu Josého Ribase ležící v nadmořské výšce 4.800
metrů na severním úbočí Cotopaxi. Nepotřebné věci jsme schovali
v křovinách u jezera Limpiopungo. Cesta se vinula širokým údolím pokrytým
sopečným prachem. Občas bylo možné zahlédnout osamocenou rostlinu nebo keřík.
Země však byla téměř souvisle pokryta zvláštním druhem lišejníku, který
změkčoval naše kroky. Asi ve dvanáct hodin jsme dorazili pod sopečný kužel a
cesta se začala zvedat. Po vyčerpávajících třech hodinách stoupání jsme
překonali asi sedmi set metrové převýšení a dorazili na parkoviště ve výšce
4.500 metrů. Už nám zbývalo „jen“ třistametrové převýšení k chatě. Cesta
se však zvedala kolmo vzhůru měkkým suťovištěm, jehož zdolání nás stálo hodně
sil.
Za hodinu a půl jsme v plné polní dorazil na
chatu. Petr už nás netrpělivě vyhlížel a když jsem dorazil, začali jsme vařit.
Chata sama o sobě je vybavena vším potřebným k vaření včetně dvou
plynových sporáků. Zaplatili jsme 16,80 dolaru za nocleh a možnost vaření a po
lehké večeři jsme šli prozkoumat výstupovou trasu k vrcholu. Slunce právě
zapadalo za vrcholy obou Iliniz a vytvářelo nezapomenutelnou scenérii.
Večer jsme poseděli v jídelně u čaje. Když jsme
v jídelně osaměli, byl pravý čas nastavit budík na čtvrt na jednu a jít si
také lehnout.
O půl jedné jsme vstali, uvařili si čaj a polévku a
ustrojili se k výstupu. Do batohu jsme naskládali mačky, cepín, lano,
karabiny, ledovcové skoby, fotoaparát, trochu jídla a nezbytnou láhev
s vodou. Vyrazili jsme o půl druhé jako předposlední skupina. Na obloze
zářily hvězdy, na našich hlavách čelovky. Stoupali jsme vzhůru skalnatým
hřebínkem, který se postupně rozplynul v táhlé suťoviště vedoucí až pod
ledovec. Pod ledopádem jsme nasadili mačky a navázali se na lano. Ze světýlek
nad námi jsme jen tušili, kudy asi vede cesta ledopádem. Přesto jsme asi dvě
hodiny bloudili trhlinami a séraky, což nás stálo hodně sil a především nervů.
Pod našima nohama děsivě duněl praskající ledovec. Když jsme vystoupali pevným
ledovcem k malému pahorku, asi 30 metrů vlevo od nás jsme ve tmě zahlédli
dva pohybující se světelné body. Přetraverzovali jsme k nim a narazili na
dvojici horolezců na stezce. Američan to nezvládl a tak se i s průvodcem
vraceli zpět do refugia. Byli jsme v nadmořské výšce kolem 5.100 metrů.
Stezka vedla strmě vzhůru k pravé straně skály Yanosacha. Někde pod ní se
od nás oddělil Petr, který chtěl jít svým vlastním tempem. Měl jsem problémy
s výškou, hlavně s dýcháním. Zvolili jsme proto s Pavlem
pomalejší tempo a dělali častější zastávky, aby nám neztěžkly nohy a nezačala
nás bolet hlava. Tímto tempem jsme rovnoměrně stoupali vzhůru. Některé trhliny,
které jsme obcházeli, byly 20 až 25 metrů hluboké, některé se rozevíraly a
vytvářely ledové kaňony s několikametrovými rampouchy. Cestou jsme potkali
vracejícího se Francouze i s průvodcem, kteří skončili asi 200 metrů pod
vrcholem. Ani Švýcar nedorazil se svým průvodcem na vrchol. Oba přiznali
nevolnost a únavu. Začalo svítat.
Byli jsme v nadmořské výšce asi 5.600 metrů,
když se ozvala Petrova vysílačka. „Jsem před trhlinou, kterou sám nepřelezu. Za
ní se zvedá svah se sklonem asi 600 nahoru k vrcholu. Mám toho
dost, vracím se.“ „Dobře, počkáme tě nebo ti půjdeme naproti.“
Petr dosáhl výšky asi 5.750 metrů. Viděli jsme ho
nad sebou i s dvěma Ekvádorci, kteří sestupovali před ním. Asi za půl
hodiny k nám dorazil. Odjistili jsme ho přes hlubokou trhlinu
s vklíněným ledovým blokem, kterou při výstupu přelezl sám.
Sestup byl téměř stejně namáhavý jako výstup.
Poměrně zřetelná pěšina se nám opět ztratila v ledopádu. Hledali jsme
průchod ledopádem a kluci poprvé použili i ledovcové vruty. Já jsem
s pomocí maček a cepínu sestupoval po třicetimetrové ledové plotně dolů na
suťoviště. Po pravé ruce jsme měl asi deset metrů hlubokou trhlinu. Bylo to
namáhavé nejen fyzicky, ale i psychicky, neboť mačky na odtávajícím ledu příliš
nedržely. S posledními silami a psychicky vyčerpán jsem sestoupil
suťovištěm k chatě. Bylo 11:30. Natáhnul jsem se na palandu, přikryl se flískou
a tvrdě usnul. Asi za dvacet minut dorazili zbídačení kluci, kteří se
s ledopádem prali o něco déle než já, zato s větší jistotou.
Od správce chaty, mladého indiána, který chodí na
vrchol za dvě a tři čtvrtě hodiny, jsme dostali gratis kakao. Mezitím dorazila
do chaty skupina mladých Američanů, hlavně Američanek a bylo jich všude plno.
Pavla poprosili, aby je vyfotil, a vrazili mu do rukou hned tři foťáky. Začali
vybalovat své svačiny a nám se začalo dělat špatně od hladu. Opustili jsme
společenskou místnost, abychom se sbalili a vyrazili na parkoviště, kde jsme se
chtěli někom vnutit do auta nebo autobusu.
Před chatou si fotili Američanky vrchol Cotopaxi.
Chtěli jsme jim uhnout ze záběru, ale trvaly na tom, abychom zůstali. Povídám:
„But we didn´t climb it.“ Mávla rukou: „But You look well.“ S batohy na
zádech a s hřejivým komplimentem jsme scházeli na parkoviště. Provokativně
jsme postavili batohy u výjezdu a já se šel zeptat dvou řidičů autobusů,
zda by nás nevzali na panamerikanu. „Je nám líto, ale linka je privátní.“
dostalo se nám odpovědi.
Netrvalo dlouho a zastavil u nás Pick-Up. Nastoupili
jsme i s bágly na korbu a vyrazili k jezeru, kde jsme měli schované
věci. Řidič jezero minul a museli jsme se vracet.
Dorazili jsme k hlavní silnici. Už jsme se
chystali vystupovat, když řidič odbočil na hlavní silnici a pokračoval dále na
jih. Vysadil nás až v městečku Lasso. S díky odmítl i 20 dolarů,
které jsem mu za cestu nabízel. V břiše nám kručelo a tak jsme si zašli na
oběd do nárožní restaurace. Výběr nebyl opravdu veliký. Měli jen jedno
univerzální jídlo, zato porce byla vcelku obstojná a cena rovněž. Čtvrtka
kuřete s rýží, bramborami a pitím za tři dolary.
Po obědě jsme se přesunuli na autobusovou zastávku.
Autobusy do Latacungy nebo Ambata buď zastávkou projížděly nebo zastavily a
byly plné anebo jsme jen zkrátka nestačili s těžkými batohy rychle
nastoupit. Když se nám to konečně podařilo, jednalo se spíše o skok do mírně
jedoucího autobusu než o nástup, chtěli jsme také co nejrychleji naskládat
batohy na plochu za řidiče, abychom s nimi nepřekáželi u dveří a nespadli,
až se autobus prudce rozjede. Nečekaná byla reakce řidiče, který se k nám
s širokým úsměvem otočil a kamarádsky pronesl: „Despacio, despacio,
pomalu, pomalu.“ a jen zlehka přišlápnul plynový pedál.
V Latacunze jsme hned přestoupili do autobusu
připraveného k odjezdu do Ambata. Batohy jsme položili hned vedle housat
v kleci.
V Ambatu jsme vystoupili už za tmy. Již
v autobuse se nás ujal muž, který se nápadně podobal Vladimíru Iljiči
Leninovi. Na tom by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby se o sobě trochu více
nerozpovídal. Naše čeština mu prý připomínala ruštinu a proto se nás ujal.
Miluje vše ruské. Cestou jsme se dověděli, že jeho žena je Ruska, která rovněž
miluje vše ruské. A právě proto se svou vizáží stylizoval do jednoho ze symbolů
rodné vlasti své ženy. Rozloučili jsme se až před hotelem Imperial Inn, kam nás
dovedl. Docela nás to překvapilo, protože jsme očekávali, že se slibovaný hotel
bude jmenovat Kijev nebo Moskva anebo se bude svým architektonickým vzezřením
alespoň vzdáleně podobat Lomonosově univerzitě. Ale nestalo se tak. Za pokoj
s televizí a s výhledem do rušné ulice a na čínskou restauraci
hlídanou ozbrojenou ostrahou jsme zaplatili 6 dolarů na osobu a noc.
Sedmý den Bůh odpočíval a my jsme to udělali také.
Celou neděli jsme se věnovali regeneraci sil, dlouho jsme spali, koukali se na
televizi a byli se najíst v čínské restauraci.
Večer jsme zavolali místním Bahá´í, že bychom se
s nimi rádi sešli. Asi za dvacet minut zastavil před hotelem stařičký Land
Rover a z něj vystoupil pan Bahman Ashragi se svým mexickým švagrem.
Strávili jsme hezký večer v jejich domě ve
čtvrti Ciudadella Espaňa, což je takové ambatské Beverley Hills. A Peršané jsou
obecně velice milí a pohostinní lidé. Při večeři jsme si povídali o Víře a o
místním Bahá´í společenství. Bylo zajímavé naslouchat a srovnávat. Manželka
pana Ashragi si vzpomněla na loňské smutné setkání s panem Kubištou, jehož
dcera se asi před rokem ztratila při sestupu z jedné z Iliniz. Dodnes
je nezvěstná. Její tělo nebylo nalezeno a tak je tu pořád ještě jakási naděje,
že je snad naživu. Pan Kubišta, který se upnul na verzi únosu, přerušil pátrání
v Ekvádoru a vrátil se do Čech, aby znovu vyzpovídal zbylé členy výpravy.
Únos v liduprázdných horách je podle mého názoru méně pravděpodobná verze
než kterákoli jiná. Ale pravda jednou musí vyjít najevo.
Ráno jsme se byli podívat na trhu, kde se dalo
koupit všechno možné, ale hlavně oblečení všech možných tvarů, barev a
velikostí. Z tržnice byla vidět kouřící Tungurahua, která se zvedá nad
lázeňským městem Baňos východně od Ambata. Zastavili jsme se v hotelu
Princess, který stál hned vedle tržnice, abychom zjistili, zda mají volné
pokoje a zda bychom si zde mohli nechat nějaké věci. Hotel nám doporučil pan
Ashragi a nemýlil se v jeho příjemném vzhledu a domáckém prostředí. Za noc
se platí 5 dolarů. V hotelu je možné si uschovat zdarma věci, které právě
nepotřebujete, např. cepín, mačky a péřové bundy před cestou do Amazonské
nížiny apod. Pokoj si lze i dopředu rezervovat. Tady je adresa:
Kolem dvanácté jsme měli schůzku s panem
Ashragim v jeho pastelerii, ale nebyl tam a tak jsme šli navštívit
internetovou kavárnu, abychom sdělili blízkým, že jsme živí a zdraví.
Vrátili jsme se do pastelerie a pozdravili se
s panem Ashragim. Neměl na nás hned čas a tak nám objednal něco
k obědu.
Po obědě jsme vyrazili autobusem do Bahá´í institutu
v Santa Rose. Pozdravili jsme se s osazenstvem velké jídelny. Většina
byli Peršané a jejich vzdálení příbuzní, zbytek tvořili Indiáni s osady
Chimbuleo a obyvatelé Ambata a přilehlých vesnic. Jedna paní nám se smíchem
přiznala, že bydlí v Hluboké nad Vltavou a že jsme se klidně mohli setkat
někde blíž, třeba v jižních Čechách.
Po chutné perské polévce a čaji jsme se odebrali do
společenské místnosti, kde jsme se vzájemně oficiálně představili než naši
perští přátelé zazpívali několik modliteb. Pan Ashragi se zeptal Indiánů,
zdali-vědí, kde leží Česká republika. Když jen bezmocně krčili rameny, začal
zeširoka hovořit o různých kontinentech, které jsou od sebe hodně vzdáleny a
právě Evropa je tím kontinentem, na němž leží i Česká republika. Vzápětí dodal,
že Bahá´í nežijí jen v Jižní Americe, ale i na těchto vzdálených
kontinentech jako je Evropa, Asie nebo Afrika. Indiáni pozorně poslouchali.
Překvapilo mně, že nevědí o věcech, které jsou nám, Evropanům tak známé.
Po oficiální části jsme se zapovídali
s Danielem Moyou a jeho kamarádem. Byli jsme si prohlédnout zahrady
Institutu, soptící Tungurahuu i čnící Carihuairazo.
V Ekvádoru je průměrný měsíční plat asi 120
dolarů, na lepších místech asi 180 dolarů, což je asi 3x méně než u nás,
přičemž ceny základních potravin jsou srovnatelné. Avšak galon benzínu (tj. asi
4 litry) stojí pouhý dolar.
Člověk si z cest většinou rád něco přiveze.
Má-li to být nějaké hudební CD, pak je velice obtížné se rychle zorientovat
v široké nabídce místního hudebního průmyslu. A tak jsme Daniela coby
amatérského bubeníka dlouho zpovídali, které hudební skupiny se mu líbí, které
jsou v současné době populární apod., až z toho vzniknul tento
kratičký seznam:
·
salsa
de Puerto Rico (Ruvenblades, Willi Chirino)
·
musica
tradicional (Ňanda Maňachi, Transito de Los Andes)
·
musica
popular de Colombia (Carlos Vives)
·
musica
popular de Cuba (Cibio Rodrigues)
·
musica
popular (Mercedes Sosa, Victor Jara, Victor Heredia)
Z autobusu jsme vystoupili na náměstí Doce de
Noviembre. U kostela právě probíhal rockový koncert v rámci předvolební
kampaně do místních zastupitelstev a do prezidentského křesla. Mezi kandidáty
dominovalo jedno jméno, Alvaro Noboa, nejbohatší muž Ekvádoru.
Kolem deváté ráno jsme vyrazili směrem na Guarandu
k Rio Blanco, Jasné řece. Cílem dnešního dne bylo založit tábor pod
vulkánem Carihuairazo (5.020 m). Kolem půl jedenácté nás autobus vysadil
v horách u hlavní silnice. Vydali jsme se bezlesou travnatou krajinou
kolem pasoucích se lam k vulkánu. Napravo od nás se zvedal nejvyšší
ekvádorský masiv, vulkán Chimborazo (6.310 m), jehož několik zasněžených
vrcholů se ztrácelo v mlze. Cesta se táhla po hřebeni vlevo od řeky
Blanco. Travnaté louky vystřídalo chudé páramo se skalními hřebínky. Pomalu
jsme se šplhali pod ledovec. Počasí bylo slunečné, po obloze se honila oblaka.
V nadmořské výšce 4.650 metrů jsme u malého jezírka postavili po čtyřech a
půl hodinách čisté chůze stan. Zničehonic padla mlha a citelně se ochladilo.
Vydal jsem se na průzkum zítřejší výstupové trasy a došel až téměř do sedla
mezi oba vrcholy Carihuairaza (4.750 m). Přede mnou se rozkládal už jen
ledovec, který jsem bez jištění nechtěl přecházet. Stále bylo mlhavo a nepříliš
dobrá viditelnost.
V osm hodin jsme po bídné večeři, avšak
vynikajícím čaji zalezli do spacáků. Teplota 2OC, vlhkost 60%.
V deset hodin nás probudilo bušení do stanu.
Začalo sněžit. Padal těžký mokrý sníh, možná s deštěm a tak jsme se museli
celou noc střídat v odklizení sněhu ze stanové celty.
Sněžilo asi do pěti do rána. Sníh, který napadal,
však postupně odtával, takže ho stále zůstávalo tak 5 až 10 centimetrů.
V osm ráno jsme naměřili 6OC. Byla mlha a foukal nárazový vítr.
Tím byla pohřebena naše šance pokusit se vystoupit na skalní vrchol
Carihuairaza. Posledních dvacet metrů je navíc úsekem technického lezení
s lanem, což jsme ve spojitosti se sněhovou nadílkou vyhodnotili jako
poměrně riskantní podnik, ať už s mačkami nebo bez nich. S Petrem
jsme akorát prošli bez maček trasu, kterou jsem vytyčil předchozí večer. Počasí
se neměnilo, ač jsme si to do deseti hodin úpěnlivě přáli.
V deset jsme začali balit stan a
v jedenáct scházet dolů k hlavní silnici. Asi 200 výškových metrů pod
táborem se z mlhy vynořila skupina indiánků na školním výletě. Někteří
byli na koních, jiní pešky. Byli z nás stejně překvapení jako my
z nich. Udělali jsme pár společných fotek a začali společně scházet dolů.
Část dětí na koních se od nás oddělila ve chvíli, kdy cesta začala být pro koně
neschůdná. Učitel je bez rozpaků poslal kamsi do mlhy. My bez koní jsme
pokračovali dál, kluci se mě chytli za ruku. Byl to příjemný pocit, ale ne vždy
tomu odpovídal terén. Ale hlavně neroztrhat řetěz. 8-)
Když jsme jim přestávali stačit, rozloučili jsme se
a pokračovali sami. Učitel nám ještě naposledy ukázal cestu. Znovu jsme se
dostali do hustých travnatých pasáží, kterými jsme museli projít. Minuli jsme
malé stádo lam a asi ve tři odpoledne dorazili k hlavní silnici. Asi po 15
minutách čekání nám na mávnutí zastavil autobus.
Když jsme vystoupili v Ambatu, měli jsme za
sebou téměř dvoutisícové převýšení. Už jsem se nemohl dočkat, co to zase udělá
z mým organismem, ale dostavila se jen únava a neukojitelný hlad. A pak
nastal běžný kolotoč: hotel, sprcha, čínská restaurace, Internet, psaní deníku,
balení ….
Ale to už jsem usnul únavou.
Co se mi na ekvádorské dopravě líbí, je to, že
kdykoliv člověk přijde na autobusový terminál, autobus vždy odjíždí do pěti až
deseti minut. Po nástupištích běhají reprezentanti autobusových společností a
zvučnými hlasy informují o aktuálních odjezdech svých autobusů. „Riobamba,
Riobamba, Riobamba“ křičí muž. „A v kolik to odjíždí“ ptám se. „Pět minut“
odpovídá muž a pro jistotu mi ještě ukazuje pět na prstech. Ještě do
rozjíždějícího se autobusu nastupují prodejci se svým zbožím; s ovocem,
chipsy, bateriemi, zlatými řetízky a tužkami. Mluvit celých pět minut o
výhodách tužky s gumou je opravdové umění. Občas se objeví i malé
igelitové pytlíky naplněné hranolkami, hovězím masem a zeleninou. Vše buď za
50c nebo jeden dolar. Podobné obchody se vedou i na ulicích. Pavel si
kupříkladu koupil na ulici tři malé útěrkoručníky. Hned vedle prodával muž za
pouhý dolar tři chňapky, vedle něj žena šest spojených háčků na šest Pavlových
útěrkoručníků.
Cesta do Tamba ležícího asi 40 kilometrů od Cuency
vedla na jih hlubokými údolími And, vinula se úbočími strmých kopců do sedel,
aby se znovu v nekonečných serpentinách zvolna jako šedý had plazila do
údolí, v nichž ležela města a vesnice. Cesta byla mnohdy doslova vytesaná
do svahů se sklonem 45 až 60 stupňů, místy nezpevněná asfaltem. O to děsivěji
pak vypadaly několikasetmetrové hloubky pod námi. Stačila pouhá desetina
vteřiny nepozornosti a byla na světě další tragédie.
Cílem naší cesty však nebylo Tambo, ale především
nedaleké archeologické naleziště Ingapirca, Zeď Inků, které je svým významem
srovnáváno s peruánským Macchu Picchu.
Za městem Alausí se zvedla hustá mlha. Nebylo vidět
na více jak 10 metrů. Řidič autobusové společnosti Patria sebevražedně
předjížděl v nepřehledných zatáčkách. Jen díky malému provozu v obou
směrech jsme ve zdraví dojeli do Tamba. Centrum města bylo ucpáno vozy předvolebních
agitátorů.
Najedli jsme se v umolousané rodinné restauraci
a chvíli hledali jediný hotel ve městě. Residencial Esthefany je velmi prostě
vybavený penzión ležící u odbočky na Ingapircu. Byť pršelo a byla zima, šli
jsme se projít. Cestou nás zaujal obrovský billboard: Baňos del Inca, 2,7 km.
Inkovy lázně. Oblékli jsme se do pláštěnek a vyrazili bývalým železničním
náspem. Asi po půlhodině jsme potkali dva Indiány a otázali se jich, zda-li
neví, kde leží Baňos del Inca. Bylo na nich vidět, jak usilovně přemýšlí, ale
nakonec jen zoufale zavrtěli hlavou, že nevědí. „To je divné“ poznamenal kdosi
z nás „místní a neznají jedno z nejvýznamnějších nalezišť své
kultury.“ Za chvíli se před námi objevila stará Indiánka s nůší. „Buenas
tardes“ pozdravil jsem jako slušně vychovaný gringo „no sabe donde estan Los
Baňos del Inca?“ „Sí, to musíte zpátky a první cestou doprava nahoru. Bývají
tam fiesty. V sobotu a v neděli. Ano, fiesty tam bývají, v sobotu, někdy i v neděli.“ A
skutečně. Došli jsme k velké travnaté ploše, na níž mohlo klidně stát malé
fotbalové hřiště, ale válela se zde hromada odpadků a kamení. A za ní, za
plotem z ostnatého drátu Inkovy lázně vytesané do skály. Byl to vlastně
otesaný skalní blok, nad nímž se tyčily dvě budovy již určitě ne původní.
Zklamaní jsme se vrátili do hotelu. Čtyři dolary na
noc nebyla vysoká cena, ale bohužel tomu odpovídala i kvalita. Dvě postele se
špinavými prostěradly uprostřed studeného pokoje a s ucpaným společným
záchodem. Prostě nic pro holky.
Asi v pět ráno déšť ustal. Rychle jsme se
oblékli a vypadli z penziónu. Cestou jsme mávli na autobus, který nás
míjel a který mířil do Ingapircy.
Asi v osm hodin jsme vystoupili na parkovišti u
ruin. Za šest dolarů jsme si zakoupili vstupenku na prohlídku archeologického
naleziště a přilehlého muzea.
Ruiny v Ingapirce tvoří především původní
kamenné základy patrně dřevěných staveb, jimž dominuje oválný chrám Slunce
s nádvořím určeným náboženským obřadům spojeným s kultem Slunce. Za
zmínku stojí část chrámu zvaná Allahuasí, v níž bydlely ženy vyvolené pro
službu uctívání a samozřejmě také pro kněží a pro Inku. Kousek dál od chrámu,
vedle kruhových skladišť potravin se nalézá obelisk s kruhově uspořádanými
kameny, pod nímž byl nalezen společný hrob 11 lidí a také velmi zachovalá
keramika. Inkové byli velice erudovaní ve zpracování mědi a zlata, což
dokládají četné nálezy, jež je možné vidět v přilehlém muzeu.
V období 1.200 –1.480 n.l. se Ingapirca stává
kulturním, politickým a hlavně náboženským centrem okolních kultur (kultur
Cashaloma, Tacalzhapa, Marrio). V roce 1.500 n.l. došlo pravděpodobně
k destrukci Ingapircy na popud Inky Tupac Yupanqui. V témže roce
vydal Inka Huyana Capac příkaz k jejímu obnovení. Roku 1.530 byla
Ingapirca opuštěna a v roce 1.534 dochází k rozpadu říše Inků a
k porážce oddílů generála Rumiňahui.
Vrátili jsme se do Tamba. Bylo asi 11 hodin. Dobře a
levně jsme se najedli v restauraci Culebrillas, Užovečky a šli čekat
k hlavní silnici na autobus do Riobamby. Sedli jsme si na chodník a
zkoušeli sílu svých teleobjektivů na kolemjdoucích Indiánech a houfech školáků
ve stejnokrojích. Docela mě pobavilo, že Indiánky nosí ke svému tradičnímu
oblečení jednobarevné ponožky s nápisem USA.
Asi za tři čtvrtě hodiny nám zastavil autobus
společnosti Sucre Express International, který nás dovezl až do Ambata. Cestou
jsme dostali zdarma kolu a byl nám promítnut bláznivý film s Jimmem
Carreym. I tak nám cesta trvala téměř pět a půl hodiny. V Ambatu jsme opět
zavítali do našeho oblíbeného hotelu Princess.
Dnes jsme opustili na osm až devět dní Ambato.
V hotelu jsme si nechali pár nepotřebných, především horolezeckých věcí
v hodnotě asi 15.000 Kč. Majitelce hotelu jsme koupili pořádnou čokoládu,
aby na nás a naše věci myslela s příjemným čokoládovým pocitem. Osobně
totiž neznám ženu, která by nemilovala čokoládu.
Dorazili jsme na terminál, kde už stál připravený
autobus do lázeňského městečka Baňos (1.800 m n.m.). Vedle mě posadili stařičkou
Indiánku, kterou odněkud přinesli v náručí jako spící dítě. Něco se mi
snažila říci a přitom mě svými bezzubými rty celého poplivala. Tak jsem ji
raději odpověděl, že neumím španělsky. Chytla se mě za nohavici a celou cestu
až do Baňos se jí držela. Občas ji hlava spadla únavou a klimbala prostorem sem
a tam, což ve mně vzbuzovalo obavy o její život. Ale jen spala.
V Baňos jsme si našli penzión kousek od
terminálu. Lépe řečeno ze dveří na nás zamávala jeho majitelka. Cenu jsme
usmlouvali z 5 dolarů na 4 dolary za osobu a noc. Za krásný pokoj
s dřevěnou podlahou, dřevěnými skříněmi, zelenými stěnami a skutečnou,
nikoli jen slibovanou teplou vodou. A s výhledem na město a malý vodopád
nad plovárnou.
V bance jsme si vyměnili padesáti a stodolarové
bankovky za pětidolarovky. I s těmi jsou však občas problémy. Obchodník
zkrátka odpoví, že nemá drobné a tím je to pro něj vyřešené. Starejte se sami.
Bohudík i my měli pro tyto situace připravenu svou odpověď: „v pořádku, půjdeme
si nakoupit tam, kde drobné mají.“ A to většinou stačí, aby prodavač zapátral
po kapsách nebo poslal někoho peníze rozměnit.
Prošli jsme tržištěm a šli si s Pavlem sednout
do stánku, kde měli grilovaná morčata. Už od prvého dne našeho pobytu totiž
nemluvil o ničem jiném než že musí vyzkoušet tuto místní kulinářskou
specialitu. Na roštu ležela natažená čtyři grilovaná morčata, zoubky pěkně
vyceněné, drábky pěkně vytažené, vypadaly trochu jako oholený levhart ve skoku
nebo v bundě z jemné kůže. „Celé morče za šest dolarů, čtvrtka za jedna
a půl.“ Protože bych osobně něco takového nebyl schopen pozřít, zašli jsme si
s Petrem do poměrně luxusní restaurace (alespoň ceny se tak tvářily),
která se jmenovala Düsseldorf im Rhein. Boloňské špagety, levný standard všech
restaurací, byly opravdu dobré, ale opravdu drahé, stejně jako naturální džusy.
Zanesli jsme si štočky bankovek do hotelu a vyrazili
na plovárnu. Cestou jsme se zastavili u stánku s cukrovou třtinou a paní
Indiánka nám na stařičkém elektrickém lisu vylisovala asi 3 deci třtinového
džusu. Je to velice delikátní nápoj, ne moc sladký, ale zato osvěžující.
K výrobě asi půl litru džusu postačí dva špalíčky třtiny o velikosti asi
30 cm.
Na plovárně, kde jsme jako cizinci, extranjeros,
zaplatili o dolar více než místní, byly dva bazény. Jeden s krásnou,
průzračnou, ale studenou vodou, v němž nebyl téměř nikdo, a druhý s
termální vodou barvy ranní melty s mlékem a stejně tak teplý, v němž
byli všichni ostatní. Párkrát jsme si sjeli na tobogánu a příjemně si zaplavali
v bazénu se studenou vodou.
Cestou do hotelu jsme se zastavili v tržnici a
dali si za 80 centů pěknou porci jídla. Pro ty z vás, kteří cestují
ekonomicky, představují jídelny v tržnicích významný zdroj úspor
finančních prostředků. Po obědě jsme si koupili nějaké ovoce, mango za 15 Kč a
šest velkých banánů za 10 Kč.
Kolem tří hodin odpoledne jsme vyrazili na vyhlídku, z níž jsme pozorovali vulkán Tungurahua vypouštějící obláčky dýmu. K večeru se vrchol zatáhnul mraky a my se vydali na zpáteční cestu nikoli po stezce, ale po silnici pro auta. Prý delší, ale lépe schůdnou. Každý, koho jsme potkali, nám odpověděl, že je to správná cesta, ale velmi dlouhá. Rychle se setmělo. Uprostřed tmy jsme si stopli taxi, které náhodou sjíždělo až do Baňos. S šoférem jsme si hezky popovídali. Poradil nám, jak naložit se zítřejším dnem, kam se podívat apod. Vystoupili jsme u terminálu a v pouličních stáncích si koupili něco k jídlu.
Dopolední výlet na kolech jsme museli posunout, protože
celé ráno pršelo. Volný čas jsme věnovali vybírání a nakupování cédéček. Kromě
tradiční hudby jsme si koupili i techno, CD populární skupiny Cypresshill,
jejíž klip jsme viděli v hotelové televizi. Celá deska s názvem
Stoned Raiders působí velmi vyrovnaným dojmem.
Pak jsme se šli najíst k jednomu pouličnímu
stánku na náměstí, kde jsme za pouhý dolar dostali nádhernou porci jídla
s různými saláty.
Kolem desáté hodiny se začalo dělat hezky.
V půjčovně jsme si za 3 dolary na den půjčili ne zrovna nejnovější kola a
vydali se po proudu Zelené řeky k vodopádům Agoyán, Manta de Novia a
Pailon del Diablo. Ještě než jsme vyjeli z města, jsem píchnul zadní gumu
a musel jsem vrátit pro nové kolo. U druhého zas nebyla funkční odpružená
vidlice a teprve třetí kolo se zdálo býti schopné zdolat asi
třicetikilometrovou trasu k vodopádům a zpět. První zastávku jsme udělali
před tunely u vodopádů Agoyán. Do kaňonu pod vodopády se dá slézt jen obtížně a
tak jsme pokračovali dál. Následoval průjezd asi 120 metrů dlouhým neosvětleným
silničním tunelem bez asfaltového koberce. Čelovky na hlavách nám nebyly moc
platné, ale bezpečně jsme to zvládli.
Další přestávku jsme udělali za tunely u dvou
paralelních mostů. Jedna slečna se zrovna připravovala na parádní zhoupnutí
z jednoho mostu na druhý. Pak už jen zakřičela a vrhla se do hlubin nad
korytem divoké říčky. Pokračovali jsme dál. U dalšího mostu se od nás oddělil
Pavel, kterému vadil prach zvedající se pokaždé, když nás míjelo nějaké auto.
K vodopádům Pailon del Diablo nám zbývala už jen třetina cesty.
U restaurace ve vesnici La Delicia jsme zaparkovali
kola a zahájili sestup k vodopádům. Krajina začala mít pralesní charakter.
Z visutého mostu pro maximálně 5 osob jsme pořídili pár záběrů vodopádů.
Znovu jsme se potkali s oběma Čechy, které jsme potkali předchozí den, a
přesunuli plánovanou schůzku z šesté na sedmou hodinu.
Když jsme dorazili zpátky na parkoviště, dali jsme
si něco k pití, abychom spláchnuli silniční prach a nasedli na kola. Věra
s Tomášem zvolili jízdu dodávkou a kola naskládali na korbu připraveného
náklaďáku. Kousek nad vodopády jsme se vykoupali v řece. Bylo to příjemné
osvěžení před patnáctikilometrovou cestou nahoru do Baňos.
Cesta nahoru ubíhala v pravidelném rytmu,
udělali jsme jen kratičkou pauzu u dvojice bungee mostů. Ovšem průjezd
neosvětleným asi dvěstěmetrovým tunelem byl zážitek, na který se hned tak
nezapomíná. Jel jsem tentokrát bez čelovky a snažil se hlídat zadní světla
automobilů, jež jely přede mnou. Auta mi však záhy ujela a tak jsem po nerovném
terénu drkotal v naprosté tmě odkázán jen na své instinkty. Jen vím, že
jsem jel vodou a blátem, které stříkalo a lepilo se mi na holé nohy. Za chvíli
mě zezadu dojelo další auto a já se musel přilepit k mokré skalní stěně,
aby mě mohlo bezpečně objet. Tunel se stáčel a jen z rozptýleného světla
se dalo vytušit, kde asi končí. Konečně jsem uviděl první dřevěné domky u
vodopádů Agoyán. Za tunelem jsem zastavil u krajnice a čekal na Petra. Čekal
jsem pět minut, deset minut, celou čtvrt hodinu než se vynořilo kolo a na něm
vysmátý Petr, oba zablácení až po uši. Někde uprostřed tunelu prý byla díra, do
které vlítnul a než stačil cokoli udělat, válel se v naprosté tmě
v naprostém blátě.
Po této veselé příhodě už vedla cesta jen do kopce
se dvěma mírnými sjezdy. Kola jsme vraceli kolem půl šesté a u půjčovny se
znovu setkali s Věrou a Tomášem. Moc se omlouvali, že si s námi
nemohou popovídat, protože v sedm odjíždějí na pětidenní expedici do
pralesů v přírodní rezervaci Cuyabeno. Popřáli jsme si šťastný zbytek
pobytu, hodně zážitků a rozloučili se.
Vrátili jsme se do hotelu, vyprali sebe i šaty a
odešli do centra města něco sníst. Opět jsme skončili u pojízdného stánku
naproti kostela. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na půl hodiny na Internet,
abychom odepsali svým nejbližším a zjistili, co je nového doma.
Na sever od Baňos leží zajímavá oblast pohoří
Llanganates s nejvyšší horou Cerro Hermoso (4.576 m), která rovněž stojí
za shlédnutí. Legenda vypraví, že někde v této oblasti ukryl poslední Inka
svůj zlatý poklad. Hledání pokladu je vždy napínavý podnik, ale bohužel jsme
neměli tolik času.
Pavel byl velice pečlivý v zaznamenávání teplot
a vlhkostí. Stal se takovým naším statistikem expedice. Dnes mu však začalo
vrtat hlavou, kolik lidí asi obědvalo u onoho pojízdného stánku u kostela, u
něhož jsme se byli dnes dvakrát najíst. „No a proč tě to vlastně tak zajímá“
zeptal jsem se. „No abych věděl, kolik lidí oblizovalo plastové vidličky,
kterými jsme jedli.“ Ano, přátelé, i takové myšlenky vás mohou napadat, když se
nudíte na WC a případ nejde ven.
To byla naše první otázka, když jsme ráno dorazili
na autobusový terminál v Baňos. Byli jsme hrozně zvědaví jak dopadl náš
kandidát číslo sedm Alvaro Noboa. „Ještě bude 2. kolo voleb, postoupili Lucio
Gutieréz s číslem 3 a Alvaro Noboa, číslo sedm.“ odpověděl agent
autobusové společnosti. Patrně ani jeden z nich nezískal potřebnou
většinu.
Autobus do Teny už byl připraven k odjezdu.
Bágly jsme naházeli do podpalubí a mohlo se jet. Asfaltová cesta skončila někde
před tunely u Agoyanské vodní elektrárny a dál pokračovala jako nezpevněná
vysoko ve svazích nad korytem řeky Verde. Občas se autobus nebezpečně přiblížil
ke srázu nad řekou. Občas jsme měli pocit, že se zadní kolo autobusu ocitlo ve
vzduchu. Naštěstí není tento úsek cesty příliš frekventovaný, abychom se museli
vyhýbat protijedoucím autobusům nebo nákladním autům. Nebylo by to místy
prakticky možné.
Projížděli jsme strmými horami pokrytými pralesem,
které se táhly až k Puyu. Bezpečně jsme zvládli i vnitrozemskou pasovou
kontrolu.
Za Puyem jsme opět vjeli na džunglí zarostlou
pahorkatinu a cesta se opět viditelně zpomalila. Řidič se snažil udržet třiceti
až čtyřicetikilometrovou rychlost. Připadal jsem si jako na autobusové exkurzi
botanickou zahradou.
Když jsme přejeli Rio Napo, jeden z největších
přítoků Amazonky, zbývala nám asi půlhodina do Teny, do města, jež vyrostlo
uprostřed džungle. Zdálo se nám, že v autobuse je chladněji než venku a
bohužel jsme se nemýlili.
V Teně jsme si zašli na oběd a netrvalo dlouho
a přisedl si k nám opilý Indián nabízející „nejlevnější“ výpravy do
džungle. Byl neodbytný a začal nám lézt na nervy. Když nám donesli jídlo, musel
jsem mu ostřeji naznačit, že by měl odejít. S ním odešel i nepříjemný pach
ohnivé vody. Ještě nám stačil vrazit do ruky vizitku, kdybychom se rozhodli a
vybrali si jej za průvodce. „Tak to ani náhodou.“
Za tři a půl dolaru na noc jsme se ubytovali
v hostalu Limon Coche, jehož vlastníkem byl nějaký Němec. Okamžitě jsme si
museli dát studenou aklimatizační sprchu než jsme vyrazili na malou procházku
do pralesa nad hostalem. Vylezli jsme na malý hřebínek a pralesní stezkou se
vydali na jihovýchod. Když se začalo stmívat, rozhodli jsme se, že se vrátíme,
ale jinou cestou než kterou jsme přišli. Chodník se po chvíli ztratil ve vysoké
trávě podobné rákosu. Pochopili jsme, že bychom se měli vrátit na původní
pěšinu. Mezitím se zešeřilo. Na stezce jsme potkali indiánskou rodinku, která
nás nasměrovala do Teny.
Už jsme měli město před očima, když jsem
v úžlabí banánového listu spatřil sklípkana. Na první pohled bylo zřejmé,
že se jedná o stromového sklípkana rodu Avicularia, asi semiadultní
mládě.
Do hostalu jsme dorazili už za tmy. Z bot,
ponožek i nohou jsme si museli nejdříve obrat různá přilnavá semínka, která na
nás cestou ulpěla, dali si sprchu a vyrazili do města něco sníst a něco si
nakoupit na ráno. Teplota klesla z 29OC na 23OC.
Večer nastala diskuse, co dál v Amazonii. Tuto etapu
výpravy jsme příliš neplánovali. Chtěli jsme především vidět panenský prales,
ale nevěděli jsme, kde na něj narazíme. Nakonec jsme se dohodli, že odjedeme do
přístavu Misahuallí a následující den poplujeme lodí do Cocy, což nám zabere i
s přestávkami minimálně sedm hodin jízdy, tedy téměř celý den.
Ráno jsme se zlehka nasnídali a rychle opustili
hotel. Autobus do Misahuallí už stál jak jinak připraven k odjezdu.
Asi za tři čtvrtě hodiny jsme dorazili do Misahuallí
na malé náměstíčko, které zrovna opouštěla tlupa opic. Za pět dolarů jsme se
ubytovali v hostalu El Paisano, kam nás dovedl jeden indiánský průvodce.
Po obědě jsme si udělali malý výlet k vodopádům
vzdáleným asi jeden kilometr od hlavní silnice. Za přístup k nim jsme
museli zaplatit dva dolary, což mi připadalo trochu přehnané. Ale budiž. První
polovina stezky byla poměrně upravená, druhá už vedla blátem a strmě se
svažovala k vodním kaskádám. Když jsme k nim dorazili, shodili jsme ze
sebe věci a pod pralesní klenbou si v jedné z nich zaplavali. Začalo
drobně pršet, což není v těchto zeměpisných šířkách nic neobvyklého.
Po oživující koupeli jsem se vydal blátivou stezkou
dál nahoru na kopec, až jsem se ocitnul na mýtině. Měl jsem pocit, že slyším
hlasy, ale byly to asi jen sluchové halucinace. Na zpáteční cestě jsem se
zastavil u padlého stromu a na jeho trouchnivějícím pařezu našel mrtvou, ale
zachovalou samici tesaříka podčeledi Prioninae (Piluny) dosahující délky
kolem 6 až 7 centimetrů.
Kluky jsem potkal na spodních kaskádách. Právě se
chystali na další koupel. A znovu začalo drobně pršet a voda se dál valila
v nezměněném rytmu úzkým kamenným korytem.
Když jsme se vrátili do Misahuallí, bylo asi půl
páté. Na náměstí se vrátila tlupa opic. Pobíhali jsme po náměstí s fotoaparáty
jak reportéři z National Geographic. Nakonec se opice osmělily natolik, že
klidně přišly k mému batohu a začaly se v něm přehrabovat. Ihned jsem
jim to zatrhnul a dal jim na hraní prázdnou krabičku od filmu. Když opice
zjistila, že uvnitř není nic k jídlu, šla si do ní alespoň nabrat vodu z
kaluže. Starý samec, vůdce tlupy si mezitím sednul mezi mě a Petra a začal si
znovu hrát s mým batohem, uzel rozvázat uměl a zipy mu také nečinily žádný
problém. Další opice mi skočila zezadu na krk, aby jí náhodou něco neušlo nebo
aby odlákala mou pozornost od batohu, který jsem držel v ruce.
Vrátili jsme se do hotelu. Rychle jsem něco snědl a
vyrazil na sever podél řeky Misahuallí do nedaleké indiánské vesničky na jejím
břehu. Cestou jsem zdravil pocestné a oni vždy mile odpovídali. Měl jsem pocit
jako bych tu patřil, jako bych se právě vracel domů z práce. Doma na mě čeká
nějaká Nšoči s večeří a malý trojbarevný pes neznámé rasy si hraje s
malými kluky v gumácích. Z vesničky vedl přes řeku visutý most.
Uprostřed mostu jsem začal vybalovat fotoaparát, když mě pozdravila malá
černovlasá holčička. Chvíli mě pozorovala a pak se zeptala, odkud jsem, kam jdu
a jestli vidím támhletu obrovskou ceibu čnící nad pralesem. Když jsme si
popovídali, rozloučili jsme se a já pokračoval dál přes most směrem
k ceibě. I když se začalo šeřit, nad hlavou mi proletěli dva velcí motýli
rodu Caligo. Byl čas vrátit se zpátky. Vysílal jsem vysílačkou signály,
ale nikdo mi neodpovídal. Kluci buď spali nebo jsem byl mimo dosah a signály spolykala
džungle, jež nás dělila.
Ráno jsem si zašel koupit šest výtečných čerstvých a
hlavně nesladkých housek k jogurtu. Představa snídaně na probouzejícím se
náměstíčku mi připadala natolik
romantická, že jsem neváhal ani minutu. Sednul jsem si pod přístřešek a
než jsem stačil otevřít jogurt, objevilo se popelářské auto s osádkou.
„Tak to si musím vyfotit, to stojí zato.“ Dva statní chlapi stáli na valníku a
ušlapávali nohama odpad, třetí jim podával různotvaré nádoby a pytle. Žádná
vozidla s lineárním stlačováním a podobné zázraky techniky, jak je známe.
Tady se presuje nožně a ručně. Než jsem však stačil vrátit foťák do pouzdra,
přiskočila ke mně jedna z opic, které zase odněkud zničehonic přišly, a vzala
mi všech šest housek v plastovém pytlíku a vylezla s nimi na strom.
Taková drzost. Musel jsem se držet, abych se za ní nepustil. Asi bych byl
k smíchu nejen všem přihlížejícím na náměstí, ale nejvíce asi opicím. A
stejně bych neměl nejmenší šanci je dohonit ve větvích a vzít si zpět, co mi
patří. Další z opic mi skočila za krk a začala se rozčilovat, jako to, že jsem
jí nic nedal. „Všechno jídlo má tvoje kamarádka“ řekl jsem smířlivě „ A přestaň
mi hrabat v batohu.“ zvýšil jsem hlas a začal se rozčilovat. „Včera jsem o
vás smýšlel jako o hodných opičkách, ale jste pěkně drzé. Po kom to vůbec máte.
Kdo vás naučil takhle krást.“ Vrátil jsem se do krámu pro další teplé housky.
Vysvětloval jsem seňorovi, co se mi stalo a ten se jen poťouchle usmíval:
„Hochu, všechno si musíš dobře hlídat.“
Vyzbrojen letitou moudrostí starce a nepoučen
předchozím incidentem vrátil jsem se i s novými houskami zpět na náměstí a
tvrdohlavě trval na své romantické snídani. To už přicházel z hotelu
Pavel. Znovu se k nám seběhly opice, ale to už jsem si své houstičky pevně
držel. Opice žadonily, škemraly, natahovaly ruce a tak jsem jednu housku
vytáhnul a odlomil z ní kousek. Opice samozřejmě chňapla po větším kuse,
polovinu z něj odlomila a utekla
s ním na strom. A tak skončil tragikomický příběh o tom, jak gringo o své
housky přišel a jak pochopil, že nad opicemi nelze zvítězit. A pochopil také,
že morálku opic nespasí ani evoluce. Bude to totiž ještě horší. Bude se krást
ve velkém a mnohem rafinovaněji.
Vrátili jsme se zpátky do Teny. Z Misahuallí
jsme si odnesli několik postřehů. Expedice do pralesa jsou poměrně nákladné a
skupina pouze třech lidí není pro místní agentury a průvodce zajímavá. Agentury
dávají přirozeně přednost početnějším skupinám, které jsou jim ochotny zaplatit
25 až 30 dolarů na osobu a den. Kromě drzých opic jsou i ceny za hostaly a
restaurace poměrně vysoké ve srovnání s Tenou. Ubytování zde stojí 5 až 7
dolarů, za večeři zaplatíte 3,5 až 4,0 dolary. Výjimkou jsou obědy, tzn.
polévka, hlavní chod, pití a zákusek, které se dají pořídit za 1,8 až 2,0
dolary. Pokoje v hostalech jsou vybaveny moskytiérami, takže není důvod
bát se malárie. S blechami jsme se však velice sblížili.
Atraktivní mohou být pro turisty výlety lodí, při
kterých možná uvidíte kajmany a anakondy a určitě indiánské vesnice,
v nichž si budete moci koupit artesanías, umělecké předměty.
Zjišťovali jsme mimochodem, kolik by stála cesta lodí z Misahuallí do
Cocy. Cena je 180 dolarů a aby byla jakžtakž ekonomická, je potřeba dát
dohromady nejméně 18 lidí. Cesta trvá sedm hodin i s několika zastávkami
v indiánských vesnicích. Podle informací z průvodce Lonely Planet byla
většina zvířat v oblasti kolem Misahuallí již ulovena nebo se přestěhovala
do méně civilizovaných oblastí.
V Teně jsme si za 5 dolarů koupili jízdenku do Baezy a bágly naložili na střechu autobusu. Údolí řeky Quijos se začalo pomalu rozevírat a před Baezou se nám na východě vynořil z mlhy a deštného pralesa vulkán Sumaco, jehož slezení trvá 8 až 10 dní včetně cesty pod vulkán.
V Baeze jsme si dali skutečné almuerzo, oběd se
všemi chody včetně zákusku a to jen za 1,5 dolaru. Křižovatka silnic
Baeza-Quito a Baeza-Lago Agrio byla asi 2 až 3 kilometry za městem a tak jsme
po dobrém obědě nahodili bágly a vyrazili. Před námi šly stejným směrem jakési
tři madam, kterým jsme řekli ahoj a předběhli je. Asi za pět minut nám zastavil
pick-up s bujaře mávajícími dámami na korbě. Jely do města Chaco
směrem na Lago Agrio a potřebovaly se dostat na stejnou křižovatku jako my.
Lehce jsme cestou flirtovali než nás řidič vyhodil na křižovatce. Zaplatili
jsme třikrát 25 centavů a šli si stoupnout pod přístřešek bývalé policejní
budovy, která již delší dobu sloužila jako veřejný záchodek. Začalo mírně
poprchávat. Po křižovatce pobíhalo vypasené prase a rypákem se přehrabávalo
v odpadcích u silnice. Asi za čtvrt hodiny zastavil na křižovatce autobus
směřující do Cocy. Za cestu ke kaskádám San Rafael jsme zaplatili další 3
dolary.
Konečně jsme vystoupili. Kolem stálo jen pár domů.
Obchod, v němž bychom si mohli koupit něco k jídlu, žádný. Prostě konec
světa. Z kopce k nám přijížděl nějaký kluk s kolečky plnými
hlíny. Zeptali jsme ho, jestli by se tady nedalo někde koupit nějaké jídlo a on
odpověděl: „Ano, tady nahoře je restaurace. I s bazénem.“ dodal ještě.
Mysleli jsme si, že si z nás dělá prdel, ale měl pravdu. Po pár desítkách
metrů jsme se dostali k bazénu s průzračnou vodou, který dominoval
komplexu dřevěných budov sloužících jako hostal. Hned u zlatonosné řeky
Reventador jsem se seznámil s Rosou Mariou Alulema, s příjemnou a milou
paní a zároveň majitelkou hostalu a také s jejími třemi psy: Gardelem,
Lucasem a fenkou Lasie. Mým oblíbeným se stal inteligentní Gardel, syn Lasie.
Rosa nám ukázala fotky vodopádů na řece Reventador a přírodní tobogán a rovněž
pár fotek laguny Cuyabeno, kde se už brouzdali džunglí Věra s Tomášem.
068 30083 (ptejte se na
Magdalénu)
Ráno jsme vyrazili k vodopádům San Rafael. Bylo
zrovna po dešti a slunci se chtělo svítit a hřát. Vydali jsme se necelý
kilometr dolů po hlavní silnici k odbočce k vodopádům. Došli jsme až
k závoře a budově ekvádorské elektrárenské společnosti INCEL. Ozbrojená
ostraha si opsala pár údajů
z pasů, jiný muž vybral od každého z nás dolar jako vstupné. Dostali
jsme i požadovanou stvrzenku. Muž šel kousek s námi a protože se blížila
doba oběda, bylo třeba vytrhnout pár kořenů juky, která se v Amazonii
používá jako náhražka brambor. Za primitivní zahrádkou se stezka prudce
zanořila do pralesa. Sestoupili jsme pár desítek metrů a vydali se širokým
průsekem pralesa až na vyhlídku nad vodopády. Vodopády San Rafael měří 145
metrů a jsou největšími v Ekvádoru. Pokusili jsme se s Petrem
sestoupit až na dno, ale strmá, bahnitá cesta končila někde v polovině
hřebínku.
Na cestě zpátky jsme pozorovali bizarní druhy hmyzu
a pestrobarevné motýly. Pavel objevil druh jakýchsi subtilních červenočerných
pakobylek. Bylo půl dvanácté a na dvanáctou jsme si s Rosou domluvili
oběd. Přidali jsme tedy do kroku, protože jsme si nechtěli nechat ujít tilapie
s rýží, bramborami a s pečeným banánem.
Po vynikajícím obědě jsme si sbalili nejnutnější
věci a vyrazili na aktivní vulkán El Reventador, který měří 3.562 metrů.
Některé prameny, např. již zmiňovaný Lonely Planet udává 3.485 m, sami
Ekvádorci mají na poutačích 3.500 m. Stratovulkán Reventador je součástí
rozsáhlého parku Cayambe-Coca, jemuž dominuje právě vulkán Cayambe (5.790
metrů). Z průvodce jsme se dočetli, že slovo Reventador znamená Výbušný
(Exploder) a že bychom si tudíž měli dávat větší pozor. Jeho 11 erupcí,
k nímž došlo v minulém století, to jasně dokládá.
Pro ty z vás, kteří by se chtěli pokusit slézt
Reventador, musím říci, že cesta k němu není jednoduchá. Byť je značená
červenými a bílými plastovými fáborky, je velice jednoduché sejít z cesty,
protože pralesních stezek je povícero. Sami jsme několikrát zabloudili.
Z hostalu vede cesta nahoru po hlavní silnici
směrem na Lago Agrio. Asi po kilometru je vlevo cedule s nápisem Parque
Nacional Cayambe-Coca, volcano El Reventador. Zde odbočíte na úzkou pralesní
pěšinu. Asi po dvaceti minutách chůze minete rozpadající se dřevěnou chatrč. Po
dalších asi dvaceti minutách je v pralese odbočka doleva, která po
několika bahnitých úsecích vystoupá na pastvinu, kterou přejdete a sestoupíte
k říčce. Odtud už víceméně pokračuje jen jedna hlavní pěšina údolími
potoků a strmými hřebínky. Pokud prší, stává se cesta méně schůdnou a o to
veselejší. Dá se jít jen v kraťasech a v triku, které budete mít po
půlhodině chůze promočené jak zevnitř tak zvenčí, neboť vegetace stejně jako
země jsou nasáklé vodou po pravidelných tropických deštích. Asi po třech
hodinách dorazíte do refugia, k chátrající chajdě s děravou střechou.
Je dobré vzít si s sebou igelit, kterým překryjete horní palandy, abyste
na spodních mohli v suchu spát. Každou noc totiž vydatně prší. Refugio je
také posledním místem, kde se člověk může vykoupat a především doplnit zásoby
vody před samotným výstupem na sopečný kužel, který zabere 4 až 5 hodin.
Z průvodce Lonely Planet jsme však věděli jen
to, že stezka vede někde nad vesnicí (jak velkorysé označení pro pár domků) a
že musíme projít jakýmsi palmovým hájem. Šli jsme stále po pěšině, která nám po
tři čtvrtě hodině prostě zmizela pod nohama v bažinaté džungli. Vrátili
jsme se na poslední rozcestí a vydali se opačným směrem.Cesta rovněž skončila
poté, co jsme dorazili k potoku a přelezli ostnaté dráty kolem pastviny.
Řekli jsme si, že správný hiker by na oficiální stezce nikdy nepřekročil
ostnaté dráty, a my to udělali už dvakrát, a rozhodli jsme se, přes můj vnitřní
odpor, vrátit se až k oné rozpadlé chatrčí na začátku. Než jsme k ní
došli, narazili jsme na odbočku doprava. Kousek za ní visel na větvi červený
fáborek. „Tak to by mohla být ta stezka.“ poznamenal Petr.
A pak nastalo téměř nekonečné překonávání bažin,
překračování kmenů, podlézání kmenů po čtyřech, proplétání se větvovím, zkrátka
míst, kde by si člověk mohl trochu odpočinout nebo chytit pravidelné tempo,
bylo jako šafránu. Asi v šest večer se setmělo natolik, že jsme museli
vytáhnout čelovky. Tím se celá cesta stala ještě zajímavější. Batohy nás
stahovaly do bahenních lagun. Petr si navíc myslel, že jsme před ním a snažil
se nás stůj co stůj dohnat. My zatím pochodovali za ním, protože jsme
s Pavlem v jednom okamžiku sešli z cesty a zabloudili. Když nás
Petr stále nemohl dohonit, rozhodl se, že dvacet minut počká než zabivakuje
uprostřed pralesa. Ale to už jsme s Pavlem uviděli tlumené světlo jeho
čelovky. A tím také skončily Petrovy noční adrenalinové minuty.
O půl osmé jsme dorazili do chaty, kterou společně
s námi okupovala ještě sedmičlenná skupina ekvádorských studentů. Čtyři
kluci a tři holky. Magneťák hrál na plné pecky, cigarety a alkohol utužovaly
vztahy. Uprostřed chaty hořel v dřevěné ohrádce oheň. Šli jsme se vykoupat do
potůčku a nabrat vodu na vaření. Mládež se s námi začala mezitím
seznamovat a okukovat naše vybavení: spacáky, karimatky, vařiče a čelovky. Když
jsem jim byl popřát dobou noc, všimnul jsem si, že spí jen pod dvěmi tenkými
dekami.
V jednu v noci přišel chlapík, který
v hostalu doni Rosy pracoval jako tesař. Mezi mládeží nastalo velké
oživení. Znovu se na plné pecky rozehrálo rádio a rozjela se velice živá zábava.
V noci nám náš statistik oznámil, že je 18OC, vlhkost 80-85%.
Ráno se nám odkryl pohled na kužel Reventadoru.
Tvrdí se o něm, že je více skryt v mlze než vidět a tak jsme byli rádi, že
máme to štěstí. Děvčata už byla také na nohách. Potkali jsme se u vody a Chibo
nás společně vyfotil.
Chlapci, ale ani děvčata, nejevili známky únavy po
noční akci. Vyrazili asi půl hodiny po nás a nad oblastí pralesa nás dohonili.
Šli totiž v gumácích a jen tak nelehko bez batůžků. Cesta teď vedla po
sopečných balvanech, tzv. lávových bombách porostlých mechy, kapradinami a
broméliemi a s bohatým keřovým patrem. Museli jsme se soustředit na každý
krok, jinak hrozilo, že nám noha sklouzne někam mezi kameny. I tak byly některé
pády dost nepříjemné a neobešly se bez drobných oděrek. Při jednom takovém pádu
jsem zlomil malý kmínek a jeho pevný konec se mi zapíchnul do krku hned vedle
krční tepny. Bylo štěstí, že byl napůl ztrouchnivělý.
Stále nám stačily jen kraťasy a triko, ale
v otevřené krajině se začal zvedat vítr. Dohnali jsme a předehnali
studenty. Holky to na úpatí sopečného kužele vzdaly. Odtud již vedla cesta
suťovištěm kolmo vzhůru ke kráterové hraně.
Když jsme dorazili na vrchol, zpoza závoje mraků
občas vykouklo sluníčko a byl vidět celý kráter sopky s jeho četnými
fumaroly a solfatáry, nad nimiž stoupala horká pára. Mladý sopečný kužel
leží uvnitř staré kaldery, jejíž průměr je asi 3 kilometry. Obešli jsme kráter,
udělali pár fotek a začali scházet dolů. Cesta nazpět nebyla o mnoho rychlejší.
Byli jsme unavení a o to větší pozor jsme si museli dávat. Nedaleko pod
vrcholem jsme potkali čtyři kluky, kteří jako jediní ze studentů došli až
nahoru.
O půl šesté jsme byli zpátky v chatě. Na cestu
do hostalu nebylo ani pomyšlení, ani síla. Bolelo mě pravé koleno a tak mi Petr
půjčil kostivalovou mast na rozmasírování. Holky už byly pryč, kluci unavení,
takže jsme se neobávali, že by se opakoval včerejší mejdan.
Asi v pět ráno začalo pršet. Vstali jsme tedy
až v sedm, ale kapky stále ještě bubnovaly do listoví džungle a
prokapávaly střechou na podlahu mezi batohy. Po osmé začal déšť zvolna ustávat
a tak jsme o půl deváté vyrazili dolů. Během sestupu začalo opět lehce pršet.
Nohy se nám začaly vlnit únavou a my se nejistým krokem probíjeli vpřed.
Zcela promočení a špinaví jsme ve 12:30 dorazili do
hostalu. Rosa Maria, jak nám sdělil její muž, byla pryč a tím se také
rozplynula naše utkvělá představa báječného a posilujícího oběda. Začali jsme
se postupně mýt, prát věci, čistit a sušit batohy, boty a karimatky.
Když se vrátila Rosa, domluvili jsme si s ní
alespoň čas večeře. Prodala nám nějaké oplatky a Maltu, chutný nealkoholický
nápoj vyrobený ze sladu někde v kolumbijských pivovarech. Pak nás i
s manželem pozvali na dojení krav. Během této exkurze jsem pochopil, že
vůbec nejtěžší je přiblížit se ke krávě a páskem ji svázat zadní nohy.
Z krávy, která měla telátko, vydojili do špinavého kbelíku jen asi 6 litrů
mléka.
Psali jsme deníky, když od potoka přišli tři chlapi
v plavkách. Ten nejstatečnější vylezl na můstek nad bazénem a pak se asi
deset minut za přizvukování ostatních osměloval do něj skočit. Skočil až ve
chvíli, kdy jsem se vrátil obtěžkán fotoaparátem. Bohužel pak už to šlo
ráz na ráz a než jsem stačil nastavit clonu, byl strejda pod hladinou.
V šest ráno jsme se rozloučili s Rosou a
její rodinou a od půl osmé už čekali u hlavní silnice na autobus, který, jak
jsme se posléze dozvěděli, měl odjíždět až o půl deváté. A tak jsme si stopnuli
pick-up, který nás dovezl až do městečka Chaco. Znovu jsme obdivovali nádherné
údolí řeky Quijos. Jel jsem jen v kraťasech a triku a tak, když jsme
vystoupili, byl jsem po hodině jízdy na korbě zmrzlý jak preclík.
V motorestu jsem pomalu rozmrzal. Asi hodinu
jsme čekali na autobus do Pifa. Když přijel, byl narvaný k prasknutí.
Naskočili jsme s batohy dovnitř a po minutě jízdy zase u jiného motorestu
vystoupili. Batohy jsme naložili na střechu autobusu a šli se vyčůrat na
veřejné záchodky, které byly veřejné až příliš. Vedle motorestu, hned u hlavní
silnice, byla postavená nevysoká zeď s upevněnou latrínou. Na zdi latríny
bylo zavěšeno pod širým nebem zrcadlo s umývadlem. Pro ženy byly k dispozici
dvě nebo tři kukaně.
V autobuse jsem se posadil hned vedle Indiána
z provincie Sucumbios, který se vracel za prací do Guayaquilu. Když jsem
mu řekl, že jeho cesta bude trvat tak dlouho jako naše cesta z Evropy do
Ekvádoru, velice se podivil. Bylo mu třiatřicet stejně jako mi. Kristova léta
na krku a život někde v polovině cesty, dá-li Bůh.
Petr měl v noci sen. Jakeš se asi stane
prezidentem a bude jezdit v betonové limuzíně, jejíž formu Petr vyrobil,
ale Jakeš ji reklamoval. Chyběla maličkost: pěticípá rudá hvězda na kapotě nad
chladičem.
Během cesty začalo pršet a tak jsme museli shodit
bágly ze střechy a dát je do zavazadlového prostoru, který se mezitím uvolnil.
Asi byste nevěřili, ale nejoblíbenějším zavazadlem Indiánů je jutový pytel a
velký šátek, v němž se nosí nejen děti.
Projeli jsme sedlem Papallacta ležícím
v nadmořské výšce 4.062 metrů a začali sjíždět do centrálního údolí, které
bylo zamračené tak, že nebylo vidět ani nedaleký vulkán Cayambe (5.790 m) se
sněhovou čepicí na hlavě ani Cerro Las Puntas (4.452 m) ležící na sever od
hlavní silnice.
V Pifu jsme přestoupili na autobus do El
Quinche a z Quinche jsme pokračovali autobusem přímo do Otavala, města
proslulého svým indiánským trhem. V Otavalu, v němž žije asi 20 tisíc
obyvatel, jsme se ubytovali za 4 dolary na noc v hostalu Ally a dostali
přiděleny tři jednolůžkové pokoje se společnou sprchou. Cena za pokoj
s privátní sprchou byla o dva dolary vyšší. Už jsem se recepční ani neptal
na teplou vodu, protože jsem věděl, že odpoví ano a večer že se budeme zase
koupat v ledové vodě. Teplá voda zatím tekla jen v Baňos. Ale
popravdě řečeno, byl jsem mile překvapen.
Ráno jsme vyrazili na Plaza de Poncho, na proslulý
indiánský trh. Trh je určen převážně turistům a jsou na něm k mání svetry,
bundy (chompas), kalhoty, košile s indiánskými nebo ekvádorskými motivy,
vlněné čepice, ponožky, rukavice, tapisérie, hamaky, flétny sampoňas,
malé kytary zvané charrangas s těly potaženými kůží z pásovce,
dále různé amulety, přívěsky, stříbrné prsteny, řetízky a jiné umělecké
předměty. Hlavním tržním dnem je sobota, ale stánky jsou na náměstí každý den.
Podle Lonely Planet je nejlepší jít na trh hned po ránu než začnou přijíždět
autobusy s turisty, ale nemohu to potvrdit, poněvadž jsme byli na tržišti
téměř sami až do poledne. Smlouvání cen je základní předpoklad dobrého obchodu.
Pokud nakupujete ve větším množství, můžete dostat slevu 15 až 20 %. Indiáni
Otavaleňos jsou dobrými obchodníky a pokud projevíte jen náznak zájmu, jen
stěží uniknete nekonečnému kolotoči nabídek zboží nejrozličnějších barev, tvarů
a vzorů.
Nákupní horečka postupně opadá s množstvím igelitových tašek v obou rukou. Odnesli jsme si dárky do hotelu a šli se najíst. Čínská restaurace byla ještě zavřená a tak jsme nakonec skončili v útulné restauraci Intyhuasi na dolním rohu Plaza de Poncho. Vřele tuto restauraci doporučuji. Za dva dolary jsme se docela dobře naobědvali. Nejdříve nám číšník přinesl jako první předkrm banán, potom jako druhý předkrm empanadu plněnou zeleninou. Poté přišla na řadu polévka a biftek s rýží a hranolky. Zákusek jsme vyměnili za přírodní ananasový džus. Zkrátka nabídka lákavá, cena mírná a co především ? Pozorná obsluha a příjemné prostředí.
V poledne, ještě než začalo pršet, jsme vylezli
na hotelovou střechu a kochali se výhledem na okolní vulkány. Na východ od nás
se tyčila Imbabura (4.609 m), na severu Cotacachi (4.939 m) a na jihu vulkán
Fuya Fuya (4.263 m), za nímž se skrývalo Cayambe (5.790 m).
Během cesty na terminál nás chytnul déšť a přestalo
pršet až někde pod Cayambe. V okolí města Guayallabamba projížděl autobus
nádhernými suchými kaňony s vyschlými koryty řek. Před Quitem začalo opět
silně pršet. Šofér nás vyhodil asi 2 kilometry od centra města. V agentuře
Alpes ležící na ulici Reina Victoria a Baquedano jsme vrátili vařič a půjčili
si za 1,40 dolaru na den čtvrtý cepín. Rozhodli jsme se totiž, že ještě jednou
zkusíme štěstí na Cotopaxi. Vrácení cepínu jsme garantovali Petrovým pasem.
Trolejbusem jsme dojeli na terminál Terrestre a za
dva dolary si koupili jízdenky do Ambata, kde jsme měli uskladněné horolezecké
vybavení. V autobuse nám promítli nějaký akční film s Nicolasem Cagem
v hlavní roli, ale bohužel jsme museli vystoupit ještě před jeho koncem.
Stala se nám ovšem velice nepříjemná věc. Petrovi se
z hotelové komory, v níž jsme měli uskladněné věci, ztratila malá
igelitka s horolezeckým průvodcem za 20 dolarů, elektronickou databankou,
zdravotním pojištěním a letenkou. Největší starost nám dělala ztráta letenky.
Que mala suerte. Čekalo nás vyřízení duplikátu letenky v Quitu. Pavel jako
zkušený hiker udělal naštěstí barevné kopie našich letenek, tak to snad nebude
problém. To jsem však ještě netušil, že to tak snadné zase nebude.
A večer opět čínská restaurace. A ráno pak opět tzv.
průjmová čtvrthodinka.
Cestou na terminál jsme si s batohy, batůžky a
velkou kartónovou krabicí připadali jak trhovci stěhující své zboží do stánků
na ambatský trh. Žlutý autobus společnosti Canaria odjížděl jak jinak okamžitě,
úložný prostor byl čistý a vymydlený, bez šmíru, olejových skvrn a povalujících
se náhradních dílů, zato z řidiče se vyklubal pěkný pirát silnic. Na
čtyřproudé silnici jel jako hovado, protože přejíždět na dálnici dvojitou čáru
chce už opravdu silné nervy. Protijedoucí auta na něj blikala, ale nebylo to
nic platné. V Latacunze vjel v zatáčce do protisměru a málem se
v ní srazil s protijedoucím autobusem. Bylo vidět jak jeho řidič
hlasitě nadává a nejraději by si to s ním vyřídil ručně. Tento incident
však našeho řidiče naprosto nevyvedl z míry.
V Latacunze jsme si za čtyři dolary pronajali
pokoj, kde jsme si uschovali nepotřebné věci. V jedné hodně lidové
restauraci jsme si dali za pouhý dolar oběd. Až na to, že místo masa byly
jakési hovězí kůžičky, byl celkem dobrý. Ale za dolar jsme si ani více nemohli
přát. Nakoupili jsme si zásoby na výstup. Cestou nás obtěžovali pouliční
prodejci a vnucovali nám své zboží. Drželi se nás jak klíšťata a každých
společných ušlých deset metrů snižovali svou cenu.
Za 33,33 centů nás autobus vysadil u známé odbočky
do Národní parku Cotopaxi. Zrovna přijela prázdná kamioneta a s řidičem
jsme se velice rychle dohodli, že nás za 20 dolarů vyveze až na parkoviště ve
výšce 4.500 metrů a zítra se pro nás ve 14 hodin vrátí. Kdyby nasněžilo, bude
čekat o něco níže. Pro jistotu nám napsal číslo svého mobilu (097638496).
„Maňana a las dos de la tarde.“ zopakoval jsem ještě. „Bien. Que les vaya
bien.“
Cesta od parkoviště vzhůru již byla zasněžená a refugio
nebylo přes hustou mlhu vidět. Tři sta výškových metrů, které nás od něj
dělilo, jsme zvládli asi za půl hodiny, tedy více než dvakrát rychleji než
poprvé. Předběhli jsme i švédský pár
s průvodcem. Konečně se alespoň trochu projevilo to, co jsme dosud
v Ekvádoru našlapali. S aklimatizací jsem neměl problém, spíše se
občas projevily dřívější problémy s dýcháním, ale cítil jsem se dobře a
především odhodlaně.
Venku byl +1OC, vlhkost 51%, mlha a sníh.
Průvodci jednotlivých horolezeckých skupin ještě rozdávali poslední rady svým
nepříliš zkušeným klientům. Bylo vidět, že jim dělá starost těžká asi
půlmetrová vrstva sněhu a nebezpečí lavin na strmých svazích Cotopaxi.
Ve čtvrt na jednu v noci jsme vylezli ze spacáků,
uvařili si čaj, něco málo snědli a o půl druhé vyrazili k vrcholu. Cesta
byla už od refugia dobře vidět ve vyšlapaném sněhu, takže bychom dnes nemuseli
bloudit v ledopádu. Navíc sněhem pokrytým suťovištem se mnohem lépe stoupalo,
než když bylo suché. Mačky jsme si nasadili už u chaty a lano vytáhli až před
přechodem na ledovec. Po hodinách jsme dělali delší pauzy. Před námi bylo 4 až
5 menších skupin s průvodcem, kolem stále mlha a lehký vítr.
Se svítáním jsme vypnuli čelovky. Ze stop
v čerstvém sněhu vyplynulo, že před námi rozhodně nejdou nějaké velké
hordy lidí. V šest hodin jsme dorazili k trhlině s ledovým
mostem, u níž jsme s Pavlem ve výšce asi 5.600 metrů poprvé skončili. Při
přechodu trhliny jsme poprvé trochu více zaměstnali cepíny. Kousek pod ledovou
jeskyní ve výšce 5.650 metrů jsme se zastavili. Pavlovi nebylo dobře od žaludku
a nechtěl dál pokračovat. Přemluvil jsem Petra, abychom společně vystoupili
alespoň k poslední velké trhlině ve výšce 5.750 metrů nad skálou zvanou
Yanosacha. Moc se mu do toho sice nechtělo, ale nakonec jsme opustili ledový
příkrov a vydali se strmým stoupáním nahoru. Nechtěl jsem ani Petra ani Pavla
zdržovat a tak mi nezbývalo než se přizpůsobit Petrovu vražednému tempu, které
mě dost vyčerpalo. Dorazili jsme k ledovcové trhlině (5.750 m). Byl jsem
zatím nejvýš ve svém životě. K vrcholu zbývalo necelých 150 výškových
metrů. Přes hlubokou ledovcovou trhlinu vedl poměrně obtížný přechod do strmého
svahu. Vpravo od nás čněl do prostoru kovový žebřík. Byl patrně ještě
z doby, kdy byla trhlina znatelně užší a dala se po něm přejít. Vyrazili
jsme zpátky k Pavlovi. Na konci strmého sestupu se ozvala Pavlova
vysílačka. „Je mi lépe. Jdu vám naproti.“ Pavel se skutečně zmátořil a jeho
hlas zněl velmi odhodlaně. Byl rozhodnut pokořit vrchol.
Když jsme se s ním setkali, byl jsem dost
vyčerpaný a necítil jsem se na to, abych pokračoval ve výstupu na vrchol.
Dohodli jsme se, že počkám v ledové jeskyni. Bylo asi osm hodin, když jsme
se rozloučili. Pomalu jsem sestoupil na dohodnuté místo. Byl jsem unavený a
musel jsem přemáhat spánek, který stále neodbytněji přicházel. Snažil jsem se
něčím se zaměstnat. Fotografování nepřicházelo v úvahu, protože byla mlha,
mráz a foukal vítr. A tak jsem dvě a čtvrt hodiny chodil po jeskyni, pil, jedl
a čůral. Občas vysvitlo sluníčko a odkrylo cestu k vrcholu. Dolů se zatím
vrátily 3 skupiny. Němec vypadal, že nedojde do refugia. Podlamovaly se mu nohy
a špatně artikuloval. Zdál se být dost vyčerpaný. Jeho průvodce stál lhostejně
nad ním a vůbec ho to nevyvádělo z míry. Chvíli po něm přišla se svým
průvodcem Američanka. Byla veselá a příjemně naladěná. Nevypadala, že by jí
výstup činil nějaký větší problém. Popřála mi k mému polovičatému výkonu,
já ji na oplátku pogratuloval ke zdolání vrcholu a úsměvem ji poděkoval za
úsměv. Asi půl hodiny po ní dorazil kdosi s průvodcem. Ptal jsem se jich,
zda cestou nepotkali dva amigos. Odpověděli, že se blíží k vrcholu a že
mohou být zpátky asi za hodinu a půl. Držel jsem jim palce. Alespoň někdo z naší
expedice musí Cotopaxi pokořit a zvítězit tak především nad sebou samým.
Můj stav vyčerpanosti se zatím zhoršoval. Už jsem
začínal usínat i ve stoje. Probouzel jsem se až v momentě, kdy jsem se začal mimoděk klátit
k zemi. Na chvíli se vynořily z mlhy i vrcholy obou Iliniz.
V 10:20 se vrátili kluci z vrcholu
Cotopaxi (5.897 m). Pro oba to byl výškový rekord. Petr byl v pohodě, ale
na Pavla začala znovu přicházet krize a trochu zvracel. Ve spodních partiích
ledovce začalo svítit sluníčko a sníh začal ještě více těžknout. Pod ledovcem
jsme sbalili lano a sundali mačky. Sníh na suťovišti začal pod náporem slunce
odtávat. Do refugia José Ribase jsme s Petrem dorazili kolem půl jedné. Od
správců chaty jsme dostali hrnek kakaa a šálek čaje. Petr uvařil párky a já se
musel hodně přemáhat, abych vůbec něco snědl.
Do batohu jsem dobalil věci, které jsme měli pod
zámkem ve skříňce. Pavel dorazil necelou hodinu po nás. Tlačil nás čas, neboť
ve dvě hodiny nás mělo čekat na parkovišti auto s Donem Alonsem, který 2x
až 3x týdně vozí turisty nahoru na Cotopaxi. V chatě nebyl jediný mobilní
telefon, kterým bychom mohli zavolat, že se trochu zpozdíme.
Ve 14:10 jsme dorazili s Petrem na parkoviště a
bílá kamioneta na nás už čekala. Pozdravil nás a hned se ptal na třetího amiga.
Vysvětlili jsme mu situaci a poprosili jej o strpení. Amigo přijde za dvacet
minut, bolí ho žaludek a je velmi unavený.
Kolem čtvrté jsme dorazili do hotelu San Flor
v Latacunze. Kluci si šli lehnout a já se vydal na obchůzku města. Chtěl
jsem poslat pár e-mailů a zjistit Petrovi adresu kanceláře letecké společnosti
Iberia v Quitu. Zítra nás totiž čekalo vyřízení jeho nové letenky.
Na hlavním náměstí s obrovskou tržnicí právě
probíhala za přizvukování dechovky jakási ohňová manifestace, jejíž smysl mi
zůstal utajen.
Ráno jsme se přesunuli do Quita, do známého hostalu
Rincon del Castilllo. Kvůli objemu zavazadel nás vyloučili z trolejbusové
přepravy a tak jsme si museli vzít z terminálu za 3 dolary taxi. Čekalo
nás vrácení cepínu a vyřízení Petrovy letenky. Kancelář společnosti Iberia se
měla nacházet na ulici Amazonas a Jorge Washington, ale dávno se už přesunula
jinam. Informace z Internetu byly zavádějící. Vydali jsme se napříč
centrem města po avenidě Amazonas na její novou adresu. V centru města
právě vrcholila mnohonárodní manifestace proti vstupu 32 jihoamerických zemí do
zóny volného obchodu se Spojenými státy (ALCA – Acuerdo de Libro Comercial de
Americas). Některé ulice i avenidy v centru města byly uzavřeny kordóny
policajtů se psy a obrněnými transportéry s vodními děly.
V kanceláři společnosti Iberia, která se nacházela
na opačném konci předlouhé avenidy Amazonas naproti Ministerstva pro životní
prostředí, Petrovi řekli, že si musí jeho let ověřit ve Vídni a že potřebují
policejní zprávu, že mu letenka byla ukradena. Což sice byla patrně pravda, ale
vyřizování nové letenky nám to vůbec neusnadnilo. Z aerolinek nás poslali
na policejní stanici v ulici 9 de Octubre y Cordero. Tam nám řekli, že
musíme zase zpátky do centra na Policii Judicial. Tam nám paní z oddělení
Denuncias (Obžaloby) sdělila, že nám požadované potvrzení nemůže vystavit, že
to může pouze 5. Commisario na ulici 10 de Agosto y Rio Frío, které leželo za
parkem El Ejido. Doprava byla v centru města díky demonstraci zcela
ochromena. Nejezdily trolejbusy, autobusy zůstávaly stát v nekonečných
frontách nebo se želvím krokem prodíraly vpřed. Když jsme dorazili na
komisařství a řekli o ztracené a možná ukradené letence, bylo ouředníkovi vše
jasné. Sedli jsme si s ním k psacímu stroji a začali vypovídat. Šlo
to vcelku rychle a asi za deset minut jsme drželi v ruce několikrát
orazítkovaný protokol. Za kladný přístup k práci jsem mladému úředníkovi
věnoval Camelky, které jsem už měsíc pro podobné příležitosti tahal v batůžku.
S protokolem jsme se vydali přes půl města do Iberie. Tam už šlo vše
hladce a asi po dvaceti minutách jsme vítězoslavně odcházeli s novou letenku.
Byly tři hodiny. Zašli jsme si na oběd a do Bahá´í
centra, kde jsme se rozloučili a koupili si nějaké knížky o Víře Bahá´í, o
nejmladším světovém náboženství, jenž je podle encyklopedie Britannica
považováno po křesťanství za druhé geograficky nejrozšířenější náboženství.
Na cestě zpátky jsme se zastavili u pouličního stánku
s cédéčky. „Un dolar, un dolar.“ vykřikovala žena, která při prodeji
cédéček ještě stačila kojit dítě. Jedno mi sice doporučila, ale jak jsem
posléze zjistil, bylo prázdné. Na avenidě Amazonas právě vrcholily oslavy
Halloweenu. V ulicích se objevovaly roztodivné masky. I prodavači
v supermarketech měli hrozivě zpitvořené obličeje. „Maskara de Spiderman,
50 centavos“ vykřikovali pouliční prodavači, zatímco nás míjel Vetřelec, který
jakoby právě utekl ze stejnojmenného sci-fi filmu.
Zastavili jsme se ještě u jiného stánku
s cédéčky, kde byl větší klid, ale hlavně CD přehrávač. Nerad bych se
nechal podruhé nepříjemně překvapit. Asi z dvaceti CD, které jsem si
zběžně poslechnul, jsem si vybral CD se čtyřiceti hity salsy, Lauru Pausini a
Thalii, které se rázem staly mými oblíbenými.
Ráno před sedmou jsem vyrazil ke kráteru Pululahua
nasbírat tamní sklípkany. Našel jsem jedno mládě a vykopal jednu dospělou
samici patrně rodu Cyclosternum nebo Metriopelma. Poštěstilo se
mi také najít štíry rodu Teuthraustes, tedy jeden z 1335 popsaných
druhů štírů. Není lepšího dárku pro přítele Frantu Kovaříka než lokalizovaný
štír. Jak jsem se od něj později dozvěděl, spravuje pátou největší sbírku štírů
na světě a obracejí se na něj i evropská muzea.
Do Quita jsem se vrátil asi o půl dvanácté. Kluci na
pokoji nebyli a tak jsem nelenil a zašel si na tržnici na dolarový oběd. Chtěl
jsem si tam také koupit maracuiu, protože je nejen velice chutná, ale z jejích
semen dají vypěstovat velice hezké popínavé rostliny.
Před třetí odpoledne jsme společně vyrazili taxíkem
na letiště. Ještě před odbavením nám dva pánové ručně přehrábli bágly, zda-li
nám tam náhodou neuvíznul nějaký krokodýl nebo balík kokainu. Během odbavení
nám agentka Iberie nabídla možnost letět o den později za odstupné 350 dolarů.
Nabídka to byla velice lákavá, ale těžko by se na pondělí odpoledne našel
někdo, kdo by nás odvezl z Vídně. Rovněž dny dovolené zoufale chyběly.
Když se na to dívám teď s odstupem času, měli jsme na to tehdy přistoupit.
Vždyť necelých 10.000 Kč, asi 40% ceny letenky, není zase tak málo peněz. A
dostat se z Vídně do Brna není až tak neřešitelný problém.
Z Quita jsme odlétali přesně v 18:40,
prolétli jsme bezpečně nad vulkány a asi po hodině letu přistáli v Guayaquilu.
Museli jsme opustit letadlo a necelou hodinu čekali v tranzitním prostoru.
Znovu přicházeli nabídky na odložení letu z Guayaquilu do Madridu o jeden
den. Už jsem začal malovat čerta na zeď, když se před dveře postavily letušky a
začaly nás po kontrole letenek pouštět do přistavených letištních autobusů.
Ve čtvrt na deset jsme se konečně odlepili od
runwaye v Guayaquilu. Letěli jsme nad pásmem kolumbijských a venezuelských Kordiller, nad Malými
Antilami a ve 12:30, tedy po deseti hodinách letu přistáli na madridském
letišti Barajas. Během letu jsem přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdybychom se
přihlásili jako dobrovolníci na Biologickou stanici Jatunsacha (Biological dry
forest station, Tito Santos (volunteer oportunities), www.jatunsacha.org,
volunteer@jatunsacha.org)
V rámci programu Madrid-Amigo společnosti
Iberia jsme měli v centru Madridu zajištěn hotel Arosa, kam nás
z letiště odvezl mikrobus.
Horká koupel ve vaně byla po měsíci putování
příjemným zpestřením. Horší to bylo s našimi spálenými obličeji a
popraskanými rty. Mléko s Panthenolem, kterým mě vybavila Marta a které
jsem si nechtěl původně vůbec vzít, a Petrův jelení lůj se staly velice
oblíbenými kosmetickými doplňky.
Když jsme zapnuli hotelový televizor, na jednom
z kanálů nás jmenovitě přivítal personál hotelu Arosa a popřál nám
příjemný pobyt.
Večer jsme si zašli na večeři a na malou procházku
po centru Madridu. Asi půl hodiny jsme na Plaza Mayor sledovali představení
pouličního divadla, které bylo vynikající stejně tak jako pouliční tanečníci
tanga.
Před sedmou jsme odešli na snídani a ve čtvrt na osm
již seděli v mikrobusu směřujícím na letiště. Na letišti opět vznikly
zmatky, neboť brána E69 deklarovaná na palubní vstupence byla určena pro
let do Mnichova a nikoli do Vídně. Zkrátka společnost Iberia nás nepřestala
překvapovat. Jsem tomu rád, neboť jen tak v klidu nastoupit a včas odletět
by bylo dosti nudné. Začal jsem pociťovat, že mi chybí adrenalinové výstupy a
byl jsem vděčný za jakékoliv vzrušení a napětí. Na druhou stranu být podruhé za
měsíc neplánovaně v Mnichově také není žádné terno.
Během letu do Prahy jsem si vzpomněl na Dana
Haladěje, který před dvěma měsíci tragicky zahynul ve francouzské Bretani.
Zdálo se mi, že je v pilotní kabině, zpátky u práce, kterou tolik miloval.
Znovu mě přemohl stesk a začaly mi vlhnout oči. Černá nit vzpomínek se začala
znovu odvíjet. Vzpomněl jsem si na první zprávy z Bretaně, na to, jak jsem
tomu nemohl dlouho uvěřit, na smuteční obřad, na Danovu rodinu, přátele, na
smutek a prázdnotu, která byla vidět v jejich očích … Už jsem se ani
nestyděl před kluky brečet a prožít vše znovu.
Nikdo z nás nezná hodiny ani dne, kdy opustí
tento svět. Uvědomil jsem si, že každý den, každá hodina je o to vzácnější,
strávíme-li ji v kruhu svých přátel a blízkých nebo učiníme-li někomu radost. Je mi třiatřicet a vždycky jsem bral
smrt jako něco nesmírně vzdáleného, jako něco, co se mě, mých rodičů,
příbuzných a přátel nějak bytostně nedotýká. Bránil jsem se přijmout fakt, že
smrt je nedílnou součástí života a vlastně jedinou jeho jistotou.
Za tři hodiny jsme přistáli ve Vídni, kde nás čekal
Pavlův kamarád s autem a můj bratr Pedro jsa toho času ve Vídni na
konferenci.
A po Vídni přišlo na řadu Brno, Praha a Tursko, malá obec u Kralup nad Vltavou, v níž jsem tehdy bydlel. Ale večerní zprávy nás opět vrátily do tenat naší dobrodružné výpravy. Po 35 letech podřimování explodoval bez výrazného upozornění vulkán Reventador, na jehož vrcholu stanula před deseti dny naše výprava. Nemohl jsem uvěřit tomu, jaké jsme měli vlastně štěstí. Následky erupce však byly tak silné, že vláda musela evakuovat asi sto kilometrů vzdálené letiště v Quitu. Pastviny v okolí Reventadoru pokryl popel a prach a farmáři se pokoušeli zachránit zbytky svých dusících se stád. Jedním z těch, kteří pomáhali evakuovat lidi z přilehlých osad, byl i manžel Rosy Marie. Vláda nařídila, aby lidé ze čtyř zasažených provincií zůstali doma, utěsnili dveře i okna a vyhnuli se tak vdechování toxického sopečného popela. Vláda rovněž projevila obavu o osud ropovodu zajišťujícího asi 40% exportních příjmů, protože v blízkosti Reventadoru se nachází jedna z jeho přečerpávacích stanic. Média hovořily v souvislosti se záchrannými operacemi o humanitární krizi a o kontaminovaných zásobách pitné vody.
Co mě však překvapilo nejvíce, bylo zjištění, že ne
všechny aktivní sopky jsou v Ekvádoru průběžně sledovány. Žil jsem
představou, že na každé aktivní sopce, i spící, je minimálně jeden seismograf,
který pravidelně odesílá přes satelit základní data o vulkanické aktivitě do
centrálního registru nějakého Geofyzikálního institutu, aby se v případě
hrozícího nebezpečí dalo evakuovat obyvatelstvo spádové oblasti. Nejenže
Reventador není tímto zařízením vybaven, ale obtížné je i jeho vizuální
sledování, protože po většinu roku je schován v mracích. Ale 11 erupcí, ke
kterým došlo v minulém století napovídá, že si svůj název (Reventador=Exploder)
rozhodně zaslouží.
_____________________________________________________________________
Tento deník
byl napsán během našeho putování po Ekvádoru a doplněn a zpracován po návratu
domů. Snažím se v něm přiblížit Ekvádor tak, jak jsem ho bezprostředně
vnímal, snažím se zaznamenat zážitky a zkušenosti tak, jak jsme
je společně
prožili.
Pevně doufám,
že pro vás, čtenáře, bude příjemnou inspirací a podnítí vás k cestám do
míst, která ještě neznáte a která vás mohou obohatit. Byl bych rád, kdyby tento
deník byl nejen inspirací, ale také jakýmsi zdrojem informací, aby v něm každý
nalezl to, co potřebuje. Některé zkušenosti jsou velice cenné na to, aby si je
člověk nechával jen sám pro sebe.
Pokud budete
mít potřebu odepsat nebo se na cokoli zeptat, tady je má adresa: radan.kaderka@seznam.cz
autor