V E N E Z U E L A

Venezuela Venezuela Venezuela Venezuela Venezuela Venezuela Venezuela

18. ledna - 23. února 1996

Členové expedice :

Radan Kaderka Libor Noga Michal Pompl Pavel Senft

Věnováno mé kamarádce Martině Zavacké,

která se mnou prožívala poslední dny před odletem a první hodiny po příletu

a byla posledním oslnivým a nezapomenutelným zážitkem

mého putování po Venezuele.

STŘEDA 17.1. NÁSLEDOVÁNÍ VNITŘNÍHO HLASU A TOUHA PO POZNÁNÍ

ČTVRTEK 18.1. ZBĚSILÁ JÍZDA VEČERNÍM CARACASEM

PÁTEK 19.1. PUERTO DE LA CRUZ, TUCUPITÁ A DANIELA DE HOMSI

SOBOTA 20.1. TUCUPITÁ A ČEKÁNÍ NA ODJEZD DO DELTY ORINOKA

NEDĚLE 21.1. DELTA ORINOKA A KEMP V BAŽINÁCH

PONDĚLÍ 22.1. NEDOBROVOLNÉ KOUPÁNÍ V DELTĚ ORINOKA A MOSKYTI

ÚTERÝ 23.1. ZÁLIV PARÍA, VESNICE WIWA MORENA A NEÚSPĚŠNÝ VÝLET ZA KAJMANY

STŘEDA 24.1. OPĚT TUCUPITÁ A HOTEL AMACURO A ŠKEMRAJÍCÍ ANDRÉ

ČTVRTEK 25.1. SAN JOSÉ A RENÉ CARREŇO

PÁTEK 26.1. VÝLET NA KONÍCH, KTERÝ SKONČIL ZASTŘELENÍM KAJMANA

SOBOTA 27.1. CIUDAD GUYANA, TUMEREMO A PENZION SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH

NEDĚLE 28.1. TUMEREMO A CESTA DO SAN FRANCISCA DE YURUANI

PONDĚLÍ 29.1. CESTA POD RORAIMU A SETKÁNÍ S CHŘESTÝŠEM

ÚTERÝ 30.1. CESTA POD RORAIMU A NOČNÍ SLEJVÁK

STŘEDA 31.1. SETKÁNÍ s KRAJANY NA VRCHOLU STOLOVÉ HORY

ČTVRTEK 1.2. ÚDOLÍ PENISŮ, PUNTO TRIPLE A KOUPÁNÍ V EL FOSO

PÁTEK 2.2. PŘECHOD ROZVODĚNÉ ŘEKY A NOCOVÁNÍ V HAMACE

SOBOTA 3.2. PARAITEPUI, SAN FRANCISCO, BARMAN S LUKEM A HONZA

NEDĚLE 4.2. KILÓMETRO 88

PONDĚLÍ 5.2. K 88, VÝLET DO PRALESA A VEČÍREK V HOTELOVÉ RESTAURACI

ÚTERÝ 6.2. ROZLOUČENÍ S MICHALEM A CESTA DO AMAZONIE

STŘEDA 7.2. PUERTO AYACUCHO

ČTVRTEK 8.2. SETKÁNÍ S ČECHOŠVÝCAREM NICKEM PINKAVOU

PÁTEK 9.2. PROTI PROUDU ORINOKA KE SVATÉ HOŘE AUTANA TEPUÍ

SOBOTA 10.2. DEŠTNÝ PRALES POD SVATOU HOROU A ZÁBAVNÝ PŘECHOD TŮNĚ

NEDĚLE 11.2. ZPÁTKY DO CIVILIZACE A SETKÁNÍ S ODVÁŽNÝM PSEM

PONDĚLÍ 12.2. SAN FERNANDO DE APURE, KRÁSNÁ MILAGROS A PODAŘENÝ TAXIKÁŘ

ÚTERÝ 13.2. BRUZUAL: PTÁCI A VEDRO

STŘEDA 14.2. MÉRIDA, KORDILLERY

ČTVRTEK 15.2. PICO BOLÍVAR A POKUS O SÓLOVÝ VÝSTUP

PÁTEK 16.2. LIBORŮV DRAMATICKÝ NÁVRAT Z PICO ESPEJO

SOBOTA 17.2. LEZENÍ V SAN PEDRU A SETKÁNÍ S LIBOROVÝMI ZACHRÁNCI

NEDĚLE 18.2. DROGOVÁ KONTROLA A TÍSNIVÉ PUERTO CABALLO

PONDĚLÍ 19.2. VĚNUJ ČAS NÁVŠTĚVĚ CHICHIRIVICHE

ÚTERÝ 20.2. KARIBIK, KORÁLOVÉ OSTROVY U CHICHIRIVICHE

STŘEDA 21.2. AKVÁRIUM VE VALENCII A HRŮZNÉ HISTORKY LETIŠTNÍCH TAXIKÁŘŮ

ČTVRTEK 22.2. CARACAS, MUZEUM PŘÍRODNÍCH VĚD A SETKÁNÍ S PAVLEM

PÁTEK 23.2. ODLET Z VENEZUELY

STŘEDA 17.1. NÁSLEDOVÁNÍ VNITŘNÍHO HLASU A TOUHA PO POZNÁNÍ

”Tvou milostí jsem vstal dnes ráno, ó Můj Bože, a odešel jsem ze svého domu s plnou důvěrou v Tebe a svěřil se Tvé péči. Prosím Tě tedy, sešli mi z nebes Své milosti Své požehnání a dej, ať se zase bezpečně vrátím domů tak, jak jsi dovolil, abych se vydal na cestu pod Tvou ochranou s myšlenkami pevně upnutými na Tebe.”

Není Boha kromě Tebe, Jednoho, Nesrovnatelného, Všemohoucího, Přemoudrého.

Bahá´u´lláh

Všechny významné události, jež nás v životě provázejí, mívají obvykle nějaký počátek, nějaký zlomový okamžik, kdy v nás dlouho přetrvávající pocity či jakási vnitřní potřeba zesílí natolik, že zapřičiní nikoli bezvýznamnou změnu v našem životě. Onen vnitřní hlas k nám promlouvá stále jasněji a neodbytněji, ozývá se ve dne v noci, a byť se náš rozum vzpírá svázán konvencemi a všednostmi všedního života, nakonec nabydeme vnitřního přesvědčení a odhodlání jej následovat a vydat se na cestu za poznáním něčeho nového, po čem naše duše lační, i když moudrost tohoto konání nám může být skryta. Ale Moudrý je Bůh, který nám dává sílu žít a touhu poznávat. Z malého, sotva viditelného semínka vyroste statný a rozložitý strom, který každým rokem sílí s jedinou touhou přiblížit se nebesům a pojmout co nejvíce blahodárné a posilující sluneční záře.

Také na počátku naší expedice do Venezuely byla touha, nutkavý sen čtyř mužů poznat nejkrásnější kouty této jihoamerické země. Vystoupit alespoň na jednu z tajemných stolových hor nazývaných v jazyce domorodých kmenů tepuí a čnících majestátně nad okolní krajinu, proplouvat na úzké kuriaře deltou řeky Orinoko, která je po Amazonce druhou nejvodnatější řekou kontinentu, plout proti jejímu proudu až do provincie Amazonas a dále na vysočinu Gran Sabana, kde ze stolové hory Auyántepuí, z výšky devítisetsedmdesátidevíti metrů padá k zemi největší vodopád světa - Salto Angel. Andělský vodopád. Padající voda řeky Carrao se po několika málo okamžicích mění v mlžný závoj vodní tříště, aby při úpatí znovu proměnila své kapky a krůpěje v říční proud. Aby symbolicky spojila naše roztříštěné a nedostatečné znalosti o tomto světě, naše zkušenosti, prožitky a pocity v jeden celistvý a dokonalý obraz. Abychom pojali co nejvíce té blahodárné a posilující Sluneční záře, záře Slunce skutečnosti, kterou tak zoufale potřebujeme k životu.

A pak se i z cesty vlakem stal nevšední zážitek. Jel jsem do Prahy za Martinou, za tmavovlasým stvořením s jemnou tváří a s očima plnýma deště, jak jsem se o ní kdysi dávno zmínil v deníku ze své první dlouhé pouti Kostarikou, aniž by mi byla kdysi tak blízká jako je mi teď. Chtěl jsem ještě před odletem strávit v srdečné a duchovní atmosféře příjemný večer s přáteli. Celou cestu mě pobolívala oblast slepého střeva a tak jsem se alespoň utěšoval tím, že bylo velmi prozíravé nechat se pojistit.

”Přizvi mne ke Zjevení Svého neviditelného ducha, ó Ty, jež jsi mým Původcem a Nejvyšším přáním a dej mi navrátit se k Nejčistší vůni Své krásy , již chystáš se zjevit, ó Ty, kterýž jsi můj Bůh.” Tupá bolest mě odváděla od meditace a nedovolila mi usnout. Chvíli jsem přemýšlel o možných příčinách, ale ani jeden ze obou mediků vracejících se na univerzitu do Olomouce mě neinspiroval ke stanovení konečné diagnózy a to také proto, že jsem jejich řečem příliš nerozuměl, ač jsem jich za více než hodinu vyslechnul hezkou řádku. Vzápětí jsem si vzpomněl na slova Ježíše Krista Víra tvá tě uzdraví a pokoušel se tento jednoduchý návod využít v praxi, i když jsem si byl dobře vědom toho, že se týká především ozdravení duševního a nikoli fyzického. Celou svou mysl jsem soustředil na bolestivé místo a nesnažil se jen odejmout bolest, nýbrž najít celému tělu jakýsi rovnovážný stav. Alepoň jsem tomu věřil. Myslel jsem na zanícené slepé střevo a ani jsem nedoufal, že by se mohlo jednat o cokoliv jiného. Když jsem se setkal s Martinou, vyprávěla mi při vší své dobrotě něco o kýle a tak jsem byl na rozpacích, nevěda, co bych si v tuto chvíli přál více, zda kýlu nebo zánět slepého střeva. Ale uvědomil jsem si, že se příliš zabývám sám sebou a raději jsem ani nezkoušel hádat, co mi život v tomto ohledu nadělí. Nezbývalo než věřit, že mě skutečně uzdraví má víra.

Seděli jsme s Martinou, Josefem, Janou a jejich psem Maxem v pokoji a povídali si. Max, rozmrzelý naším nekonečným rozhovorem, kterému chudák nerozuměl, každou chvíli někam odběhl, aby nám dal na srozuměnou, co si o tom všem myslí a pokaždé, když se vrátil, začal na mně štěkat, neboť patrně zapomněl, že už se dávno známe. Do jedné v noci jsme seděli s Martinou u kytary a když už jsem přestal chvílemi úplně vnímat, šli jsme si lehnout. Natáhnul jsem se na starý gauč v kanceláři Global Concepts a usnul s obavami, že ráno zaspím letadlo.

ČTVRTEK 18.1. ZBĚSILÁ JÍZDA VEČERNÍM CARACASEM

Ráno ve 4:50 mě vzbudil objednaný telefon. Rozloučil jsem se a vyšel do studeného, zamlženého rána. Chvíli jsem postával na zastávce, než přijela stosedmdesátdevítka a já mohl nastoupit. Projížděl jsem kolem Motolské nemocnice a vzpomínal na krásné chvíle, které jsem kdysi prožíval s Evou ve skalách Divoké Šárky. Asi za půl hodiny jsem vystoupil na ruzyňském letišti, kde už mě čekal Michal se svou ženou Gábinou a se svým bratrem. Za další půlhodinu přijeli Libor s Pavlem a naše expedice byla kompletní.

Start byl asi o čtyřicet minut opožděn vzhledem k hustému letovému provozu nad západní Evropou. Alespoň tak zněla oficiální omluva společnosti Air France, se kterou jsme letěli. V Paříži jsme přistáli v 9:45 a po deseti minutách čekání v tranzitní hale jsme se začali ”naloďovat” do Airbusu 340 létajícího na pravidelné lince Paříž-Caracas-Bogotá-Quito. Všichni čtyři jsme dostali místa na vnitřních sedadlech, takže výhled z okna nebyl prakticky žádný. Kluci si krátili dlouhou chvíli hraním karet a já popisoval první stránky deníku, poslouchal hudbu nebo spal. Čekalo nás devět dlouhých hodin letu. Pod námi se za útržky oblak rozprostírala nebeská modř Atlantického oceánu a my letěli vstříc vytouženým cílům. Během letu jsme měli možnost shlédnout film Madisonské mosty režiséra a herce Clinta Eastwooda. Byl to příběh z druhé poloviny šedesátých let o náhodném, avšak osudovém setkání úspěšného fotografa, kterého ztvárnil sám Clint Eastwood a hospodyňky, jejíž rodina odjela na pár dní na dobytčí trhy a kterou zahrála vynikající a má oblíbená Meryl Streepová. Film líčí setkání dvou obyčejných lidí, pevně zakořeněných ve svých životech, kteří se do sebe nečekaně zamilují a prožívají čtyřdenní milostné vzplanutí. Z filmového plátna na mně dýchal příběh o skutečné lásce, až jsem nakonec zavřel oči a oddal se snění.

Před námi seděl starší muž, Rakušan, duchem však velmi mladý a otevřený všem, kteří jej obklopovali. Letěl stejně jako my do Venezuely. Když nám vyprávěl, co všechno má v úmyslu navštívit, žasli jsme nad jeho odvahou a sebevědomím. Klidně mohl být naším dědečkem, tím báječným dědečkem cestovatelem, který dvakrát ročně odjíždí do vzdálených zemí, aby viděl, poznal a nezmíral nudou v domovech důchodců a aby se o své někdy až neuvěřitelné zážitky podělil se svými vnuky a vnučkami. Byl v Mexiku, navštívil Španělsko a za pár hodin přistane ve venezuelské Maiquetíi, aby si po návratu doma trochu odpočinul a na podzim vyrazil do Guatemaly na archeologické naleziště v Chichen Itzá. Půjčil nám průvodce Venezuelou, ve které jsme si jen tak zalistovali a znovu se ujistili, že příhraniční oblast mezi Kolumbií a Venezuelou je poněkud nebezpečná vzhledem ke kokainovým plantážím a benevolenci nebo neschopnosti policie a Národní gardy účinně zasáhnout proti pašerákům narkotik.

Do Maiquetíe jsme přiletěli v 15:30 místního času. Teplota vzduchu se pohybovala kolem 30^oC, což byl pro nás během deseti hodin skok o téměř 40 stupňů Celsia. U letištního personálu, který fungoval i jako neoficiální banka, jsme vyměnili v nepoměrně výhodnějším kursu americké dolary za venezuelské bolívary. Banky držely pevný kurs 290 bolívarů za dolar, veksláci na černém trhu jej uvolnili až na 320. My jako úplní nováčci neznalí poměrů jsme se museli spokojit s 305 bolívary za dolar. Nasedli jsme do busety, malého mikrobusu a odjeli do Caracasu na terminál Circo Nueve. Cestou se Michal seznámil se dvěma policisty, kteří o sobě tvrdili, že jsou ochránci turistů a přislíbili nám, že nás na terminál doprovodí. Chtěli nám ukázat hlavní caracaské náměstí Plaza de Bolívar s budovou městského zastupitelstva a klasicistní palác, ve kterém zasedal senát. Celou dobu nás upozorňovali, abychom si dávali pozor na zloděje, kteří nenápadně řežou břitvami turistům batohy, aby si stejně nenápadně vzali, co se jim zalíbí. Jeli jsme metrem zpátky na stanici La Hoyada v centru kapitolu, kde byl jeden z autobusových terminálů, místo pokryté vrstvou lepkavé špíny a dráždivým zápachem tlejících zbytků a přeplněné směsicí různých lidí, troubením autobusů a povykem taxikářů. Všichni, kterých jsme se dotazovali na autobus do Puerto de la Cruz, ukazovali rukou kamsi dolů a mluvili něco o starém terminálu. Když jsme tam dorazili, dozvěděli jsme se od místních taxikářů, že poslední autobus odjel právě před hodinou a další jede až zítra. Kdybych nebyl ve Venezuele jen několik hodin, jistě bych uvěřil tomu, že to byla zase jedna z oblíbených úskočných her taxikářů, jak vytáhnout z turistů neznalých poměrů peníze. Ale naše neznalost byla realita a tak jsme museli přijmout naoko přátelskou pomoc a lákavou nabídku taxikáře a nechat se odvézt na jiný terminál, ze kterého měl odjíždět autobus do Puerto de la Cruz asi za dvacet minut. Náš problém nyní spočíval v tom, jak naskládat do poměrně robustního Chevroletu, který patrně jezdil už v době objevení Ameriky, šest lidí s šesti ještě většími bágly. Na letišti v Maiquetíi jsme totiž potkali dva kluky z Karlových Varů, kteří se k nám ochotně připojili a chtěli s námi absolvovat náš pětitýdenní program. Řidič se ještě chvíli pokoušel naskládat lidi a věci tak, aby zabírali co nejmíň prostoru, ale pak přistoupil na variantu dvou vozů, což mu sice snížilo konečný zisk, nicméně nikdo z nás nemusel sedět na střeše nebo utíkat za jedoucím autem. Uháněli jsme jako při automobilové honičce přecpanou rychlostní komunikací kolem čtyřicetipatrových mrakodrapů a při této skutečně zběsilé a riskantní jízdě jsme využívali všech mezer a skulin pro předjíždění, abychom se dostali v té nekonečné frontě aut co nejdále a na terminál ležící na periférii města přijeli včas. Projížděli jsme nočním Caracasem nevědouce, zda se ještě setkáme se svými přáteli jedoucími v druhém voze a zda vůbec dojedeme na kýžené místo, ale za půl hodiny jsme skutečně dorazili na odlehlý terminál. Bohužel se zpožděním způsobeným dílem dohadováním se na terminálu v centru města a dílem dopravní zácpou, takže autobus do Tucupitá, kam jsme se chtěli pro dnešek dostat, jsme o osm minut zmeškali. Navíc tady ještě nebyli Michal s Liborem a Pavlem, kteří jeli druhým vozem.

Ve vchodu k pokladnám stál sympaticky vyhlížející černoch. Zeptal se nás, odkud jsme a pak nám poradil, ať jedeme do Puerto de la Cruz ležícího na polovině cesty mezi Caracasem a Tucupitá, chceme-li poznat nejkrásnější venezuelskou pláž. Stejně už bylo dost pozdě a tak se nám všem tato myšlenka celkem zamlouvala. Za 1.400 bolívarů jsme si koupili jízdenku, jejíž vystavení trvalo nepochopitelných deset minut, a nasedli do poměrně luxusního autobusu s klimatizací, který už čekal jenom na nás a o jehož luxusu se dalo hovořit skutečně jen v návalu prvních dojmů. Seděli jsme v úzkých, na sebe natěsnaných sedadlech s nohama vykřivenýma do paragrafu, nad motorem, který nás zespodu silně zahříval a pod průduchem klimatizace, která nám za krk foukala ledový vítr. Za městem řidič pustil video s kresleným erotickým filmem, který, jak jsem posléze pochopil, byl součástí kampaňe v boji proti AIDS. Hned po něm následoval stupidní film o lidech, kteří na sebe v jednom kuse aplikovali různé prvky východních bojových umění a kopali se chvíli do břicha, chvíli do hlavy a když už je to dočista omrzelo, kopli soupeře do přirození a tak začala další filmová sekvence. Kdyby se někdy soutěžilo o nejstupidnější dílo filmové tvorby, nominoval bych za svou osobu právě tento film.

Po čtyřech a půl hodinách, bylo půl druhé v noci, jsme vystoupili celí polámaní, promrzlí a upocení na terminálu v Puerto de la Cruz, protože během jízdy existovala pouze jediná poloha těla, která se dala vydržet a ta mě už po hodině zcela omrzela. Michal zavolal své ženě Gábině a já si mezitím převléknul světlé kalhoty do letadla za odřené džíny. Čekali jsme na autobus do Tucupitá, který měl odjíždět v pět hodin ráno. Pod nohama nám běhali velcí rezaví švábi a původní plán jet k moři nebo se alespoň okoupat se nenápadně rozplynul, protože nenašel potřebnou oporu mezi ostatními. Natáhnul jsem se na ušpiněnou lavici a zavřel oči.

PÁTEK 19.1. PUERTO DE LA CRUZ, TUCUPITÁ A DANIELA DE HOMSI

Za chvíli se za námi začali trousit taxikáři nabízející odvoz do Tucupitá, ovšem za ceny, které byly pro nás zcela nepřijatelné. Přicházeli další a další a jejich návštěvy začaly být únavné. Jedna z posledních nabídek nás přece jen zaujala. Mladík „zprostředkovatel“, který neměl na práci nic jiného než se ve tři ráno zbůhdarma poflakovat po městě, nám slíbil, že nám za 20.000 bolívarů zajistí pronájem busety i s řidičem, do kterého se pohodlně vejde šest lidí i s batohy. Asi za půl hodiny přijel mikrobus, ale řidič s tak nízkou cenou nesouhlasil a my jsme vyšší cenu nebyli ochotni akceptovat. Za pár minut se k nám přišoural opilý Henrique a začal motat cosi o bratrství a Venezuelcích a jeho řeči poněkud čpěly komunistickou ideologií s třídním nepřítelem a bohatými imperialisty. Chvíli po něm přišel mladík, který nám zprostředkovával cestu do Tucupitá a oznámil nám, že řidič s našimi podmínkami souhlasí. Nastoupili jsme do busety a hned za námi i opilý Henrique, který se snažil na Liborovi vyžebrat dolar na česko-venezuelské přátelství, ale Libor mu nerozuměl nebo dělal, že nerozumí a tak jeho požadavky vyzněly do ztracena. Vyrazili jsme před pátou ráno z města, které bylo ze všech míst Venezuely pověstné svou kriminalitou.

Projížděli jsme vyprahlými pastvinami a suchou savanou řídce porostlou stromy a keři. Krajina na mně vcelku nepůsobila příliš povzbudivým dojmem. V Maturínu jsme zastavili a řidič prohlásil, že za mizerných 20.000 bolos dál nejede a že s námi chce dohodnout nové podmínky. Nabízely se nám jen dvě možnosti. Buď počkat na zdejším terminálu na linkový autobus nebo začít znovu smlouvat o ceně. Nakonec po dlouhém dohadování, po němž následovalo stejně dlouhé trapné ticho, skončila licitace na 27 tisících bolívarů. Cestou jsme přibrali ještě pár platících stopařů, čímž si řidič trochu vylepšil svůj výdělek, a směřovali východní magistrálou do města Tucupitá.

Za mostem přes řeku Morichal Largo jsme zastavili. Chtěli jsme se konečně umýt a řidič nám kupodivu vyšel vstříc. Na druhé straně řeky stály indiánské chýše a na písečném břehu ležely jejich kuriary, dlouhé, úzké čluny vydlabané z jednoho kusu kmene. Vběhli jsme nazí do vody a cítili, jak nás ze zavěšených hamak pozorují zvědavé oči indiánů.

Na hranici federálního distriktu Delta Amacuro, která v těchto místech kopíruje tok jednoho z ramen Orinoka, jsme museli vystoupit, aby mohl policejní úředník řádně vyplnit všechna políčka v návštěvní knize provincie. Pro urychlení celé této administrativní procedury jsme se tajně rozdělili na studenty a inženýry. Bylo vidět, že ouřada je s vyplňováním políček spokojen a tak jsem jej hned za tepla za všechny požádal o možnost pořídit si z mostu pár záběrů Orinoka. Poslal s námi ozbrojený policejní dozor a nedejbože, kdybychom se pokusili natočit nebo vyfotit jejich zchátralou úřadovnu. Raději jsem se ani neptal, co je na ni tak zvláštního a proč to není možné, ale v životě někdy nastávají situace, kdy se člověk musí smířit i s menším vítězstvím. Navíc argumenty síly obecně, v tomto případě argumenty úředníků ozbrojených samopaly, nemusí mít vždy racionální základ.

Za mostem přes Orinoko jsme vzali další stopařku. Do Tucupitá nám už zbývalo jen nějakých patnáct dvacet kilometrů a tak jsme se jí zeptali, zda-li náhodou nezná ulici Pativilca, na které měla údajně bydlet Češka paní Daniela de Homsi. Usmála se, pokývala hlavou a slíbila, že nás tam dovede.

Zaplatili jsme slíbenou částku a po osmi hodinách jízdy konečně vystoupili v centru města Tucupitá přímo před hotelem Amacuro. Vydali jsme se hledat cestovní kancelář paní Daniely, kterou nikdo z nás vlastně blíže neznal, ale těch několik útržkovitých zpráv, které jsme o ní měli, nás dostatečně přesvědčilo o tom, že bychom ji měli navštívit. Na ulici jsme potkali hocha, který nám chtěl coby agent cestovní kanceláře nabídnout expedici do delty Orinoka. Když jsme mu řekli, že jsme z Čech, začal se česky radovat a zval nás do domu, před kterým jsme stáli. Jmenoval André a byl nejmladším synem paní Daniely. Andrého máma, útlá a energická žena s bílou pletí mluvící plynně česky a španělsky, byla moc ráda, že zas po dlouhé době vidí nějaké Čechy a nabídla nám šálek dobré kávy slazené třtinovým cukrem.

Odešli jsme se ubytovat do hotelu Amacuro a šel s námi i André, aby s recepčním domluvil přijatelnější cenu. Za tři tisíce bolívarů jsme získali třílůžkový pokoj se sprchou a toaletou, což v přepočtu představovalo asi tři sta korun. Na pokoji jsem zapnul klimatizaci a na chvíli se natáhl na manželskou postel. Libor, moje hotelová ”manželka”, udělal totéž. Až dnes, 19.1. ve čtrnáct hodin, pro něj s Pavlem skončilo cestování v prostoru a čase, které započalo 17.1. ve dvaadvacet večer, kdy na pátou kolej svinovského nádraží přijel rychlík do Prahy. Časovým posunem jsme sice omládli o pět hodin, ale včerejší honičkou v ulicích Caracasu a následnou noční jízdou do Puerto de la Cruz jsme zestárli nejméně o deset let.

Večer jsme při kávě diskutovali s Danielou a Andrém o zítřejší expedici do delty Orinoka. Chtěli jsme strávit tři dny v kempu její cestovní agentury, který stál u jednoho z ramen delty, na Caňo Manamo, asi tři a půl hodiny jízdy člunem z Tucupitá po proudu líné řeky. V ceně třicetipěti dolarů na osobu a den byla zahrnuta přeprava, ubytování a celodenní strava s pitím, kterého bylo podle Andrého slov neomezené množství. André nám pak vyprávěl o zvířatech, která žijí v pralesních močálech orinocké delty a která, budeme-li mít štěstí, možná také uvidíme. Vzpomínal anakondy, orinocké krokodýly, dravé piraně i sladkovodní delfíny inie, mluvil o tapírech, kapybarách, tukanech, o velkých papoušcích ara a o svých poměrně častých setkáních s rezavými vřešťany žijícími vysoko v korunách stromů. A jen skutečným dětem štěstěny se ukáže král zdejších pralesů, opatrný, tichý a plachý jaguár nebo jiný z aristokratické vrstvy kočkovitých šelem, ocelot. Před oběma jsem cítil hluboký respekt a obával se chvíle, kdybych měl před nimi stanout tváří v tvář. A pak se řeč stočila na zdejší korupci a kriminalitu, na kradení aut, na pašování drog a nakonec na Michalovy kraťasy, se kterými získával body u všech místních slečen.

SOBOTA 20.1. TUCUPITÁ A ČEKÁNÍ NA ODJEZD DO DELTY ORINOKA

Ráno jsem se prošel po městě, zatímco ostatní ještě spali. Na nábřeží mně zaujal kvetoucí keř, kolem kterého poletovali drobní kolibříci snídající nektar jeho květů.

Odjezd do delty jsme přeložili na neděli, poněvadž jsme si chtěli trochu odpočinout a také se podívat po blízkém okolí. André nám slíbil, že nás odveze do San José, do malé vesničky vzdálené asi 20 kilometrů od Tucupitá. V devět hodin začalo pršet a déšť nás přinutil schovat se na chvíli do baru, ale za pár minut přešel a my mohli vyrazit na korbě Andrého džípu do San José, kde před léty mimochodem sbíral velké stromové sklípkany rodu Avicularia i Luboš Klátil, jehož jméno se často objevovalo na stránkách odborných časopisů. André nás vysadil asi dvěstě metrů za vesnicí a slíbil, že se pro nás odpoledne kolem tří vrátí. Vydali jsme se polní cestou kolem odvodňovacího kanálu a pastviny ke vzdálenému pralesu. Libor s Pavlem se honili za motýly, já sbíral brouky pro Ivoše Jeniše z Chráněné krajinné oblasti Poodří a když jsem je právě nesbíral, věnoval jsem se fotografování a natáčení. V trávě jsem objevil ulity obrovských hlemýžďů. Stál jsem na kraji neproniknutelného pralesa a čekal na ostatní, abych jim oznámil, že tudy cesta nevede. Zkusili jsme jít dále úzkou zarostlou pěšinou mezi krajem pralesa a ostnatým drátem určujícím hranici mezi civilizací a divočinou. Když jsem zapadl po kolena do bláta a Michal si div nevypíchnul oko o list helikónie, dali jsme se na ústup. Prošli jsme plantáží papájí a kakaovníků a vešli do pralesa z jiné strany. Cestou nás zastihly dvě průtrže mračen. Při jedné z nich jsem seděl s kamerou a fotoaparátem pod obrovitými listy helikónií uprostřed bujné pralesní vegetace a tiše čekal, až déšť ustane. A déšť skutečně ustal, stejně nečekaně jako se zrodil.

Pralesní stezka nás dovedla až do vesnice. Vstoupili jsme zadními vrátky do něčí zahrady, prošli blátivým zaneřáděným dvorkem a dvěmi téměř prázdnými místnostmi a ocitli se na ulici. Sedli jsme si na betonovou lavičku pod stříšku autobusové zastávky a chtěli si trochu odpočinout, ale za pár okamžiků se objevili první zvědavci z řad místních obyvatel. Nejdříve nám nabídli kokosové ořechy plné osvěžujícího mléka, pak kdosi přinesl trs nezralých banánů s tím, že za tři dny dozrají a budou amarillos a tedy i k snědku. Michal přijal pozvání mladého domorodce a vyšplhal se na koně v důchodovém věku. Mysleli jsme, že se ten stařičký kůň zlomí vejpůl, ale zůstal klidný a dokonce i trochu popošel. Za chvíli přišel někdo jiný a na obou ramenech mu seděli dva ochočení zelení amazoňani. S amazoňanem na rameni jsem fotil i sušárnu kakaových bobů a za odměnu dostal dva bochánky podomácku vyrobené hořké čokolády bez cukru. V dalším okamžiku nám přinesli ukázat nejlepšího zápasnického kohouta ve vsi, kterého jsme málem trefili baseballovým míčkem při jednom nezdařeném odpalu. René Carreňo, jenž byl hlavní strůjcem tohoto show na starém bělidle, nám dal adresu a my mu slíbili, že mu pošleme společnou fotku. Navrhnul nám, že pokud budeme jen trochu chtít, může nás vzít na jednodenní výlet na koních, až se vrátíme z Caňo Manamo.

Měli jsme asi hodinu a půl času, tak jsme ještě vyrazili zešeřelou kakaovníkovou plantáží směrem na La Horqueta. A pak jsme si již konečně sedli na klády u cesty a netrpělivě očekávali Andrého příjezd.

Večer jsme šli navštívit paní Danielu. Seděli jsme s ní a jejím starším synem Karimem až do půl dvanácté a naše řeč plynula stejně jako plynul čas. Dál a dál k novému rozednění.

NEDĚLE 21.1. DELTA ORINOKA A KEMP V BAŽINÁCH

V devět jsme měli vyrazit do kempu v Caňo Manamo, ale ve skutečnosti jsme odrazili od břehu až odpoledne. Po půlhodině plavby začala mít posádka dojem, že zvuk motoru není jaksi v pořádku a tak nás André vysadil na břehu a odplul zpátky do Tucupitá pro nový lodní šroub. Stáli jsme před nějakým stavením, ze kterého se začali pomalu trousit lidé, aby se podívali, kdo je to vlastně přijel navštívit. Malý chlapec nás pozval do zahrady, nabídl nám mandarinky a kokosové ořechy, ukázal nám papájovníky zvané lechoza, juky, ze kterých se vyrábí mouka farinha a své vlastní políčko kukuřice, o které se staral jen on sám. V oploceném chlívku u řeky ležela v blátě tři skvrnitá prasata a cítila se v něm před hladovými krokodýly v bezpečí.

Do kempu jsme dorazili až po západu Slunce. Kemp tvořilo několik dřevěných budov na kůlech se střechami z palmového listí a s moskytiérami místo oken a vzájemně byly propojeny dřevěnými chodníky, jakýmisi mosty přes močál, jež nás obklopoval. Jedna velká zastřešená plocha s barovým pultem a dlouhým stolem se dvěma dlouhými lavicemi po obou stranách sloužila jako jídelna a o přípravu jídla se starala jedna indiánská žena z nedaleké vesnice. Po večeři jsme seděli u petrolejové lampy, na kterou nalétávali různí brouci a noční motýli. Bavili jsme se dvěma Francouzi z Lyonu, kteří s námi měli strávit společné tři dny. Čas od času se ze tmy ozvalo zvolání, že na stromě sedí vačice nebo že se na jídelním stole zničehonic objevila obrovská žabka carevna, zelenošedá rosnička, kterou patrně také přivábil svit petrolejky.

Tolik jsem se těšil na zítřejší den, že jsem si dal sprchu a šel si lehnout do hamaky, abych mohl zítra ráno vstát, co nejdříve.

PONDĚLÍ 22.1. NEDOBROVOLNÉ KOUPÁNÍ V DELTĚ ORINOKA A MOSKYTI

Ráno mě probudil řev velkých modrožlutých papoušků ara procházejících se kolem našeho pokoje. Vylezl jsem z hamaky a šel se podívat na verandu, co se to vlastně děje. Na zábradlí seděli kromě arů také tukani a malí zelení amazoňani a mezi nimi pobíhal Libor s kamerou a snažil se všechen ten ranní ptačí mumraj zvěčnit na videokazetu. Stál jsem na zápraží pokoje, nevěda, mám-li dřív fotit, jít se umýt, snídat nebo si hrát s opeřenci. Ale snídaně nebyla ještě hotová, tak jsem si vzal pomeranč a šel si sednout na molo, kam se za mnou přišourali arové. Podělil jsem se s nimi o kousek pomeranče a zadíval se upřeně na širokou řeku, na masu nažloutlé vody ozdobenou vodními hyacinty a směřující líně k zálivu Paría, aby po jeho dosažení navždy zemřela ve slaných vodách Karibiku. Tato řeka byla mou řekou naděje a ostrov Trinidad, nechť je mým svědkem.

Po snídani jsme nafasovali galoše a vyrazili na tři hodiny do bažin okolního pralesa. Už po pěti minutách bylo jasné, že gumáky až po kolena stačit rozhodně nebudou. Při překračování jedné tůně zapadl Libor až po prsa do vody a měl v sobě ještě tolik sebekontroly, že ze sebe reflexivně strhnul videokameru a zvedl ji do výšky. Trochu se podivoval nad tím, že indián přešel tůň téměř suchou nohou, ale i on si pak povšimnul klády položené těsně pod vodní hladinou. Od této chvíle se zdržel spíše zpátky a myslím, že i ostatní si uvědomili, že nekonečný močál pod mohutnými palmami moriche (Mauritia flexuosa) skýtá ledajaká překvapení.

Pokračovali jsme dál a všem už řádně čvachtalo v galoších. Jen náš průvodce Arthur, jehož doprovázel věrný pes neznámé rasy, se tiše usmíval. Cedili jsme bahno, proplétali se mezi liánami a trnitými keři, obcházeli padlé kmeny palem a na mé světle žluté košili se začaly rozrůstat červené skvrny po komárech, které jsem zabil. Vždy, když jsme zastavili, aby nás ostatní došli, mě kdosi upozornil na desítky moskytů sedících na mém obličeji, které jsem už pod tíhou únavy ani nevnímal a kteří si udělali z mé tváře, rukou a nohou bufet nonstop-gratis. Asi za tři hodiny jsme dorazili k indiánskému obydlí, chýši na kůlech, se střechou s palmového listí a s podlahou z volně položených prken. Ženy připravovaly ve velkém kotli jídlo, děti seděly opodál a stejně jako muži nás zkoumavě pozorovaly. Cítil jsem se všelijak, když jsem si uvědomil, že jsme jim bez pozvání vtrhli do soukromí a chovali se hlučně, neuctivě a neohleduplně. Tak nějak asi vypadalo první setkání Krištofa Kolumba s obyvateli Nového světa, setkání dvou zcela odlišných kultur. Po Kolumbovi dorazili na nový kontinent další mořeplavci – Francisco Pizzaro, Hernán Cortés, Pedro de Valdivia a po nich další a další. A ve chvíli, kdy zjistili, že indiáni jsou téměř bezbranní a že jejich země je zemí hojnosti, začali se chovat jako skuteční conquistadores, dobyvatelé, kteří z moci evropských králů, z pozice síly a vojenské převahy kolonizovali zemi, která jim nepatřila. Jednat z nahými, necivilizovanými domorodci o tom, čí je půda, na které se vylodili, bylo proti mysli Evropanů, jejichž kultura se mohla opřít o jména jako byli Platón, Sokrates nebo Ježíš Kristus.

Leskle modré morpho, které si sedlo přede mnou na úzkou pěšinu, se mi vyfotit nepodařilo, ale mohl jsem alespoň do sytosti vychutnat krásu jeho blankytně modrých křídel, než mě kdosi zavolal, že pro nás přijel člun.

Po dobrém obědě, po typické venezuelské polévce, ke které jsme přikusovali jukové chleby cassave, jsem si vzal něco k pití a šel si lehnout do hamaky v jídelně. Ale nějak špatně jsem na ni nasedl a celý jsem se zvrátil nazad. Kolem stolu v jídelně to zašumělo smíchem. Chvíli jsem jen tak ležel, koukal do stropu a vychutnával siestu pondělního odpoledne, než ke mně přiskákal drzý tukan  jménem Tacupai, Legrační, aby se podíval, co mám ve sklenici na zemi. Pak do ní zabořil celý svůj mohutný zoban, něco upil a zbytek převrhnul.

Po druhé hodině jsme vyrazili na výlet v indiánských kuriarách. Oblékl jsem si čerstvě vyprané kalhoty a košili, ve kterých jsem před dvěma hodinami skočil do Orinoka a nechal se chvíli unášet proudem. Naskládali jsem se pod stříšku motorového člunu, za kterým jsme táhli dvě kuriary i s indiány. Když jsme dojeli k malému caňo, přesedli jsme do vratkých kuriar a vydali se proti jeho proudu. Na soutoku dvou caňos jsme vysoko ve větvích spatřili vřešťany, opice s černou hlavou a rezavou srstí nazývané domorodci araguato. Projížděli jsme meandry říčky a bez jediného slova pozorovali okolní břehy s chůdovitými i deskovitými kořeny pralesních stromů a s porosty kořenovníku mangrove. Jeli jsme tak daleko, jak se jen dalo, než mohutné kmeny ležící napříč korytem, rozhodly o našem návratu.

Ani na cestě zpátky nebyla o překvapení nouze, spíše naopak. Vše začalo ve chvíli, kdy Libor uviděl nad vodou třepotajícího se pestrého motýla, který usedl na větévku nad řekou. Probudila se v něm lovecká vášeň a tak se ve člunu opatrně postavil a pomalu k němu začal natahovat ruku. Než by řekl švec, byla naše loď dnem vzhůru. Jen tak tak jsem zvedl kameru a foťák nad vodní hladinu. Stál jsem po prsa ve vodě a zvolna se bořil do silného nánosu říčního bahna. Dřevěná kuriara vyplavala na hladinu, za ní vykulený indián, který zřejmě nechápal, co se v tom okamžiku stalo. Pak loď převrátil a začal z ní vybírat vodu. Připlavala k nám druhá indiánská kanoe, na které seděli Francouzi, Radek s Pavlem a André a mohli smíchy popukat. Za chvíli přiletěl motýl a sedl si na své oblíbené místo nad řeku a zdálo se, že se nám vysmívá a že hra, kterou s námi začal, ještě neskončila. Ale poslední tečku za touto veselou příhodou udělal indián, kterému, když jsme vysvětlili, co se vlastně stalo, nedalo velkou námahu podívat se před sebe a hypnotickým pohybem ruky motýla polapit. My jsme se zatím po prsa ve vodě stále bořili v blátě. Našeho indiánského průvodce a lodivoda už taky přešel počáteční šok a začal se usmívat. Libor se také usmíval, všem se omlouval a doufal, že to nebude jeho nejdražší motýl ve sbírce, neboť kamera nevypadala, že by ji pralesní voda nějak prospívala. André zalykající se smíchy poznamenal, že tu byli Američané, Rakušané, Němci, Holanďané, Francouzi, Italové a Izraelci, ale Češi jako první převrátili kuriaru i s indiánem. Mně osobně toto prvenství těšilo, ale obával jsem se toho, aby nám kamera skutečně nedala výpověď.

Indián nás upozornil na psohlavce zapleteného do větvoví nad řekou. Házeli jsme na něj klacky, ale had jen pohnul hlavou a jinak zůstal v klidu. Cestou jsme na břehu Caňo Manamo zahlédli ještě hejno hoatzinů (Opisthocomus hoatzin), velkých hnědých ptáků připomínajících pravěké archeopteryxe.

Dorazili jsme do kempu. Oděv byl opět zablácený a tak jsme s Michalem naskákali do Orinoka, abychom se vyprali. Vzal jsem si na sebe zbytek suchých věcí, to znamená triko na spaní, plavky, ponožky a boty, za které jsem děkoval Bohu, že mi je prozíravě nechal v kempu a že mě nechal plout naboso. Místo mokrých kalhot jsem použil pokrývku z hamaky, neboť komáři přicházející s podvečerem už opět začali mít chutě na naší krev. Vypadal jsem v ní jak šintoistická kněžka spěchající malými cudnými krůčky chodbami tokijského metra. Krákorající ary, kteří netrpělivě postávali dole na zemi, jsem posadil na jejich bidýlka a nechal je spát.

ÚTERÝ 23.1. ZÁLIV PARÍA, VESNICE WIWA MORENA A NEÚSPĚŠNÝ VÝLET ZA KAJMANY

Ráno nezačalo zrovna přívětivě. Při včerejším výletě do bažin se mi do chodidla zapíchnul dlouhý trn a přes noc začal silně hnisat. Belhal jsem se po kempu sem a tam než mi Libor poskytnul první pomoc. Po bolestivém zásahu, při kterém mi dokonale vyčistil ránu, jsem si lehl do hamaky v jídelně a pozoroval tukany a amazoňany, kteří si chtěli loknout Liborova iontového nápoje postaveného na podlaze. Na dece, na osluněné části mola se sušila kamera, o níž si jen největší optimisté mysleli, že bude znovu fungovat. Přiznám se, že i já jsem byl víc realista než optimista. Až dnes ráno nám s Michalem otekly bodance, které jsme utržili včera na začátku našeho výletu od malých rezavých vos, když kdosi nechtě zatřásl s listem, na jehož spodní straně bylo přilepené vosí hnízdo. Nepomohl nám ani zběsilý úprk. André nám vyprávěl, že pozemek, na němž stojí jejich kemp, patří stále ještě indiánům, ale že jej od nich hodlají v dohledné době odkoupit za 500.000 bolos, což je v přepočtu asi 50.000 Kč. Pro srovnání indiánská kuriara přijde asi na 40.000 bolívarů.

Po deváté jsme vyrazili na výlet k ústí řeky Caňo Manamo. Projeli jsme dlouhé kilometry spletitých caňos a přitom pozorovali hejna volavek, rudých ibisů a kormoránů. Občas nad vodou přeletělo i blankytně modré morpho. Zastavili jsme v indiánské vesnici Wiva Morena a procházeli se metr a půl nad zemí po prkenném chodníku táhnoucím se celou vesnicí. Přitom jsme nahlíželi do indiánských chýší a nestačili se podivovat místním zvykům a životnímu stylu, který by leckomu mohl připadat nuzný, ale tady byl jediný možný a reálný. Někde připravovaly ženy polévku z velkých skvrnitých sumečků, jinde pletly košíky a podnosy z vláken palem moriche. Každý večer zde rozsvítí hlučný generátor těch několik pouličních lamp roztroušených podél dlouhého mola, které je zároveň jedinou, byť mimoúrovňovou komunikací ve vesnici a kolem níž postávají indiánská stavení bez oken a dveří, protože neexistují stěny, do kterých by mohly být vsazeny. Chýše mají jen střechu a podlahu, na které je v jednom rohu umístěno plató uplácané z hlíny a sloužící k vaření na otevřeném ohni. Noha mě bolela a tak jsem skončil s naším lodníkem v jedné takovéto chýši nedaleko přístavu. Lodník se bavil s lidmi, zatímco já, opřený o dřevěný sloup, jsem pozoroval okolní cvrkot. Když mě míjeli ostatní přidal jsem se a vydal se s nimi na opačný konec vesnice. Míjeli jsme školu a kostel, mezi kterými nebyl žádný výrazný rozdíl. V další vesnici po proudu řeky, která vypadala mnohem zchátraleji než Wiwa Morena, jsme si udělali přestávku na oběd. V blátivém nánosu na břehu běhali mezi odpadky vychrtlí psi. Chtělo se nám na záchod a tak nás kdosi z místních poslal po dřevěných lávkách za domem až na samotný kraj pralesa. Vymočili jsme se z výšky do bláta a šli k obědu. Mladá indiánka, když jsme kolem ní procházeli, jen zvedla oči od knížky, usmála se a četla dál. Bylo to jako kdyby vám někdo z ulice prošel domem, pak se vyčůral u rybízových keřů na zahradě a vrátil se zpátky na ulici.

Po obědě k nám přišel na kus řeči starý muž a nabídl mi kousek oloupaného pomeranče, kterého se ostatní raději zřekli. Dostal jsem se do situace, kdy jsem nemohl odmítnout, ač jsem k tomu měl ty nejpádnější důvody a v hlavě mi blikala červeně slova paní doktorky z oddělení tropických nemocí, která mi kladla na srdce, ať neustále pamatujeme na hygienu a nejíme nic, coby se nám zdálo podezřelé. André odněkud přinesl láhev podomácku vyrobené omáčky pikante, mezi jejíž základní složky patří i tučné mravenčí zadečky. Tento fakt jsem však vyslovil nahlas a s úsměvem až poté, co ji všichni s gustem ochutnali a Michal poznamenal, že si spálil veškeré chuťové buňky.

Vyfotil jsem kondory sedící na kotevních kůlech a mohli jsme pokračovat v plavbě k ústí řeky do zálivu Paría. Na bahenních náplavech, které jsme míjeli, seděli jako ostatně celou cestu hejna ibisů rudých, pelikánů a kormoránů a Michal s našimi francouzskými přáteli vystoupili na jeden z nich do měkkého bahna, kam lidská noha, nebo alespoň noha bělocha, snad ještě nikdy nevstoupila a směřovali k hejnu rudých ibisů. Když se vrátili, Michal všechny pobavil zjištěním, že všechny ptáky sedící v úctyhodné vzdálenosti fotil s nastavením na jeden metr. Dojeli jsme až k místu, kde se stékaly dva mohutné caňos a odkud bylo vidět ústí řeky i se zálivem Paría a stejnojmenným poloostrovem, za kterým se neskrývalo už nic jiného než vody Karibského moře. Ostrov Trinidad se ztrácel v mlze.

Otočili jsme loď a vraceli se zpátky. Jeli jsme dlouho, aniž by kdo promluvil a vychutnávali krásu okolní přírody. Loď se stočila ke břehu a my přistáli u jedné indiánské chýše, kde jsme měli příležitost koupit si pár suvenýrů - korále z plodů a semen všelijakých a misky a tašky z vláken palem moriche. U kůlu sedělo za ocas přivázané mládě kotula veverkovitého, malé opičky a když mu Martial nastavil ruku, bez váhání, ale se strachem v očích se k němu pevně přimknulo.

Do kempu jsme přijeli kolem šesté. Martialova žena mi dala antiseptickou mast, tampón a kousek obvazu a pomohla mi ošetřit nohu. Nebylo mi fajn, tak jsem si lehnul do hamaky, chvíli si povídal s Liborem, než jsem se propadnul do říše nevědomí.

Za pár hodin mě probudil hluk, protože v jídelně se právě slavily Jardovy narozeniny. Připili jsme si a Libor se rozkecal jako rádio. Michal se ho snažil přeladit, ale bez úspěchu. Nakonec, když jsme šli k večeři, byli už všichni notně líznutí. Michal se při večeři převrátil ze židle a tvrdil, že žena a fajfka se nepůjčuje a Libor mu na to odpověděl, že francouzské slovo Bon znamená dobrý, šťastný a spokojený. Levá ruka byla oteklá, komáři štípali. V podobném duchu se nesl celý večer, ale byl jsem příliš unavený a musel si jít lehnout. Martial mi ještě na rychlo napsal jejich adresu:

Montrade Martial

148 Rue de la Mairie

9120 THIL

FRANCE

O půlnoci jeli kluci za krokodýly, ale vrátili se asi ve čtyři ráno unavení a prokřehlí. Libor byl totálně out of order a ani indián jej nedokázal přinutit, aby vystoupil z lodi.

STŘEDA 24.1. OPĚT TUCUPITÁ A HOTEL AMACURO A ŠKEMRAJÍCÍ ANDRÉ

Jako jiná rána mě i dnes vzbudili svým řvaním arové. Noha mě nepříjemně bolela a tak jsem musel urychleně vyčistit zahnisanou ránu a vyměnit bandáž. Musel jsem zanícené místo nejdříve rozpíchat jehlou,  vytlačit z rány hnis, jemně potřít antiseptickou mastí, kterou mi darovali Francouzi, přiložit tampón a celé chodidlo ovinout obinadlem. Pokusil jsem se poprvé za dva dny nazout botu a kupodivu bolest nebyla tak velká, jak jsem očekával. U snídaně se probíralo včerejší fiasko expedice mezi krokodýly a oba Francouzi se náramně bavili. Všichni, kteří se jí včera zúčastnili, zalehli po snídani do jednoho do hamak a vylezli až k obědu. S Pavlem jsem zatím sbíral brouky a lovil v tůních divoké formy pavích oček Poecilia reticulata, jejichž samečci neměli zdaleka tak pestré zbarvení, na které jsme zvyklí u vyšlechtěných akvarijních forem.

Po obědě jsme si sbalili věci a odjeli se koupat na pláž, která však byla v jednu hodinu odpoledne stále ještě pod vodou, což nám ale vůbec nevadilo. Kvůli své nemocné noze jsem seděl ve člunu a fotil dovádějící kluky, kteří kolem sebe cákali jako malé děti a házeli po sobě bahnité koule. Asi dvacet minut jsme se ještě proplétali větvovím úzkého caňo než jsme vyrazili na cestu zpět do Tucupitá.

Před šestou večer jsme dorazili do přístavu, vynesli z lodi na břeh naše věci a vydali se pěšky k hotelu Amacuro.

V domě paní Daniely byl jen André a tak jsme mohli v klidu uvařit něco z našich zásob. Při večeři jsme s Andrém blouznili o společné velké expedici lodí do San Fernanda de Atabapo ležícího na horním Orinoku v provincii Amazonas, ze kterého je to už jen den plavby k indiánům Yanomamiům žijícím uprostřed zeleného pekla. Navrhnuli jsme Andrému, ať s námi jede i na Monte Roraimu k brazilským hranicím, kam jsme měli podle nepsaného itineráře z delty Orinoka namířeno. Bylo vidět, že je našimi nápady nadšený, neboť jsme se za poslední tři dny dost spřátelili a bylo nám s ním fajn, ale nevěděl, co na to máma. Navíc mezitím, co jsme se bavili přišel nějaký německý turista, který se chtěl s Andrém domluvit na výletě do delty a tak André ani nevěděl, bude-li mít na nás čas. Francouzi, kteří sem na chvíli přišli, se s námi rozloučili a řekli jsme si sbohem. Za chvíli přijela Andrého máma s Karimem, oba unavení po šestihodinové cestě z Cumaná, při které málem přišli o život a mohli hovořit o štěstí, že jsou ještě naživu.

André se celý večer snažil mámu seznámit s naším společným výletem na Monte Roraimu a získat její souhlas, ale máma byla neoblomná a nechtěla o tom ani slyšet. Chudák André byl z toho celý nesvůj a nechtěl se své myšlenky jen tak vzdát. Přemlouval, škemral, prosil a sliboval, ale Andrého máma, ta útlá a energická žena s bílou pletí mluvící plynně česky i španělsky, přecházela jeho další prosby s ledovým klidem a nabídla nám šálek dobré kávy slazené třtinovým cukrem.

Vrátili jsme se do hotelu, ve kterém bylo díky klimatizaci příjemně chladno. V koupelně si stavěly hnízdo červenohnědé vosy a my je nechali být. Neměli jsme už sílu se s někým prát nebo někomu vzdorovat.

ČTVRTEK 25.1. SAN JOSÉ A RENÉ CARREŇO

Dnes ráno zabušil na naše dveře průjem a vešel dál. Měli jsme schůzku s Andrém, který slíbil, že nám vymění nějaké dolary, ale André ještě spal a tak jsme to odložili na večer. Chtěli jsme stůj co stůj koupit hamaky, abychom mohli vyrazit do Gran Sabany na stolovou horu Monte Roraima. Navštívili jsme asi pět obchodů, abychom zjistili, že brazilskou hamaku s pevnější podlahou, všitou moskytiérou a gumovou střechou, kterou používal Jarda ve Francouzské Guyaně, v Tucupitá nekoupíme. Od dvou lidí jsme se nezávisle dozvěděli, že bychom takovéto hamaky mohli koupit v Ciudad Guyana, ve městě, které jsme měli na trase. Cena takových hamak se pohybuje kolem 10.000 bolívarů a je tedy o dva až tři tisíce dražší než hamaka, moskytiéra a střecha koupená zvlášť.

Dnes začala v Tucupitá fiesta. Kluci chytali pištící holky a házeli je do městské kašny.

Vrátili jsme se do hotelu. Michal ležel s menší horečkou v posteli a klimatizace bzučela ostošest. Ale za chvíli začal zpívat Fredieho Show must go on a v tom okamžiku bylo jasné, že nemoc je na ústupu.

Odpoledne jsem vyrazil s Pavlem do San José za Reném Carreňem, abychom dohodli slíbenou projížďku na koních. Na autobusové zastávce už trpělivě čekali nějací lidé. Ve Venezuele autobusy běžně odjíždějí, až se zaplní. Nevěděli jsme tedy, jak dlouho budeme čekat, ale cestovat taxíkem, který byl desetkrát dražší než buseta, jsme si vzhledem ke skromnému rozpočtu nemohli dovolit. Za dvacet minut se řidič pomalu zvednul, naložil asi tucet lidí a mohlo se jet.

Ve tři čtvrtě na pět jsme vystoupili v San José, ale René nebyl doma. Byl na lovu, jak jsme se dozvěděli od jeho sester, a měl přijít po šesté. Šli jsme se s Pavlem projít na hodinku do pralesa. Našli jsme několik brouků, svlečku drobného stromového sklípkana Tapinauchenius latipes a viděli pár malých stromových gekonů, než se začalo rychle smrákat.

René nebyl stále ještě doma a tak jsme poprosili jeho bratra o kokosové ořechy, neboť nás začala trápit žízeň. Když jsem stál v zahradě za domkem a popíjel kávu, kterou mi nabídli, pozoroval jsem Reného bratra, jak shazuje ořechy. Zelené plody padaly na zem, když v tom něco zakřičel a ukazoval nahoru na kmen. Po kmeni šplhala vačice. Sebral dlouhou tyč a snažil se jí shodit na zem. Když se mu to podařilo, omráčil zvíře tyčí a poté naplocho mačetou. Zvíře leželo několik minut bez hnutí v prachu a nejevilo známky života. Když jsem se ho nechápavě zeptal, proč mu ublížil, odpověděl, že vačice, kromě toho, že vyžírá kokosové ořechy, zabíjí i kuřata. Večer jsme viděli u Daniely film o venezuelské přírodě, ve kterém byla ukázána skutečná vačice s hnědočerným hřbetem a její životní aktivity byly i zde spojovány se zabíjením kuřat. A hned po těchto záběrech ukázali přírodovědci zvíře, které se vačici nápadně podobalo, právě takové, jaké před chvíli k smrti zranil Reného bratr a které se živilo výhradně plody a nikoli masitou stravou. Ptal jsem se sám sebe, proč musí zvířata doplácet na nevědomost lidí, pro vůbec musí doplácet za to, že jsou menší a slabší.

Na horizontu se objevila postava muže na koni. René se vracel z neúspěšného lovu. Byl rád, že nás vidí, ale vypadal unavený. Jen jsme s ním domluvili zítřejší vyjížďku na koních a šli stopovat. Zastavilo nám hned první farmářské auto, které mělo namířeno na předměstí Tucupitá.

Prošli jsme se po nábřeží, posbírali pod lampami pár brouků, vyrušili, ač neradi, několik zamilovaných párů a vrátili se do hotelu. Libor předělával polotovar dřevěného tukana, kterého koupil od indiánů ve Wiwa Morena, na archeopteryxe nebo bájného ptáka Noha (co to bylo ve skutečnosti, ví jen on sám), Michal byl s Andrém zabíjet čas na automatech a já šel s Pavlem, Radkem a Jardou k Daniele na video.

Yo soy Forest, Forest Gump.

PÁTEK 26.1. VÝLET NA KONÍCH, KTERÝ SKONČIL ZASTŘELENÍM KAJMANA

Ráno jsem si odbyl svou pětiminutovku na záchodě, potom snědl trochu vloček a kousek chleba a mohl s ostatními vyrazit za Reném do San José. Dlouhou chvíli čekání na Reného jsme si krátili prohlídkou polní cesty táhnoucí se pralesem až k býčí farmě. Doprovázel nás jeden mladík z vesnice, který nám slíbil, že zajede pro Reného na farmu a během čtvrthodinky, že se vrátí i s Reném a stádem urostlých osedlaných koní. René nás dostihl i se svým kamarádem asi v polovině cesty mezi farmou a hlavní silnicí. Ale byli bez koní. No nic, posteskli jsme si a vyrazili dál po svých. Když viděli, že jsme nějací posmutnělí, nabídli nám oba své koně a tak jsme se mohli v jízdě alespoň střídat. René zničehonic odskočil někam do houští a když se vrátil, držel v ruce dva plody mučenky, passion flore, květiny vášně, které chutnaly opravdu výtečně. Asi po dvou kilometrech lehké chůze jsme zabočili do pralesa a dorazili k opuštěné a zchátralé haciendě. Pod střechou z vlnitého plechu žili ve svých typických pavučinových trubicích stromoví sklípkani rodu Avicularia a na stěnách na terase visela tělíčka drobných netopýrů. Nad dveřmi byla přibitá odstrašující lebka opice, od které vedly na všechny strany hliněné chodbičky termitů. Za chvíli jsme konečně dorazili na farmu se stošedesátihlavým stádem býků a dvousethlavým stádem krav. S Pavlem jsme na koních projeli pastvinou posetou zemními hnízdy divokých afrických včel a byli jsme rádi, že se to obešlo bez tragických následků. Koně jsem přivázal ke kůlu a šel se podívat na prasata, kachny, kuřata a jinou drůbež a jen velice těžko jsem Renému se smíchem vysvětloval, že už jsem taková zvířata párkrát viděl u nás doma v Dolní Lhotě. V rybníce, který sloužil jako napajedlo pro dobytek, měli být malí kajmani, ale nebyli.

Najednou kterýsi z Reného přátel zakřičel, že ve vedlejším rybníce je kajman, vzal si pušku a kajmaní mládě první ranou nemilosrdně zastřelil. Krokodýl klesnul ke dnu, protože ztratil duši, která by činila jeho život lehkým. Nezbývalo než vjet na koni do bahnitého rybníka a šmátrat v rozbahněné vodě klackem. Ale když se mu stále nedařilo krokodýla v bahně najít, sundal si kalhoty a triko René a vlezl do vody. Chytil asi půlmetrového kajmana za ocas a vynesl jej na břeh. Kajman ještě žil a z tlamy mu vytékala tmavá krev a vpíjela se do vyprahlé popraskané země. Poté co skončilo cvakání závěrek fotoaparátů (ta má jakoby se schválně zasekla), mu kdosi z místních rozdrtil podpatkem lebku. To už jsme s Liborem psychicky nevydrželi a odcházeli pryč právě ve chvíli, kdy ostrý nůž páral polomrtvému zvířeti břicho. Ptali jsme se sami sebe, proč musí ten bezbranný tvor zakoušet taková muka. A proč, když už jej musí zabít, mu nezasadí jedinou smrtelnou ránu, aby zvíře netrpělo. Slyšel jsem o domorodých kmenech, které se zvířatům omlouvají za to, že je musí zabít, protože mají hlad. Má duše byla otřesena, ale byl jsem příliš slabý tomu zabránit.

Pod palmou jsme našli právě dva zralé kokosové ořechy a tak jsme odešli do pralesa uhasit žízeň a zapít bolest, kterou jsme oba cítili. Chvíli nám trvalo, než jsme se dostali přes seschlou vláknitou slupku až k tvrdé skořápce ořechu. Mléka nebylo moc a tak jsme doplnili chybějící tekutinu z nezralých kakaovníkových bobů.

Vrátili jsme se do vsi. Asi půl hodiny jsme čekali na autobusové zastávce na Pavla. Naposledy jsme jej viděli vjíždět na koni do pralesa. Půjčili jsme si s Reném terénní kola a jeli jej hledat. Právě ve chvíli, když jsme odbočovali na polní cestu, se objevil loudající se kůň i s jezdcem v zatáčce a my si oddechli. Po půlhodině čekání jsme mávli na soukromého dopravce, který právě přijížděl z La Horqueta a vraceli se do hotelu.

Večer jsme šli k Daniele, ale doma byl jen André. Pustili jsme si videofilm o španělské expedici do provincie Amazonas. Na ulici za domem hlučela diskotéka a na stole v pracovně ležela sepsaná protestní petice určená starostovi města. Když jsme se mezi sebou chtěli bavit, museli jsme na sebe křičet. Přišel Karim, vymydlil se, něco snědl a zase odešel. Cestopisný film měl tři díly a po druhém už většina z nás odešla. Rozloučili jsme se s Andrém a těšili se, že za pár let přiletí do Prahy. V recepci hotelu jsem potkal jednoho piráta, tak si říkají kluci, které si najímají cestovní agentury, aby jim na ulici odchytávali turisty, a dal se s ním do řeči. Byl to Andrého kamarád a pracoval pro rodinu de Homsi. Chvíli jsme si povídali a pak mě seznámil s jedním indiánem z Puerto Ayacucho, starším urostlým mužem, který měl ženu a tři milenky. Zastával názor, že množství žen je jen otázkou peněz. Vypil jsem s ním pivo, které mi objednal, a šel spát.

SOBOTA 27.1. CIUDAD GUYANA, TUMEREMO A PENZION SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH

Vyrazili jsme časně ráno na autobus, který odjížděl v sedm z Plaza de Bolívar. Lépe řečeno měl odjíždět. Čekali jsme na autobusové zastávce dobrou třičtvrtěhodinu, než nám kdosi oznámil, že autobus odjíždí z jiného nástupiště. Už jsme ani nezjišťovali, co kdy jede dalšího a pronajali si za 6.000 bolívarů terénní Toyotu do města Ciudad Guyana.

Za dvě a půl hodiny nám řidič zastavil před trajektem přes Orinoko. Vyhodili jsme bágly z auta a přeběhli na trajekt, který se chystal právě odplouvat. Na druhé straně řeky se nás ujala tělnatá černoška, prošla s námi tržiště a zastavila nám autobus, který jel na zdejší terminál.

S Jardou a Radkem jsme vyrazili shánět brazilské hamaky. Asi tři hodiny jsme se bezvýsledně ploužili centrem města, čtvrtí San Felix. Prodavači i náhodní kolemjdoucí nás posílali od čerta k ďáblu v upřímné snaze alespoň trochu nám pomoci. Vzdali jsme to a vrátili se zpátky na terminál.

Na autobusovém nádraží objevil Michal telefonní automat na karty, který sice nebral jednotky, ale do kterého se muselo křičet tak, že se lidé na druhém konci nádražní haly začínali otáčet. Napodruhé jsem se dovolal ke své tetě, poněvadž u nás doma to nikdo nebral a za těch pár vteřin, které jsem měl k dispozici do přerušení spojení, jsem ji jen stačil sdělit, že se mám fajn a že volám z města Guyany. Libor mezitím odolával zcela otevřeným nabídkám černovlasé dívky, která z něj byla natolik ”nemocná”, že musela přijít její matka, aby se s Liborem domluvila alespoň na jedné noci a pro kterou nebyly přrkážkou ani Liborovy čtyři smyšlené děti a fiktivní manželka.

Autobus přijel téměř plný a bez klimatizace. Za 820 bolos jsme si s Pavlem sedli na schůdek u zadních dveří a pozorovali zvlněnou lesostepní krajinu, která se postupně změnila ve vlhkou vysočinu. Do Tumerema jsme dojeli asi ve čtvrt na šest a ubytovali se za 750 bolívarů na osobu a noc v penziónu Tumeremo, který patřil Svědkům Jehovovým a kteří hned ráno přišli agitovat.

Večer se na náměstí Bolívar konal karneval. Ulicemi města procházel až do pozdních nočních hodin průvod tanečníků doprovázený hudbou zvanou merenge.

NEDĚLE 28.1. TUMEREMO A CESTA DO SAN FRANCISCA DE YURUANI

Ráno v šest jsem vyrazil s Pavlem a Michalem stopem do pralesa, abychom natočili malé žabky Dendrobates leucomelas, které tady měly údajně žít, ale neviděli jsme ani stehýnko.

Trápil mě průjem a necítil jsem se ve formě. O půl desáté jsme odešli do města koupit hamaky. Široká, pevná hamaka z hrubého režného plátna stála od čtyř do čtyřech a půl tisíc bolívarů a moskytiéra dalších 2.000 bolos. Michal s Liborem ještě stihli zavolat z Plaza de Bolívar domů, než jsme opustili kasárenský penzión a odešli na nedalekou autobusovou zastávku.

Ve dvě nám odjížděl autobus do San Francisca de Yuruani, vesnice ležící pod stolovou horou Monte Roraima, necelých sto kilometrů od brazilské hranice. Projížděli jsme městečkem El Dorado, ve kterém byl vězněn i Henri Charriére, spisovatel, jenž proslul svým životopisným románem Motýlek. Dal jsem se do řeči se svým sousedem Oscarem a když jsem mu prozradil, co hodláme v následujících několika dnech podniknout, dal mi adresu sanfranciského penziónu svého strýčka. Za vesnicí Kilométro 88 se začala silnice zvedat a my vjížděli do hornaté oblasti zvané Gran Sabana, do části Národního parku Canaima známého především svými vodopády Canaima a Salto Angel, jenž patří mezi největší na světě, a samozřejmě také stolovými horami nazývanými v jazyce domorodých indiánů tepuí. Stmívalo se. V autobuse vyřvávalo merenge a já měl co dělat, abych udržel svá střeva na uzdě.

V San Franciscu de Yuruani jsme vystoupili asi o půl osmé a hned se nás ujal mladý indián, který se jmenoval Leonardo a kterého jsem znal z vyprávění pana Girarda, mého přítele z Frenštátu pod Radhoštěm. Leonardo pracoval jako horský průvodce na volné noze a večer co večer odchytával na autobusové zastávce turisty přijíždějící ze severu. Doprovodil nás do penziónu Minina, který vlastnil Oscarův strýček. Chvíli jsme se s Leonardem dohadovali o zítřejším programu a hlavně o pronájmu terénního vozu, který nás měl odvézt do indiánské vesnice Paraitepuí. Chvílemi to dokonce vypadalo, že se sbalíme a vrátíme tam, odkud jsme přijeli, ale nakonec jsme se přece jen dohodli. Leonardovi jako průvodci jsme slíbili 5.000 bolívarů na den a řidiči jsme byli ochotni zaplatit maximálně 50 dolarů za cestu do vesnice Paraítepuí a zpět do San Francisca. Radek si koupil v krámu u cesty pravý indiánský luk a šípy a oznámil, že od nynější chvíle se bude živit jen lovem.

Na verandu penziónu přiletělo několik smolně hnědých nosorožíků a do umývárny se ze tmy přišourala velká mrtvolně bledá krtonožka. Na večeři jsem už neměl sílu. Šel jsem si lehnout a brzo jsem usnul. Ráno nás čekal náročný den.

PONDĚLÍ 29.1. CESTA POD RORAIMU A SETKÁNÍ S CHŘESTÝŠEM

Den začal ve 4:00 takzvanou průjmovou půlhodinkou. Posledních několik dnů se stala pravidelnou. Ve čtvrt na sedm jsem se probudil podruhé a přesto, že jsem toho poslední dobou moc nesnědl, jsem se cítil dobře. Před studenou sprchou jsem si trochu zacvičil a po ranní hygieně si šel sbalit nejnutnější věci, které s sebou potáhnu na Monte Roraimu. Vše nepotřebné jsme nechali v penziónu u paní Any Fernández. Za hlídání si účtovala stovku na den, což se dalo unést. Po deváté hodině pro nás přijela Toyota. Opět jsme se s řidičem přeli o ceně a nakonec jsme mu dali, kolik požadoval, i když na úkor slíbených 5.000 bolívarů pro Leonarda. Dies mil alla y dies mil atras. Deset tisíc bolívarů tam a deset zpátky. Naházeli jsme batohy na střechu vozu a vyrazili do Paraitepuí, do vesničky indiánů kmene Pemones.

Z Paraitepuí jsme vyrazili pěšky k soutoku řek Kamaiwa a Kukenán, kde jsme měli podle Leonardova itineráře strávit první noc. Putovali jsme pahorkatinou chvíli nahoru a chvíli zase dolů, překročili jsme několik řek a údolí bohatých na vegetaci, která se najednou měnila v travnatou a místy pravidelně vypalovanou step s osamělými nízkými keři. Nechybělo moc a Libor šlápnul na jedovatého chřestýše, který se vyhříval na pěšině. Když jsme hada z několika metrů fotili, náš průvodce se držel v uctivé vzdálenosti a neustále opakoval cuidado, cuidado a nabádal nás k větší ostražitosti.

Asi za pět hodin jsme s bágly a za umrtvujícího doprovodu Slunce dorazili k soutoku řek, rozbili tábor, vykoupali se a uvařili večeři. Po večeři jsem odešel fotit stolové hory Monte Kukenán a Monte Roraima v záři zapadajícího Slunce. Cestou jsem objevil velký asi čtyřmetrový balvan, na kterém jsem asi 20 minut bouldroval, abych úplně nevyšel z formy a abych mohl Frankovi s Jiříkem poté, co se vrátím domů, v lezení alespoň trochu konkurovat.

V sedm hodin po západu Slunce jsme zalezli do hamak.

ÚTERÝ 30.1. CESTA POD RORAIMU A NOČNÍ SLEJVÁK

Z tábora jsme vyrazili až o půl deváté, ač jsme plánovali odchod mezi sedmou a půl osmou. Cesta vedla stále do kopce a Slunce začínalo nesnesitelně pálit. Pod tíhou dvou hodin vyčerpávající chůze a častých zastávek k občerstvení sil a doplnění tekutin jsem realisticky nabyl přesvědčení, že se pod horu dnes asi nedoplazím. Měli jsme naplánováno dojít na campamento base, do základního kempu, ze kterého je to už ”jen” 1.500 metrů úzkou pěšinou ve skále s převýšením kolem sedmi set metrů.

Monte Roraima je největší tepuí hornaté oblasti zvané Gran Sabana. Měří 2.810 metrů a leží na hranicích Venezuely, Brazílie a Britské Guyany. Nejvyšší bod náleží skalní formaci Ford Maverick patřící Venezuele. Hraniční kámen oficiálně nazvaný BV-0 (punto triple) byl položen v roce 1931 a leží na 5^o12´08´´ severní šířky a 66^o44´07´´ západní délky v nadmořské výšce 2.723 metrů nad mořem. Asi 85% území Roraimy patří venezuelské straně, zbývajících deset procent Guyaně a pět procent Brazílii. Hora je považována za Matku všech vod. Řeka Arabopó pramení ve venezuelském sektoru, vlévá se do řeky Kukenán a z řeky Kukenán do Caroní, která je jedním z hlavních přítoků Orinoka. Řeka Kakó pramenící v guyanském sektoru, se vlévá se do řeky Mazzaruni napájející Essequibo. Vody řeky Cotigo pramenící v brazilském sektoru ústí do Rio Branco. Vodní pouť řeky Rio Branco končí na soutoku s Rio Negro, jednoho z největších přítoků Amazonky. Z těchto důvodů se může Monte Roraima právem honosit titulem Matka všech vod. Podle indiánů Pemonů-Tuarepanů je její správný název Monte Roroima. Slovo Roroi znamená v jejich jazyce modravě zelený a ma je velký. Tedy Velká modravě zelená hora. Monte Roraima. Indiáni Pemones-Arekunas ji nazývají Loloima a tento název zní podobně jak Dodoima v jazyce Yekuna a Makiritare.

V mytologii Pemónů je roraimský vodní summit územím, nad kterým vládla bohyně Kuin rozdávající svým návštěvníkům kachirí, likér vyrobený z cassave, a k poslechu skučení náhorních větrů.

První Evropan, který v roce 1845 došel k úpatí Roraimy, byl Robert Schomburg, Němec ve službách Anglie. Prvními, kteří 18. prosince 1884 vylezli nahoru na plató reprezentované odolnými prekambrickými pískovci formace Roraima, byli Angličané Everard Im Thurn a Harry I. Pokings.

Leželi jsme pod přístřeškem z celt, psali deník a čas od času vykoukli ven, abychom se zadívali na skalní masiv a cestu, která nás zítra čekala. Michal s Radkem to předem vzdali a byli rozhodnuti zůstat v základním táboře. Rozhodně jsem nechtěl přeceňovat své síly, ale věřil jsem, že dojdu minimálně do poloviny až ke skále, která se oddělila od jinak celistvého skalního masivu a které se říkalo Hlava boha Makunaimy.

Mé cíle byly ale ve skutečnosti mnohem vyšší.

STŘEDA 31.1. SETKÁNÍ s KRAJANY NA VRCHOLU STOLOVÉ HORY

Ve dvě v noci se znenadání spustil slejvák. Za chvíli k nám pod celty přiběhl Michal i s batohem a že s námi bude bydlet. Svůj bágl jsem nechal venku, neboť pod celtami už nebylo místo a jen jsem ho přikryl pláštěnkou a přitom náležitě zmoknul. Leželi jsme asi hodinu a půl pod celtami, které za tu dobu promokly natolik, že na několika místech začaly propouštět stékající vodu. Potom déšť pomalu ustal. Michalovi byla v navlhlých věcech a v mokrém spacáku zima, ale nikdo z nás nejevil snahu vylézt do ještě větší zimy a uvařit čaj.

Vylezli jsme až po šesté, když se z Leonardova stanu začalo ozývat mucho agua, mucho agua a pak se ozval zvuk jakoby někdo vyléval kbelík plný vody. Stále bylo ještě chladno a my bosky zjišťovali, co všechno padlo za obět dešti. Liborovi odnesla průtrž mračen boty a cestovní deník a také batoh, který měl připravený k výstupu, byl silně promočený. Snědli jsme misku vloček s instantní kávou a zanesli pod skalní převis zbytek věcí, které jsme nahoře nemohli nepotřebovat. Rozloučili jsme se s Michalem a Radkem a vyrazili i s Leonardem, který neustále opakoval mucho agua mucho agua, rozmáčenou stezkou k vrcholu. Stezka stoupala prudce vzhůru a razila si cestu mlžným pralesem s fantastickými druhy rostlin, s obrovitými přesličkami a kapradinami a s kmeny stromů porostlými mechy, epifytními orchidejemi a růžicemi bromélií a tilandsií. Ze stolové hory na nás padaly z výšky několika set metrů vodopády, kterými jsme stejně jako několika zdivočelými říčkami, museli chtě nechtě projít, abychom se dostali k rampě, k úzké, šikmé lavici ve skále vedoucí k horní hraně stolové hory. Po třech vyčerpávajících hodinách, kdy jsme v mlze a dešti jen pečlivě kladli nohu před nohu a dávali pozor, abychom se nikde nezřítili, jsme dosáhli cíle. Stanuli jsme na plochém skalnatém vrcholu nejvyšší stolové hory Venezuely. Než jsme vyrazili do Hotelu 1, udělali jsme si malou přestávku, abychom vychutnali pocit vítězství a na Slunci, jehož účinky zmírňoval studený vítr, vysušili šatstvo zmáčené padající vodou a vlastním potem. V  mokřadech na březích malých lagun roztroušených všude kolem nás rostlo velké množství různých rostlin, mezi kterými na sebe upozorňovaly především drobné červené růžice masožravých rosnatek Drosera a další insektivorní rostliny rodu Helianphora.

Hotel 1 si nikdo z nás nijak nepředstavoval a tak, když jsme znaveni dorazili ke skalním převisům a Leonardo oznámil, tady budeme spát, nikdo z nás se tomu nebránil a ani nedivil. Cítil jsem se unavený. Našel jsem poslední zbytky sil, abych došel Liborovi pro vodu na vaření a plynovou bombu a šel si lehnout, neboť jsem v nohách ztrácel jistotu a neměl jsem tu nejmenší chuť polámat si nohy a ruce v propasti pod námi.

Libor mě vzbudil na polévku, po které jsem trochu procitnul. Spáleniny ze včerejšího dne mě pálily a citlivost pokožky vůči Slunci každým okamžikem rostla a nebylo nejmenších pochyb o tom, že jsem se stal obětí úpalu nebo úžehu (zatím mi nikdo zasvěcený nevysvětlil, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl, je-li vůbec nějaký). Zatímco jsem spal, ostatní se odešli koupat do kaskádovitých lagun.

Ve čtvrt na sedm, když nás zima zahnala do spacáků, dorazila do Hotelu skupina devíti Čechů a dva Němci. Byl jsem rád, že přišli až po nás, protože v tuto chvíli jsme byli druhá expedice Čechů, která vystoupila na plató Monte Roraimy.

V noci foukal vítr, bylo deset stupňů nad nulou a mlha, která se občas protrhla a daleko před námi jsme mohli spatřit sotva znatelná světýlka vesničky Paraitepuí a za ní ještě dál San Francisco de Yuruani, ze kterého jsme před třemi dny vyšli.

ČTVRTEK 1.2. ÚDOLÍ PENISŮ, PUNTO TRIPLE A KOUPÁNÍ V EL FOSO

K ránu jsem se klepal zimou. V sedm jsme vstali, abychom mohli v osm hodin pohodlně vyrazit na Punto Triple, k hraničnímu bodu mezi Venezuelou, Brazílií a Britskou Guyanou a do údolí krystalů. Cesta k Punto Triple, k Trojbodu trvala asi čtyři hodiny a bylo střídavě oblačno i slunečno. Procházeli jsme kolem bizarních skalních útvarů, překročili několik údolí, z nichž jedno se jmenovalo Údolí penisů a bylo pojmenováno podle několikacentimetrových podobně tvarovaných krystalů kvarcitu, které se povalovaly podél sotva znatelné stezky na béžovém křemičitém písku. Když jsme dorazili do Severního údolí krystalů, připadali jsme si spíše jako v údolí pokladů. Všude kolem nás, na souši i v křišťálově čistých tůních, ležely až deseticentimetrové, krásně rostlé krystaly křemene charakteristické svou nepravidelnou štepností.

Asi za dvacet minut jsme z Údolí krystalů dorazili ke kamenné mohyle zvané Punto Triple. Když tento bod jednou obejdete, překročíte během několika okamžiků hranice tří států. Byl jsem na výletě v Brazílii a Guyaně nejméně čtyřikrát a přitom jsem si vzpomněl na Járu Cimmermana a na chvíli, když dobyl severní pól. Teď jdu na sever a teď jdu na jih. Teď jdu do Guyany, teď do Brazílie a teď se vracím do Venezuely. Teď jdu do Guyany, teď do Brazílie a teď se vracím do Venezuely. Teď jdu do Guyany, teď do Brazílie a teď se vracím do Venezuely....

Na pískovcovém plató Monte Roraimy žije také několik endemitních živočichů, kteří se nevyskytují nikde jinde na světe. Z obojživelníků jsou to černé žáby Oreophrynella quelchii dorůstající velikosti našich kuněk, z obratlovců je to vačice Marmosa tyleriana a potkan Podomys roraime.

Na cestě zpátky jsme se zastavili u propasti El Foso. Byla to vlastně podzemní kaverna vyhlodaná vodou protékající údolím, asi 30 metrů široká a 15 metrů hluboká. Sestoupili jsme úzkou průrvou a jeskyní až na její písčité dno. Průvodce se nás zeptal, si no queremos baňarnos, jestli se nechceme okoupat. Byli jsme jeho bláznivým návrhem natolik překvapeni, že jsme ze sebe shodili věci a bez přemýšlení naskákali do ledové vody na dně propasti. Leonardo seděl na břehu a usmíval se. Byla to moje první koupel v nadmořské výšce kolem 2.700 metrů a při teplotě ne vyšší než deset stupňů Celsia a zároveň první z příznaků mého zešílení.

Za necelé tři hodiny jsme dorazili zpátky do tábora. Jarda už zřejmě sestoupil do základního tábora nebo až k soutoku řek Kamaiwa a Kukenán a tak jsme tady nahoře zůstali s Pavlem a Liborem sami. Uvařili jsme si jídlo a postupně se ukládali ke spánku, abychom se alespoň trochu vyspali než začne být zima. Leonardo četl pasáže z Bible a já se koukal na mlhu, která se převalovala údolími a byla prvním poslem chladu.

Celou noc silně pršelo.

PÁTEK 2.2. PŘECHOD ROZVODĚNÉ ŘEKY A NOCOVÁNÍ V HAMACE

Vstali jsme po šesté a za hodinu již scházeli dolů z magické Roraimy, plné ticha a vzpomínek na věčnost. Byla mlha a vytrvale mžilo, což obojí znesnadňovalo sestup strmými a po dešti kluzkými kamenitými stezkami. Před vodopádem jsme si navlékli pláštěnky, než do nás začaly bušit první krůpěje vody padající z výšky několika set metrů. Stezky byly i v pralese silně rozmoklé a rozbahněné, což nám ovšem nezabránilo v tom, abychom za necelé dvě hodiny nedorazili do základního kempu. Teprve teď jsme trochu posnídali, uvařili čaj a sbalili celty, které tady dva dny mokly.

Za další dvě hodiny jsme dorazili až k řece Kukenán, která byla po nočním vytrvalém dešti silně rozvodněná. Když jsem stanul na břehu řeky, Libor s Leonardem právě stáli uprostřed mocného proudu a pokoušeli se jej zdolat s pomocí dřevěných bidel po balvanech skrytých pod vodní hladinou. Pokusil jsem se o totéž a vzápětí si uvědomil, že bez Leonardovy pomoci to nezvládnu. V hlavě se mi honily vzpomínky na Kostariku a na řeku Arenal, která mě málem připravila o to nejcennější. O život.

Leonardo pomohl přes řeku ještě dvěma Němcům, čtyřem Čechům a Pavlovi, který z nás došel nejpozději právě díky botám, které toho měly patrně už také po krk a začaly pozvolna podléhat rozkladu, jemuž nezabránila ani částečná mumifikace gázou a smrdutým bahnem.

Půl hodiny od řeky stála prázdná slaměná chýše, ve které jsme chtěli přespat. Když jsme k ní konečně dorazili, zjistili jsme, že stejný nápad mělo ještě dalších deset lidí. Kromě Jardy, dvou Němců a části české expedice, přišla z Paraitepuí ještě desetičlenná skupina Němců a chtěla celou chatrč zabrat jen pro sebe, což se jim díkybohu nepodařilo. Majiteli střechy nad hlavou jsme zaplatili každý 200 bolos (20 Kč) a šli se v klidu okoupat do řeky. Mezitím nás opustili Libor s Jardou, kteří se rozhodli dojít až do vesnice Paraitepuí. Pro Libora to znamenalo ujít cestu, kterou jsme měli rozvrženou na tři dny, za pouhý jediný den.

Po večeři jsme se šli s Pavlem podívat proti proudu řeky do jednoho z fragmentů pralesa, ale až na pár drobných štírů a mrtvého sladkovodního kraba jsme nenašli nic, co by vypovídalo o dávné druhové pestrosti zdejších pralesů. Podstatnou měrou se na tomto žalostném stavu podepsaly pravidelným vypalováním zúrodňované pastviny společně s armádami dřevokazných mravenců a termitů, které dokončily dílo zkázy.

Chvíli jsme ještě postáli s našimi soukmenovci u ohně a pak si šli lehnout. Ráno nás čekala dlouhá cesta do Paraitepuí. Vlezl jsem si do hamaky a okamžitě usnul. O půlnoci jsem se vzbudil a začal tesknit po domově a po ženách, se kterými jsem trávil poslední dny před odletem. Přemýšlel jsem o sobě, o své cestě do budoucnosti, o lásce a touze, o své ženě, která mě kdesi na této planetě určitě čeká. Věděl jsem, že ji musím hledat, neboť mnoho času mi už nezbývá, než stáří zkalí můj zrak a já se odeberu do říše mrtvých, abych žil dál ve svých dětech. Přemýšlel jsem o tom, koho potěším dárky, než mě v rozjímání zastavil budík nastavený na šestou hodinu.

SOBOTA 3.2. PARAITEPUI, SAN FRANCISCO, BARMAN S LUKEM A HONZA

Seskočil jsem z hamaky. Pár lžící ochucených vloček jsem zapil upravenou vodou a mohli jsme vyrazit. Nohy mě po včerejšku bolely a stálo mě hodně sil než jsem je přemluvil, aby šly jako dřív. Svou mysl jsem soustředil pouze na pohyb nohou a jejich koordinaci, na překračování výmolů a na udržování vnitřní rovnováhy. Všechno ostatní jsem vnímal jen okrajově. Slunce bylo schované za mraky a foukal příjemný studený vítr. Začala mně střídavě polévat horkost a zima a na čele se objevily první krůpěje potu. Během čtyř hodin chůze jsem udělal jen dvě několikaminutové přestávky, abych uvolnil bolest v zádech a na chodidlech. Leonardovi se zdálo, že bude pršet a tím mě nevědomky nutil ke zvýšenému tempu. Cesta nebrala konce. Když jsme vystoupili na vrcholek, ze kterého již byly vidět první chýše v Paraitepuí, zbývala nám ještě nějaká půlhodina chůze. Šel jsem, jak mi Leonardo poradil, poquito, poco, volným tempem po příkrých srázech a táhlých stoupáních, přes říčky ukryté v pralese, až jsem konečně dorazil do vsi.

Kluci právě vařili kávu s čokoládou. Došel jsem až k nim pod přístřešek mezi domky. ”Jsem unavený. Jdu domů.” Cítil jsem se jako Forest Gump, když se po svém několikaměsíčním běhu napříč Amerikou zničehonic zastavil. Koupil jsem si pivo, neboť nic jiného neměli a uhasil vleklou žízeň. Libor mi nabídl proužek čokolády a Jarda hlt kafe. Naše auto už stálo připravené před školou uprostřed vesnice a čekali jsme jen na Pavla, kterému zřejmě jeho rozpadající se boty nedovolovaly jít rychleji. Řidič si řekl o 12.000, ač jsme byli s jeho kolegou domluveni na deseti. Odpověděli jsme, že raději počkáme na další příchozí, abychom se s nimi podělili o náklady za pronájem vozu. Řidič ale nechtěl déle čekat a tak se spokojil s deseti tisíci bolívary, na kterých jsme se původně dohodli.

Když jsme přijeli do San Francisca de Yuruani, nechali jsme bágly v penziónu Minina a šli na oběd, na kuře s rýží, o kterém jsem poslední dva dny jen snil. Zaplatili jsme Leonardovi slíbenou odměnu za průvodcovské služby a navíc mu přidali 1.500 bolos v hotovosti, mou károvanou košili a Pavlovy polské cigarety, které s sebou vezl právě pro tyto účely. Podali jsme si ruce a Leonardo odjel směrem k Santa Eleně ležící na brazilské hranici.

Po obědě za námi přišla paní domácí, aby nám vydala věci, které nám měla za úplatu hlídat. Naše zděšení bylo velké. Do místnosti se dostali potkani a rozkousali, na co přišli. Nejhůř dopadl Libor. Potkani mu sežrali všechny motýly, které do této chvíle tak pracně sbíral. Musel jsem si dát sprchu, abych se z toho vzpamatoval. I přes tyto neúspěchy jsme se rozhodli v San Franciscu ještě den zůstat a trochu si odpočinout. Museli jsme dát odpočinout hlavně svým nohám. Přes sto kilometrů, které jsme za posledních šest dní ušli, bylo znát i na mých rozbolavělých kloubech.

Na večeři jsme šli do místní restaurace. Kluci si koupili indiánské foukačky a rázem se z nich stali hravé děti. Michal nevědomky trefil Libora šípem právě ve chvíli, když se bavil s číšníkem u barového pultu. Libor sebou trhnul, vydal tlumený výkřik a z levé hýždě vytáhnul zapíchnutou špejli. Po večeři si kluci postavili na vedlejší stůl terč a začala soutěž ve střelbě z foukačky, když se zničehonic objevil majitel restaurace s obrovským lukem a toulcem plným šípů, nechal si na okenní římsu postavit prázdnou plechovku od piva a zpoza pultu ji na čtvrtý pokus zasáhnul.

Seděli jsme na verandě penziónu, bavili se s holkama, když přišel osmahlý fousatý mladík s báglem a Michal hlasitě poznamenal: ”Hele Krakonoš. Takové vousy bych chtěl mít.” ”No to víš, že jo.” zasmál se mladík a přisedl si k našemu stolu. Jmenoval se Honza a bylo mu něco přes osmadvacet. Celý rok pracoval ve Spojených státech a za peníze, které tam vydělal, další rok cestoval po Střední a Jižní Americe. Vracel se domů. Zapálil si cigaretu a vyprávěl nám o tom, co všechno na svých cestách prožil. Byl až v Ohňové zemi, v nejjižnějším cípu Jižní Ameriky, ale nejvíce snad na něj zapůsobila Bolívie a Ekvádor. Protože se chtěl podívat na Monte Roraimu, seznámili jsem ho s Leonardem, který se zase zničehonic objevil a přisedl si k nám. Začali se dohadovat o ceně a jejich debata nebrala konce.

Honza se stal po roce putování znalcem tvrdých jihoamerických poměrů a několikrát na vlastní kůži zažil i útok ozbrojených zlodějů, kteří člověka mnohdy bez delšího otálení zabijí. Hovořil o štěstí, že je stále ještě naživu. Byl už za tu dobu také dobře obeznámen s tak zvanou peruánskou školou okrádání turistů, ale některé případy, o kterých slyšel z úst policistů nebo policejních úředníků, i jeho občas vyvedly z míry. Ve známost již vešel trik, kdy vás někdo potřísní zapáchajícím svinstvem, aby pak někdo druhý pohotově přiskočil s ručníkem a zatímco vy položíte zavazadla na zem a snažíte se zjistit, co se vlastně stalo, jeho kumpán využije vaší nepozornosti a ukradne vám v nestřeženém okamžiku zavazadla. Na Kostarice vás zase v jednosměrce zastaví ozbrojené komando a bez nejmenších rozpaků zinkasuje obsah vašich peněženek. Brazilská modifikace této metody spočívá v tom, že místo střelných zbraní používají zloději nejčastěji tiché nože a jsou o to více agresivnější.

NEDĚLE 4.2. KILÓMETRO 88

Nešel jsem na mši. Místo toho jsem si umyl zuby, dal si studenou sprchu a v klidu si sbalil své věci. V sedm hodin měl přijet autobus směřující do Kilómetra 88, ale přijel až o půl deváté. Rozloučili jsme s dcerami pana domácího, s Honzou, který odjížděl do Paraitepuí a se Švýcarkou a jejím manželem Johnem pracujícím v jedné cestovní kanceláři v Méridě. Ptal jsem se Johnovy ženy, zda někdy nepřemýšlela o tom, že by se vrátila zpátky do Evropy, ale odpověděla mi vyhýbavě, že jinde než v Méridě, by ve Venezuele žít nedokázala. Život v Méridě, ve které je bezpochyby o něco chladnější klima než v ostaních částech Venezuely, je oproti evropskému životnímu stylu mnohem klidnější.

Přijel autobus. Zaplatili jsme 800 bolos a rozjeli se bezlesou krajinou vysočiny Gran Sabana, nad kterou se tyčily ploché vrcholy stolových hor. Řidič pustil jako obvykle rádio příliš nahlas. Za chvíli mi začalo být z té primitivní, stupidní hudby a rychlé jízdy serpentinami špatně. Michal mě pustil do uličky a přinutil mě dívat se před sebe a připravit si igelitový pytlík, když už s sebou nemám kinedril. Podotýkám, že ten jsem neužíval ani v době, kdy jsme jezdili v první třídě na školní výlety. Kdosi přes uličku otevřel okno a v autobuse začala být zima. Do Kilómetra 88 už zbývalo jen nějakých deset kilometrů a stálo mě hodně přemáhání, abych nezveřejnil obsah svého žaludku. Až když jsem z dálky uviděl benzínovou pumpu v K 88, věděl jsem, že mé martyrium skončilo.

Ubytovali jsme se v hotelu Internacional La Pionera. Při obědě nás vyrušil malý šedozelený had slézající z palmové střechy zahradního altánu, ale za chvíli jsme mu přestali věnovat pozornost.

Předhůří vysočiny Gran Sabana je známým eldorádem hledačů zlata, ale celá oblast Národního parku Canaima je spíše eldorádem pro přírodovědce. Po obědě jsme se tedy vydali na prohlídku okolního pralesa po cestě vedoucí ke zlatému dolu. Když jsem ztratil kluky z dohledu, odbočil jsem úzkou, sotva znatelnou pěšinou do nitra pralesa, abych se podíval po sklípkanech. Kromě několika černých štírů Brontheas libynallyi jsem chytil jediné mládě sklípkana. Bylo zvláštní, že když jsem po několika hodinách vyšel z pralesa, kluci právě přicházeli mým směrem po cestě. Před vesnicí nás stihnul krátký, zato vydatný déšť, ale za chvíli už zase svítilo Slunce. Na verandách dřevěných domků seděli lidé a po zábradlích se procházeli zdomácnělí papoušci. V hotelovém pokoji jsme probrali další plán cesty a pak odešli do přilehlé restaurace na večeři, na boloňské špagety a melounový džus. Na toaletě jsem si málem umyl ruce v pisoáru, neboť mě spletlo zrcadlo, které nad ním z nepochopitelných důvodů viselo.

PONDĚLÍ 5.2. K 88, VÝLET DO PRALESA A VEČÍREK V HOTELOVÉ RESTAURACI

Ve dvě v noci mě přepadla neuhasitelná žízeň. Plastové láhve na úpravu vody jsme zapomněli v San Franciscu a tak mi nezbývalo než si nazout sandále a vyrazit do prázdných ulic. Doufal jsem, že narazím na nějaký otevřený bar. V motorestu u benzínové pumpy se ještě svítilo. Zamířil jsem tam. Minerální vodu sice neměli, ale měl jsem to štěstí, že jeden ze dvou mužů, na které jsem uvnitř narazil, byl šéfem zamřížované prodejny s potravinami stojící opodál. Velice ochotně mi vyšel vstříc a ze ztemnělé místnosti prodejny mi donesl, oč jsem žádal a navíc přidal jeden plastový pohárek. Muchas gracias. Usted es muy amable. Jste velice laskav.

Ráno mě ještě spícího vytáhli Michal s Pavlem na denrobatky. Byl jsem unavený a tak jsem při zpáteční cestě kluky opustil a šel si odpočinout do pralesa. Sedl jsem si na kládu, zavřel oči a naslouchal zvukům pralesa. Odněkud z dálky se ozýval křik vřešťanů a z opačné strany ke mně doléhaly tlumené zvuky projíždějících automobilů. Když jsem otevřel oči, dlouhou chvíli jsem bez pohnutí pozoroval prales a sbíral síly. Pode mnou leželo tlející listí, z něhož vyrůstaly mladé rostlinky deroucí se ke světlu. O kousek dál viselo mezi větvičkami hnízdo s malými pavoučaty. Na kmenech stromů porostlých mechem rostly a červeně kvetly bromélie rodu Guzmania.

Dvouhodinová procházka pralesem mě natolik unavila, že jsem si musel jít do hotelu lehnout. Míjel jsem plechové boudy, kolem nichž se válely odpadky vyhozené jen tak zbůhdarma oknem přímo na ulici a mezi kterými pobíhali vychrtlí pouliční psi.

Ve Venezuele byla za poslední dva roky téměř třistaprocentní inflace. S poklesem kupní síly bolívaru rostly také ceny výrobků, hlavně potravin. Další inflační nárůst měl přijít počátkem března tohoto roku. Přesto jsme měli v některých vesnicích a městech problémy s výměnou dolaru. Oficiální kurs byl 290 bolívarů za dolar. Na černém trhu, mercado negro, například v Santa Eleně u brazilské hranice nakupovali veksláci dolary dokonce za 350 bolos za dolar, protože dobře věděli, že s pokračující inflací bude kupní cena relativně stabilního dolaru za pár měsíců či let mnohem vyšší a že na tom bohatě vydělají.

K večeru jsem šel s Liborem do pralesa za město. Vylezli jsme na kopec a ocitli se na soukromém pozemku s haciendou, která mohla patřit přinejmenším starostovi města nebo některému ze zbohatlých zlatokopů či překupníků drog. Z pečlivě střiženého trávníků vyrůstaly nízké palmy, což bylo na zdejší poměry něco nevídaného. Z haciendy se celým pozemkem klikatila asfaltová cesta, která končila u masivních železných vrat. Když jsme scházeli k bráně, objevili jsme na kraji pralesa obrovskou pavučinu, v jejímž středu trůnila obrovská pruhovaná Nephila a v jílovém břehu u cesty jsem ulovil svého druhého sklípkana.

Vraceli jsme se do hotelu. Slunce zapadalo za obzor, za koruny palem a celá obloha byla jako jeden veliký měnící se impresionistický obraz.

Kluci zatím seděli v hotelové restauraci a bavili se. Michal měl zítra odjet do Tucupitá, aby se rozloučil s Andrém a Danielou a vyzvednul si u Reného Carreňa vycpaného kajmana, protože ve čtvrtek v noci odlétal domů. Stesk a touha po domově byla větší než vnitřní odhodlání prožít nová dobrodružství.

Večer jsme se seznámili se Stephanem, Němcem žijícím v Austrálii a Thomasem ze Švýcarska. Stephanovi bylo 25, když odjel i se svou dívkou na západní pobřeží Austrálie, aby tam natrvalo zapustili kořeny. Po sedmi měsících společného života jej však musela opustit, protože stesk po její velice početné rodině, na níž byla citově závislá, byl natolik velký, že se rozhodla vyměnit bezstarostnost, klid a nové přátelé za poněkud konformní život evropského stylu. Stephan byl povoláním fyzioterapeut, rád cestoval, přespával ve stanu a tento životní styl mnohým ženám nevyhovuje. V den našeho odletu odjížděl lodí do Grenady a odtud do Miami. Chtěl projet napříč celými Spojenými státy a ze západního pobřeží přeletět do Polynésie na ostrov Fidži, ze kterého by to měl už jen kousek domů, do Perthu. Jeho přítel Thomas, se kterým se zcela náhodou seznámil právě ve Venezuele, dostudoval práva a po tříměsíčních prázdninách měl nastoupit do advokátní kanceláře svého otce. Měl v plánu projet celou střední a severní Ameriku a zůstat pár dní na Aljašce.

ÚTERÝ 6.2. ROZLOUČENÍ S MICHALEM A CESTA DO AMAZONIE

Ráno jsme si v klidu sbalili věci, protože autobus do Ciudad Bolívar odjížděl až o půl jedenácté. Společně s námi nastoupili i Stephan s Thomasem, kteří chtěli strávit pár dní na pobřeží Karibiku. Cesta ubíhající vlhkým pralesem postupně dospěla až k suché pahorkatině s pastvinami a napajedly pro dobytek, které obývaly volavky a jiní brodiví ptáci a nad kterými kroužili jako ptačí policie rozliční dravci. Autobus se šplhal do sedel nízkých kopců, aby se vzápětí řítil dolů středem úzké a hrbolaté silnice mizející v zákrutách a serpentinách. Ve čtyři odpoledne jsme dorazili do Ciudad Guyana, kde tuto expedici nadobro opustil Michal. Podali jsme si ruce a popřáli si hodně štěstí. ”Doufám, že ti s náma nebylo tak hrozně” stačil jsem za ním ještě houknout, zatímco jsem naskakoval do rozjíždějícího se autobusu. Michal nastoupil do taxíku, do modrého Chevroletu a já na něj naposledy mávnul. Vůz na křižovatce zahnul doprava a za chvíli se nám ztratil z očí. Bylo nás o jednoho míň a já cítil zvláštní smutek.

Pokračovali jsme dál do města Bolívar, kde měl náš autobus konečnou. Ve třičtvrtě na šest jsme vystoupili na terminálu a začala o nás rvačka mezi agenty autobusových společností. Nakonec nás vyhrála jedna seňora, která nejvíc křičela a připadala nám nejpřesvědčivější. Autobus odjížděl až v osm a tak jsme měli dostatek času porozhlédnout se po městě a odpočinout si, protože nás čekalo minimálně deset hodin jízdy do města Puerto Ayacucho, do hlavního města federálního distriktu Amazonas ležícího na horním toku Orinoka.

Během cesty jsme v Caicaře del Orinoco udělali malou přestávku, snědli pár sendvičů a pokračovali dál.

STŘEDA 7.2. PUERTO AYACUCHO

V šest ráno jsme vystoupili na terminálu v Puerto Ayacucho, který se nacházel na periférii města. Taxikáři začali být dotěrní, jakmile nás spatřili. Z černého auta, které zastavilo jen kousíček od nás, vystoupil muž a představil se nám jako majitel cestovní agentury Coyote Expeditions. Záhy nám udělal velmi lákavou nabídku na třídenní expedici proti proudu Orinoka. Další podrobnosti jsme měli projednat u něj v kanceláři. Nevšímaje si nepolevujících nabídek taxikářů, šli jsme stopovat na protější stranu silnice, abychom se dostali do centra města a našli nějaký levnější hotel. Po pár minutách nám zastavil farmářský vůz a my naskákali i s bágly na korbu. Nejdříve nás zavezl do hotelu a když jsme se začali vyptávat, nevlastní-li člun, který by mohl pronajmout a se kterým bychom mohli jet vstříc deštným pralesům a indiánským kmenům, odpověděl, že nás doveze do cestovní kanceláře, která nám tohle všechno dokáže zajistit. Když jsme zastavili před agenturou, muž kamsi odběhl a za chvíli se vrátil i s oběma mladými spolumajiteli agentury. Byla nám nabídnuta taxa 50 dolarů na osobu a den a tato cena zahrnovala stejně jako v orinocké deltě dopravu, jídlo třikrát denně a povolení nezbytné pro vstup do chráněného území, které zaujímá asi 90 procent celého federálního distriktu Amazonas. Padesátidolarová taxa byla podle našich dohadů dána jakýmisi ustanoveními nebo paragrafy provinciální vlády a diferencovaný přístup ke klientům byl vždy trochu ilegální. Kdykoli jsme nesmlouvavě žádali o snížení taxy a agentury byly ochotny na naše požadavky přistoupit, vždy nás přiměly k obezřetnosti, abychom o tom s nikým nemluvili, jinak by se mohly dostat do problémů a mohly by jim být i odebrány licence. Podařilo se nám tedy usmlouvat taxu na 33 dolarů na osobu a den na třídenní expedici po řece Sipapo a Autana až k Autanatepuí, svaté hoře indiánů Piaroas.

Odpoledne jsme šli zaplatit peníze a při té příležitosti si domluvili třicetidolarový rafting peřejemi Raudales de Atures. Cestou z náměstí Mercado Indígena, Indiánský trh, jsme na křižovatce potkali jednoho z majitelů agentury. Protože povolení ke vstupu do národního parku bude vyřízeno až zítra v jedenáct dopoledne, navrhoval, abychom o jeden den odložili cestu k Autanatepuí a zítra sjeli peřeje Atures. Jeho nápad se nám zamlouval. Sedli jsme si do restaurace, poněvadž na Slunci panovalo nesnesitelné vedro a ve víru ventilátorů popíjeli ovocné šťávy. Hned proti nám přes ulici měl svou agenturu Coyote, ale Autana Aventures, kterou jsme tentokrát zvolili, se nám zdála být mnohem důvěryhodnější.

V podvečer jsme se šli podívat k Orinoku, ale snesly se na nás mračna muchniček a tak nezbývalo než vzít nohy na ramena. Na protějším břehu řeky se už rýsovaly kolumbijské pahorky, nad kterými právě zapadalo Slunce. Jarda s Liborem mi nechtěli stál modelem v záři narudlých slunečních paprsků, protože museli neustále odhánět dotěrné muchničky a plácat se po stehnech. Když jsme se vrátili do hotelu, uvařili jsme si na plynovém vařiči na jedné z hotelových střech fazole s čočkou a připravili výborný salát s cibulí a vinným octem.

Na nejvyšší verandě hotelu, kam mě vyhnala stísněnost a dusno hotelového pokoje, jsem si natáhnul karimatku a spacák a spokojeně usnul.

ČTVRTEK 8.2. SETKÁNÍ S ČECHOŠVÝCAREM NICKEM PINKAVOU

Po snídani jsme vyrazili na rafting. V devět hodin jsme měli schůzku v kanceláři Autana Aventures. Pavla začalo pobolívat v krku a tak raději zůstal v hotelu. Před agenturou jsme se seznámili s Macutem, naším zítřejším indiánským průvodcem. Po chvíli čekání nám bylo sděleno, že dva zájemci o rafting jsou příliš málo. Měli jsme se znovu zastavit o půl třetí, zda-li se nenajdou zájemci u jiných cestovních kanceláří.

Šli jsme se projít hlavní avenidou, navštívili městskou tržnici, Mercado Indígena a vrátili se do hotelu.

Když jsme o půl třetí dorazili s Liborem do agentury, museli jsme opět čekat. Sedli jsme si na kamennou zídku a pozorovali hrající si děti a čas od času pohladili černého psa, který se přišoural od vedlejšího domu a lehnul si k našim nohám. Když přijel náš agent, naložil nás do auta a odvezl do spřátelené agentury, kam měli přijít další zájemci o rafting. Dlouhou chvíli čekání jsme si krátili prohlížením pohlednic a přírodopisné knihy než přišla majitelka a dala s námi řeč. Nejprve se omluvila, že musíme ještě počkat a pak se nás zeptala, odkud přicházíme. De República Checa, odpověděl jsem pohotově, ale bylo vidět, že jí mé sdělení příliš neoslovilo. De Checoslovakia, odpověděl jsem znovu a na tuto informaci už zareagovala tím, že se nás zeptala, je-li u nás stále ještě válka. Musel jsem jí vysvětlit, že Slovensko není totéž, co Slovinsko a že jsme společně s Maďarskem a Polskem jedny z nejrychleji se rozvíjejících postkomunistických zemí. Když ani za hodinu nikdo nepřišel, zvedli jsme se a šli nakouknout do místního etnografického muzea.

Na rohu jedné avenidy jsme pozdravili nějaké turisty z Evropy, neboť je to mimo rodný kontinent cosi jako nepsané pravidlo, a ti se nás na oplátku zeptali Where are you from? Když jsme odpověděli Czech republic, muž se pousmál a povídá: ”Tak to můžete mluvit česky.” Jmenoval se Nick Pinkava a táhlo mu už určitě na čtyřicítku. Byl rodákem z Čech, který musel za Komančů emigrovat do Švýcarska. Se svou přítelkyní Monikou se právě vraceli z Kolumbie, kde připravovali expedici pro bernské přírodopisné muzeum. Monika, ač nemluvila česky, rozuměla všemu, o čem jsme mluvili a párkrát nás rozesmála svým vtipným postřehem nebo komentářem. Bavili jsme se o Kolumbii, o Chile, o indiánech Piaroas a Yanomamiích, o přípravě čiče, nápoje z manioku nebo kukuřice, o yage zvané v jazyce Kečuů ayahuasca, o droze yopo, kterou užívají Yanomamíové i indiáni Piaroas z horního toku Orinoka a která se připravuje ze semínek stromu Virola. Dozvěděli jsme se, že juka, která zde patří mezi základní potraviny, se dělí na juku sladkou a juku hořkou, yucca brava. Z hořké juky, která je bez speciální úpravy nepoživatelná, se připravuje mouka farinha a z ní se dělají tenké chleby zvané cassave. Uvědomil jsem si, že setkáním s Nickem a Monikou jsme vlastně otevřeli živoucí encyklopedii shrnující vědomosti o celé Latinské Americe. Nick se také netajil tím, že téměř tři měsíce ročně tráví na jihoamerickém kontinentě.

Nick nám dal svou adresu a e-mail, kdybychom se s ním přece jen chtěli někdy zkontaktovat. S radostí jsme za ně na naše výslovné přání zatáhli útratu a rozloučili se.

Vrátili jsme se do hotelu, abychom společně vyrazili na večeři do restaurace s výhledem na Coyotovu agenturu. Číšník byl velmi pozorný, ačkoliv mi zapomněl donést melounový džus, a na závěr nám všem donesl jako pozornost podniku několik plátků melounu.

Dorazili jsme do téměř liduprázdného hotelu. Pryč byla i Francouzka, které Karim, bratr hoteliéra, vytahoval z paty cizího vetřelce. Na jedné z expedic po národním parku Canaima, jí do nohy bodnul nějaký hmyz a vložil do ní vajíčko. Za nějaký čas by se z vajíčka vylíhla larva a začala se přiživovat na těle hostitele. Proto musel být tento vnitřní nepřítel včas odstraněn. Macuto, náš zítřejší průvodce, který byl v našem hotelu vlastně jen flirtovat s děvčaty, vypil během hodiny tři piva a já jen doufal, že ho žízeň během expedice přejde, protože reference týkající se jeho kuchařského umění byly skutečně skvělé a pro hladové krky není nic horšího než opilý kuchař.

Uvidíme už konečně největšího sklípkana světa skrývajícího se v nekonečném zeleném království horního Orinoka? Poznáme skutečný život orinockých indiánů, jejich zvyklosti a rituály? Budou nás obtěžovat mračna krvežíznivých komárů?

Dlouho jsem se převaloval na tvrdé zemi horní terasy a nemohl jsem usnout. Byl jsem ve stavu, kdy mi na mysl tanuly desítky otázek a já nemohl nalézt odpověď ani na jedinou z nich.

PÁTEK 9.2. PROTI PROUDU ORINOKA KE SVATÉ HOŘE AUTANA TEPUÍ

Ve čtvrt na deset pro nás přijela z agentury terénní Toyota. Naložili jsme jen nejnutnější věci a vše nepotřebné nechali v agentuře. Cestou do přístavu Samariapo, kde nás mělo čekat kryté bongo, větší loď vydlabaná stejně jako kuriara z jednoho kusu kmene, se k nám připojil ještě jeden berlíňan a dva milenci z Texasu.. Než jsme dojeli do přístavu vydáleného asi 20 kilometrů jižně od Puerto Ayacucho, minuli jsme asi šest policejních hlídek a několik vojáků Národní gardy. Ani jsme se nedivili, neboť právě přes tento cíp země vedou kolumbijští překupníci drog své tajné kanály. V Puertu Samariapu však naše loď nebyla a tak jsme museli pokračovat dál do přístavu Puerto Venado. V přístavním krámu jsme si koupili arepu s rybí nádivkou, neboť bylo právě po poledni a ráno jsme snídali jen banány a mandarinky.

Pluli jsme proti proudu Orinoka a asi po hodině plavby odbočili do jeho pravostranného přítoku a pokračovali dál řekou Sipapo. Voda změnila barvu z hnědozelené na černou, což byla známka toho, že voda je chudá na živiny a tedy i na mikroorganismy a že z mračen komárů nemusíme mít žádný strach. Před peřejemi jsme přirazili ke břehu a vystoupili na bílém písčitém ostrově uprostřed řeky, abychom poobědvali. Za námi se tyčily obrovité rezavé pískovcové balvany, vzpomínka na dávnou minulost. Charón Macuto nás převezl na druhý břeh a nebezpečné peřeje jsme museli přejít po souši. Jedině Libor s Američankou, ze které se posléze vyklubala Francouzka, zůstali na lodi a byla jim dána možnost fotit a filmovat zdolání peřejí z paluby dlouhého štíhlého bonga.

Ani jsme si nepovšimnuli kdy, vpluli jsme do života řeky Autana a směřovali k jihovýchodu. Minuli jsme bezejmenný kamenný monolit tyčící se u řeky a kolem šesté konečně dorazili do indiánské vesnice, ve které však žila pouze jediná rodina. Vesnici založil před čtyřmi roky otec Valda a Alise, aby se zde natrvalo usadil, přestože zdejší řeky neoplývají přílišným bohatstvím ryb, hlavní potravou zdejších obyvatel. Alisovi bylo už dvanáct a byl jen o pár let starší než jeho bratr Valdo.

Vyběhnul jsem na skalnatý kopec zvedající se za vesnicí, abych si konečně vyfotil Autanatepuí - svatou horu indiánů Piaroas dříve než Slunce zapadne za horizont. Na skalnatém podkladě rostly tu a tam nízké keře, trnité terestrické bromélie a růžově kvetoucí orchideje. Když jsem stanul na vrcholu kopce a rozhlédnul se kolem sebe, uviděl jsem nekonečný prales tahnoucí se do všech směrů, který jen tu a tam přerušoval klikatící se stříbřitý had meandrů řek.

Vrátil jsem se do vsi se dvěma texasany a šel se s kluky okoupat do řeky. Pavel se vrátil z lesa a přinesl mi ukázat dospělého samce jakéhosi drobného sklípkana, kterého našel pod kůrou jednoho suchého stromu.

Ještě před večeří, byla už tma, jsme vyrazili s Alisovým otcem na ryby. Bez jediného slova jsme seděli uprostřed řeky na malé vratké kuriaře a v rukou drželi nahozené udice. Kdesi v pralese za námi hlomozil tapír nebo jiné velké zvíře. Zapálil jsem si cigaretu, abych byl ještě vnímavější vůči všem zvukům doléhajícím z pralesa, který nás obklopoval a ani mi nevadilo, že jsme během necelé půlhodiny nechytili jedinou ploutev.

Večeřeli jsme za svitu petrolejky a kosti z kuřat odnesli hladovým psům, kteří se zas jednou mohli pořádně najíst. Při světle svíčky jsem dopisoval deník a čas plynul dál a dál k půlnoci.

SOBOTA 10.2. DEŠTNÝ PRALES POD SVATOU HOROU A ZÁBAVNÝ PŘECHOD TŮNĚ

Z hamaky mě vyhnala touha vidět východ Slunce nad Autanatepuí. Před půl sedmou jsem vyrazil na skalnatý kopec, zatímco ostatní ještě spali. Slunce se pomalu prodíralo závojem mlhy a mračen, nad kterými čněly jen vrcholy kopců a stolových hor. Ležel jsem tiše na skále a pozoroval nadcházející den vynořující se z mlhy a tmy jak krásná Syrael. Když se Slunce konečně vyhouplo nad mraky a začalo hřát a mlha se rozplynula, vyfotil jsem nachově fialové květy orchidejí ojíněné krůpějemi rosy a sestoupil do pralesa, který se rozkládal pode mnou a ve kterém panovalo vlhčí a relativně chladnější klima. Kousek přede mnou vířil až neuvěřitelně rychle svými křídly malinký kolibřík. Proplétal jsem se liánami a překračoval padlé trouchnivějící kmeny stromů a hledal noru zatím největšího sklípkana světa. Theraphosa leblondi popsaná v roce 1870 panem Thorellem měří přes dvanáct centimetrů, což, připočteme-li délku nohou, vzbuzuje dojem téměř třiceticentimetrového pavouka. Schválně říkám zatím, neboť Amazonie zůstává stále ještě málo probádaným územím. Došel jsem na nedávno vypálenou paseku, která se postupně zacelovala nízkými keři a trávou a táhnula se podél řeky. Přede mnou uskakovaly na stranu drobné hnědé žabky s úzkým žlutým hřbetním proužkem. Došel jsem až k místu, kde kotvila naše loď a potkal Libora na lovu motýlů.

V malé chýši, která sloužila jako jídelna, jsme dostali kávu s mlékem a na chvíli si odpočinuli. Alisovi jsem daroval nůž, který jsem našel na ulici v Puerto Ayacucho. Pozval nás na malou procházku pralesem, aby nám v doprovodu svého otce ukázal dva velké pavouky žijící v hlubokých norách mezi kořeny stromů. Alisův otec utrhnul tenkou liánu a při ústí jedné z nor s ní točil mezi prsty, než vyběhla dospělá samice theraphosy a zaútočila na domnělou kořist. Byla to první theraphosa, kterou jsem viděl ve volné přírodě. Ve vesnici nám Alis ještě ukázal živé mládě lenochoda tříprstého, který žil na nízkem stromě mezi domy a byl takovým tím rodinným mazlíčkem. Udělali jsme s Liborem pár záběrů a šli se nasnídat, neboť ostatní už na nás netrpělivě čekali dole v lodi.

Nad řekou přelétla červená ara arakanga a cosi na nás zakřičela. Asi o půl dvanácté jsme dopluli do vesnice Seguera ležící u stejnojmenných peřejí. Na skalnatém břehu už čekal houf dětí obestřený hejnem vyplašených žlutých motýlů. Jakmile jsme vystoupili z lodi, naskákali jsme po vzoru indiánských dětí do vody a nechali se nést silným proudem peřejí až do velké zátočiny. Jen tak tak, že jsem si neodřel kůži o mělké skalnaté dno.

Po půlhodinové přestávce jsme nasedli do bonga a vrátili se zpátky k prvnímu meandru řeky. Právě ve chvíli, kdy jsme přirazili ke břehu, vylezli z pralesa dva Němci, které jsme již potkali na Roraimě. Pralesem vedla úzká stezka na Cerro Guajirí, na komolý kopec nabízející nevšední pohled do nekonečné divoké zahrady přírody rozkládající se kolem řeky Autana. Na jednom z mechem porostlých pařezů stojících na pralesní světlině, jsem zaznamenal pohyb. Konečně jsem mohl na vlastní oči spatřit malé černožluté žabky Dendrobates leucomelas, jejichž kožní toxiny používají indiáni k výrobě šípových jedů.

Vyšplhali jsme na se na Guajirí a nabídl se nám úžasný pohled na stolové hory a skalnaté kopce, mezi kterými se klikatila koryta řek. Před námi se tyčila Autanatepuí, svatá hora indiánů Piaroas, při jejímž úpatí leží skryta před zraky všech Jeskyně netvora a po levé ruce jsme měli horu zvanou v jazyce Piaroas Uripicae, Obličej indiána. Když na tuto horu pohlédnete od peřejí Ceguera, uvidíte proti noční obloze skutečnou siluetu tváře indiána obrácenou k nebi a hlídající Autanatepuí. Pod námi pluly chuchvalce mlhy a mizely za kopci. Seděli jsme jako bohové na Olympu a žasli nad krásou Všemocného, Všepodmaňujícího a Nadevše moudrého.

Sestoupili jsme zpátky k řece. Voda v tůních po dešti stoupla a tak poslední úsek pěšiny, který jsme šli předtím v botách, jsme nyní museli brodit po kolena ve vodě. Člověk by ani neřekl, jak může být takové zdolávání pralesních tůní zábavné, zvláště pak těch, které se nadají přeskočit a zvláště pak pro ty, kteří si nechtějí rozvazovat tkaničky u bot a vyhrnovat nohavice a jsou stoupenci tzv. „suché metody“. V naší skupině byl tím, kdo hledal nová a neotřelá řešení, jimiž by se vyhnul přímému kontaktu s vodou, Radek. Když jsme dorazili k tůni, většina z nás si sundala boty a vyhrnula nohavice a jala se brodit. Až na Radka. Ten hledal až objevil tenký strom, po němž chtěl přeručkovat na druhý břeh. Jeho plán byl bezchybný. Strom se pod vahou lidského těla přirozeně ohne k zemi a on na druhém břehu jen zlehka seskočí. Naposledy se na nás bosé a brodící opovržlivě podíval a uchopil kmínek stromu. Jeho nástup byl bravurní, vše šlo hladce, ale když byl asi ve dvou třetinách, křehký, neduživý strom, jenž vyrostl v nedostatku živin jen z vody a ze své podstaty, to nevydržel a Radek se zřítil do jantarově žluté vody tůně. Vyškrábal se na břeh za upřímného smíchu všech přihlížejích sice malinko vlhčí, zato bohatší o novou zkušenost. Když jsme se vraceli z Guajirí nazpět, byli jsme přesvědčeni o tom, že i Radek, náležitě poučen předchozím nezdarem, si před tůní sundá boty a vykasá kalhoty, ale opak byl pravdou. Poučil se, to ano, nicméně jeho novátorské sklony přišly opět s novým nápadem. Patrně si vzpomněl na olympijské úspěchy Vasila Semjonoviče Grigorijeviče Alexejeviče Bubky, slavného skokana o tyči a nebylo nic snazšího než si v pralese najít dlouhé pevné bidlo, trochu se rozběhnut a skočit. Ani tento nápad, stejně jako tomu bylo v předchozím případě, v něm nevyvolal stín pochybností a tak se tedy rozběhnul. I skok měl patřičnou razanci, ale bidlo vklouznulo do bahnitého dna jako po másle. Chvíli zůstalo stát a pak se i s Radkem svalilo nastranu do tůně. To už jsme smíchy nevydrželi a nahlas se řehtali jak koně. Zmáčený novátor se vyškrábal znovu na břeh a když prohlásil, že si to zkusí ještě jednou, popadli jsme jej a bez okolků ho táhli k řece, kde na nás už čekala loď a v kempu snad i něco k jídlu.

V kempu na protějším břehu vesnice Ceguera jsme dostali lehký oběd. Shodil jsem ze sebe batoh a další cennosti a tak, jak jsem byl, v kalhotách a košili, jsem skočil do zpěněných peřejí řeky. Potřeboval jsem si vyprat propocené věci a umýt si před obědem ruce.

Brzy se setmělo. Chvíli jsem seděl při petrolejce u velkého stolu pod palmovou střechou jídelny, dojídal cochinu s rýží, než se spustil déšť. Po večeři začalo pršet ještě silněji a pršelo snad celou noc. Kalhoty jsem měl stále ještě vlhké a tak jsem u ohně více stál než seděl, aby alespoň trochu proschly. Jen v košili a ponožkách a s hodinkami na zápěstí jsem si šel lehnout do hamaky a doufal, že k ránu nebude chladno.

NEDĚLE 11.2. ZPÁTKY DO CIVILIZACE A SETKÁNÍ S ODVÁŽNÝM PSEM

V šest hodin zazvonil budík, ale víčka mi spadly a tak jsem vstával až před sedmou přímo do vlhkých kalhot, které ani přes noc nestačily uschnout. Ještě před snídaní jsme vyrazili s Jardou do pralesa. Šli jsme asi dvacet minut úzkou vyšlapanou pěšinou, která se pozvolna vytrácela až nezbývalo, než si dělat pro jistotu značky mělkými záseky do kmenů stromů. Sledoval jsem proti proudu jantarový potok, který jsem překročil a pustil se dál hlouběji do pralesa v dobré víře, že mě můj instinkt nezklame. Na malé vyvýšenině jsem našel sklípkaní noru s téměř kulatým, tři centimetry širokým opředeným otvorem. Byla asi třicet centimetrů dlouhá a na jejím konci jsem nalezl zbytek kokonu a posledních několik mláďat, která se ještě nevydala na dlouhou a nebezpečnou pouť z místa svého narození. Bylo na čase vrátit se do kempu. Veden citem, šel jsem rychle a jak se ukázalo i správným směrem a v nepřehledných místech jsem se řídil svými záseky na kmenech stromů. V mnoha cestopisech jsem četl, že již po několika minutách ztrácí člověk v pralese orientaci a dokonce i indiáni znalí své domoviny, dělají na svých stezkách záseky, jednak, aby vymezili své teritorium a hlavně, aby zbytečně nebloudili. Došel jsem na kraj pralesa. Mezi ananasovníky vysázenými indiány jsem na spodních větvích jednoho stromu objevil velké, asi deset centimetrů dlouhé housenky martináčů, velkých tropických motýlů.

Po deváté hodině, po párku a housce s máslem, jsme vyrazili na cestu zpátky do Puerto Ayacucho. Nad hlavami nám plachtili ptáci a přes řeku nám přeplavalo malé prasátko pikuri. Zastavili jsme ve vesnici, v níž jsme první noc spali a od Alisova otce koupili oba velké sklípkany, které nám předtím ukazoval a které si s největší pravděpodobností pěstoval k jídlu. Uvařená theraphosa s chloupky předem opálenými nad ohněm prý chutná jako vařená langusta, ale naštěstí se nikomu z nás nenaskytla příležitost něco tak ohavného pozřít.

Cesta trvala asi sedm hodin i s koupáním a sjížděním peřejí, před kterými jsme museli opět vystoupit na pevnou zem. Začalo nás obletovat několik desítek motýlů, které jsme na vlhké písčité pláži vyplašili. ”Paradiso, ráj” pronesl polohlasem Macuto, náš průvodce.

Otevřel jsem noviny. Chvíli jsem jen tak těkal od jednoho článku k druhému, než můj zrak spočinul na kratičké glose: Jeden zoufalý pes se pokusil přeplavat Orinoko a nakonec jej přeplaval. Pohlédl jsem před sebe a skutečně. Uprostřed široké řeky plaval pes a voda jej unášela stále dál a dál. Jakmile uslyšel naše hlasy, začal na nás štěkat, ale my jsme se mu jen smáli a to jej přivádělo k ještě větší zuřivosti. V těchto končinách není nic nemožné, máte-li dostatečnou dávku odvahy kombinovanou s bláznovstvím a vírou v Boha. Zavřel jsem noviny a zahleděl se proti proudu řeky. Uviděl jsem malého psíka, jak se škrábe po strmém jílovitém břehu nahoru. Nevěděl jsem jistě, proč se vydal na tak nebezpečnou cestu napříč širokou a kalnou řekou. Jen jsem tušil. Byla v tom psí žena.

Do přístavu Puerto Venado jsme dojeli za slabého deště a náš mikrobus tu zatím ještě nebyl. Kluci si dali pivo na verandě malého krámku a já se šel podívat na torza zemřelých lodí, neboť přítomnost vojáků Národní gardy mi nebyla příjemná. Při cestě zpátky jsme se zastavili u známých peřejí Raudales de Atures, ale byly v tomto ročním období téměř bez vody. Ožívají teprve až v červnu a červenci a tak jsme byli koneckonců rádi, že jsme nemuseli za třicet dolarů raftovat po suchých balvanech.

Ubytovali jsme se znovu v hotelu Internacional, ale v dražších pokojích, poněvadž všechny ostatní už byly obsazené. Večer jsme šli s klukama do restaurace, neboť zítra se měly naše cesty rozdělit. Jarda s Pavlem a Radkem se vraceli do Tucupitá a my s Liborem pokračovali dál přes llanos do Kordiller. Kluci vytáhli karty, takže jsem se zase nudil a krátil si čas prohlížením mapy a v hlavě si utřiďoval zážitky posledních několika dní. Když jsme se vrátili do hotelu, šel jsem si lehnout na vrchní verandu, protože, ač jsem platil plnou cenu za pokoj, pod širým hvězdným nebem bylo stále mnohem příjemněji a navíc čas od času zafoukal svěží chladivý větřík, který do mé mysli zavál pocit větší volnosti a větší samoty, ve které jsem nenalézal nikoho jiného než Jeho, který nepřestává vnášet do mého srdce lásku a moudrost.

PONDĚLÍ 12.2. SAN FERNANDO DE APURE, KRÁSNÁ MILAGROS A PODAŘENÝ TAXIKÁŘ

Ve tři čtvrtě na pět zapípal budík. Sbalil jsem spacák a Pavlovu karimatku a šel vzbudit Libora, který to už nepotřeboval. Z hotelu jsme odešli krátce po šesté a na rohu ulice chytili taxík na terminál, za který jsme zaplatili 400 bolos. Na autobusovém nádraží jsme potkali Němce z Mnichova, který se právě vracel z Canaimy, kde za tři dny utratil ”pouhých” 170 dolarů za letadlo, ubytování a jídlo. Říkám pouhých, poněvadž my jsme utratili za tři dny každý 100 dolarů a to jsme neletěli letadlem a nejedli v restauracích, na které jsou němečtí turisté zvyklí. Velice rád bych se do národního parku Canaima ještě někdy podíval. Chtěl bych na vlastní oči vidět Andělský vodopád, nejvyšší periodický vodopád na světě a také oblast Sarisariňama známou svými tajemnými kruhovými krátery, o jejichž původu se toho zatím příliš mnoho neví a které jsou stále ještě opředeny celou řadou mýtů a legend.

Autobus odjížděl přesně v šest a stále byla ještě tma. V Puerto Careňo jsme se nalodili na trajekt a přeplavili se přes Orinoko a v průběhu několika následujících hodin i přes řeky Cinaruco a Capanaparo. Mosty tady zkrátka vyšly z módy. Cesta vedla savanou zvanou llanos. Pravidelně vypalované louky sloužící jako pastviny pro dobytek byly téměř pusté a život se koncentroval kolem vysychajících lagun v blízkosti velkých řek. I v napajedlech pro dobytek pózovaly před našimi objektivy hejna ibisů, volavek i samotářští čápi jabiru. Občas se z některého osamoceného stromu zvednul orel nebo sup a zamával nám na pozdrav. Teplota se mohla blížit ke čtyřiceti stupňům Celsia a silnice byla od Orinoka až po Capanaparo prostě příšerná. Řidič čas od času zvolil jízdu otevřenou savanou po farmářských cestách nebo jednoduše krajem pastvin, protože někdy bylo skutečně lepší jet polními cestami než po rozbité komunikaci. Za autobusem se zvedalo mračno prachu, který dusil a usazoval se na šatech a co bylo nejhorší, trápil jemnou mechaniku a optiku našich fotopřístrojů.

Po osmi hodinách jízdy jsme dorazili na terminál v San Fernando de Apure ležícího na obou březích řeky Apure. První autobus do Bruzualu odjížděl až v šest večer a druhý v osm. Těsně předtím, než jsme přijeli, právě jeden odjel. Proto jsme důvěřivě přijali nabídku jednoho taxikáře, že autobus za 500 bolívarů dohoní na druhém terminálu, kde obvykle mívá zdržení. Ale nedohonil a opět jsme na vlastní kůži zakusili peruánskou školu okrádání turistů. Když jsme dojeli na předměstí do Biruacy, řidič se zeptal gardistů stojících na křižovatce, zda tudy už projel autobus do Barinas. Pokývali hlavou, že ne nebo na tu dálku nerozuměli (anebo jsem nerozmněl já) a řidič se obrátil a vezl nás zpátky na terminál. Muselo mu být jasné, že slíbených 500 bolos nedostane, maximálně stovku za ochotu. Ale jeho spolujezdec, který celou tuto akci zinscenoval, na nás hrubě vymáhal zbývajících 400 bolívarů. Řekl jsem mu zvýšeným hlasem, že nejsem hlupák ani blázen, abych platil nekřesťanské peníze za to, že mě dovezl na stejné místo a přitom nesplnil podmínky dohody. Mladík, který nás vezl, seděl jen tiše na lavičce a když jsme odcházeli, jeho komplic za námi ještě cosi vykřikoval. ”Tak to byla moje poslední jízda venezuelským taxíkem” řekl jsem, když jsme konečně dosedli na lavičku.

Seznámili jsme se s krasavicí Milagre, která prodávala ve stánku s ovocem a nápoji. Tak dlouho se po nás koukala, tak dlouho se na nás usmívala, až jsem ji oslovil a dal se s ní do řeči. Bydlela asi 30 kilometrů za San Fernandem a přiznala, že život ve vesnici přímo nenávidí. Zeptal jsem se jí, kde by tedy chtěla žít a Milagre bez dlouhého rozmýšlení odpověděla, že na ostrově Margaritta ležícího v Karibském moři asi 50 kilometrů severně od Cumaná. Hádal jsem jí něco přes dvacet, ale přiznala se, že je o něco málo starší a že má dvouletého syna. Ráda tančila merenge, které jsem já osobně nenáviděl a když po sedmé zavírala krám a chystala se odejít, žadonili jsme tak dlouho, aby nám napsala něco do deníku, až vzala Liborovo pero a popřála nám

Feliz viaje Les Desea Milagre.

Ještě jsem na ni stačil zavolat, že bych si přál, abychom se potkali na Margarittě, než nám nadobro zmizela z očí. Ještě několik dnů jsem přemýšlel o všem, co mi pověděla a kdykoliv otevřu svůj deník a čtu tyto řádky, vybaví se mi její tichý úsměv.

O půl osmé za námi přišel náhončí s oznámením, že autobus je již přistaven a že můžeme nastupovat. Batohy jsme uložili do zadního kufru a pak se pohodlně usadili do sedadel. O co víc byla příjemná sedadla, o to míň bylo příjemné množství lidí, které se náhončí pod vidinou vyšších tržeb snažil vtěsnat do omezeného prostoru autobusu. Tatínek s malou holčičkou seděli nedůstojně na úzkých schůdcích u zadních dveří. Z reproduktorů se linula pomalá, uším lahodící hudba, na zdejší poměry poněkud nezvyklá. Před půlnocí jsme měli malou přestávku ve vesnici Nazareth a v non-stopu si koupili dvě arepy se sýrem. Asi šedesát kilometrů před městečkem Bruzual, v němž jsme chtěli vystoupit, se cesta stala nesnesitelnou. Řidič naladil na plné pecky řvoucí merenge a projížděl asi dvaceti kilometrovou rychlostí otřesnou silnicí plnou výmolů, děr a jiných nerovností. Byl jsem po sedmi hodinách jízdy tak unavený, že bych okamžitě usnul, ale nemohl jsem, protože z reproduktoru vyřvávalo merenge své stupidní a primitivní refrény a hlava mi na nerovné cestě poskakovala jako kašpárek na niti. Konečně jsem začal chápat, co je to amok, tropické šílenství a snažil se udržet svou zuřivou bezmocnost na uzdě. Napadala mě i velmi neslušná slova, která jinak běžně nepoužívám a která jsem chtěl z plných plic zakřičet, ale zbylo ve mně ještě malinko soudnosti, že jsem to neudělal. Ve tři hodiny ráno nás autobus vyplivnul u mostu za městem Bruzual. Přešli jsme most přes řeku Apure a za městem, na jedné z polních cest rozbili tábor. Než by napočítal do deseti, tvrdě jsme usnuli, ačkoliv jsme se chvíli předtím dohadovali, zda-li by neměl pro jistotu někdo držet hlídku.

ÚTERÝ 13.2. BRUZUAL: PTÁCI A VEDRO

Před sedmou ranní se mnou Libor zatřepal, poněvadž začalo svítat a tak jsem po třech hodinách přerušil sladký a posilující spánek a vydal se hledat levný hotel. V prvním hotelu po nás chtěli 4.000 bolos za pokoj a tak jsme se jen usmáli jejich naivitě a odešli. V hotelu Bruzual, jenž stál nedaleko, nám nabídli za standardní cenu 2.000 bolos standardní pokoj se společným záchodem a koupelnou. Dali jsme si sprchu a šli spát.

Vzbudili jsme se po poledni propocení vedrem, které bylo i ve stínu značné. Snědli jsme trochu ochucených ovesných vloček s mlékem a po čtvrté hodině odpoledne vyrazili za město fotit a filmovat vodní ptactvo. Měli jsme namířeno tam, kam jsme ráno viděli směřovat hejna volavek a ibisů a kde jsme předpokládali větší vodní plochu. Za mostem jsme sešli z hlavní silnice, prošli kolem jednoho stavení a asi pět minut se prodírali metr a půl vysokou trávou. Došli jsme k téměř vyschlému napajedlu pro dobytek. U několika kaluží, ve kterých to vřelo rybami, stály hejna bílých volavek, kolpíků, rudých ibisů a několik čápů jabiru. Na stromech posedávali jako pedagogický dozor draví ptáci anebo se jen tak procházeli společně s menšími bahňáky po břehu. Slunce začalo klesat k obzoru, až jej celý obarvilo paletou odstínů červené a okrově žluté barvy. Z llanos už byly vidět jen ostré kontury osamělých stromů se sedícími volavkami ukládajícími své dlouhé krky ke spánku.

Vraceli jsme se do hotelu a cestou se zastavili v jedné tiendě na džus. Přestalo být umrtvující vedro a tak jsme si sedli do parku na náměstí, které se nemohlo jmenovat jinak než Plaza de Bolívar a v klidu upíjeli občerstvující ovocné šťávy.

V hotelu jsme si uvařili něco k jídlu, dali si sprchu a šli si na pár hodin lehnout, neboť v jednu v noci nám odjížděl autobus do Barinas, do města rozkládajícího se na úpatí Kordiller.

STŘEDA 14.2. MÉRIDA, KORDILLERY

Autobus společnosti Expressos Los Llanos přijel ve čtvrt na dvě. Lidé byli po sedmi hodinách jízdy napůl mrtví a většina z nich spala natažená přes dvě sedadla, takže na sezení už pro nás nezbývalo místo. Posadil jsem se dozadu do uličky na schůdek a Libor si sednul do jakýchsi rozbitých křesel vedle mne. První hodina jízdy proběhla tradičně ve znamení výmolů a vertikálních pohybů mezi podlahou a stropem. Za další půl druhé hodiny jsme dorazili na terminál do Barinas. Bylo tři čtvrtě na čtyři a venku stále ještě tma. První autobus do Méridy odjížděl až v šest hodin.

Z Barinas do Méridy trvala cesta i s přestávkou pět a půl hodiny a vedla příkrými úbočími And a průsmykem ležícím v nadmořské výšce kolem 3.000 metrů. Bylo právě poledne, když jsme se na hlavním terminálu v Méridě ptali na všemi doporučovaný hotel Italia. Hotel ležel v centru města na 19. ulici, mezi 2. a 3. avenidou. Recepční nás uvedl do pokoje, za který jsme zaplatili 1.850 bolos. Potřebovali jsme si trochu zdřímnout, protože toho bylo na nás v poslední době trochu moc.

Vzbudili jsme se asi v pět odpoledne. Pico Bolívar, nejvyšší hora Venezuely zvedající se 5.007 metrů nad úroveň moře, byla skrytá v mlze. Procházeli jsme se městem, pojídali malé banány cambures a spřádali plány na tři z následujících sedmi dnů, které nám ještě zbývaly do odletu. V plánu jsme měli dvoudenní pěší výstup na Pico Bolívar, neboť teleférico, lanovka, která kdysi jezdila až na Pico Espejo do výšky 4.765 metrů nad mořem a byla nejvýše položenou stanicí lanovky na světě, byla v provozu pouze v prvních dvou stanicích.

Zastavili jsme se v malé tiendě s artesanías, s uměleckými předměty a nechali si předvést cuatro, malou čtyřstrunnou kytaru, tradiční venezuelský hudební nástroj, kterým jsem chtěl potěšit svého bratra.

Když jsme se vrátili do hotelu, koupili jsme si pár pohlednic Kordiller. Z pokoje naproti se ozývala kytara a zpěv a ten kdo hrál a zpíval, byl fakticky dobrý.

Mérida je městem, které se poněkud liší od ostatních venezuelských měst nejen svou polohou, leží mezi dvěma hřbety And, ale také svým vzhledem. Víc se podobá evropským městům a uspořádáním ulic a avenid připomíná spíše New York. Po celém městě jezdí malé mikrobusy nebo dodávky zajišťující hromadnou přepravu osob i do odlehlejších čtvrtí a okolních vesnic. Ženy jsou zde krásnější a kultivovanější než kdekoliv jinde a mnohem častěji tu také potkáte ženy s blonďatými vlasy.

Libor mi nabídl mango, které jsem jedl poprvé v životě a nechutnalo věru zle. Uvařili jsme si fazolovou polévku a odešli do hajan. Zítra, alespoň mne, čekal opět souboj s Krakenem, s vrcholem Pico Bolívar.

ČTVRTEK 15.2. PICO BOLÍVAR A POKUS O SÓLOVÝ VÝSTUP

Poslední týden našeho pobytu ve Venezuele jsme začali výpravou na nejvyšší venezuelský vrchol. Už ráno jsem věděl, že tam nahoře nebudu moci přespat, neboť mě pobolívalo v krku a měl jsem rýmu. Z hotelu jsme vyrazili až o půl osmé, což je na podobné výlety trochu pozdě, ale brzo ráno bylo venku ještě zima a pod peřinou naopak příjemné teplo. Sešli jsme poslední avenidou až k dolní stanici lanovky a potom dlouhým příkrým schodištěm až k řece. Kdybych tímto schodištěm chodil každý den do práce a z práce, klidně bych mohl dělat za pár měsíců himalájského šerpu. Přešli jsme most a pokračovali údolím menšího potoka k druhé stanici lanovky. V opuštěné zahradě na konci údolíčka jsme si nasbírali spadané pomeranče, než jsme vystoupali strmým svahem na hřeben a širokým chodníkem směřovali ke stanici La Montaňa položené ve výšce 2.436 metrů. Dorazili jsme k ní asi za dvě hodiny. Doplnili jsme zásoby vody a vyrazili dál. Cesta, která byla až dosud široká a udržovaná, se změnila v sotva znatelnou stezku ztrácející se mezi vegetací mlžného lesa a občas jsme museli použít i dlouhé nože, abychom se proklestili vpřed, což celý postup značně zpomalovalo. V jednu chvíli dokonce vyvstala otázka, kam dál a my stáli před rozhodnutím, zda se vydat nahoru po železném žebříku nebo sestoupit do ostře zařezaného údolí, kterým protékala malá říčka. Zvolili jsme variantu bé a jak se později ukázalo, zvolili jsme správně. Všude kolem nás bujel mlžný les s kmeny stromů porostlými mechem, z něhož vyrůstaly malé semenáčky orchidejí a bromélií. Z polorozpadlých kalhot jsem už dávno musel udělat kraťasy a tak mě stvoly rostlin všelikých bičovaly do nohou a visící liány mě nechtěly pustit vpřed. Libor se urputně probíjel s nožem v ruce a občas hlasitě zaklel. Museli jsme překročit dvě údolí a dvě říčky než jsme začali stoupat na další hřeben ke třetí stanici lanovky La Aguada. Krajina se začala s narůstající nadmořskou výškou měnit a vegetaci mlžného lesa postupně nahradil vegetační stupeň zvaný páramo se suchomilnými růžicemi frailejónů rodu Espletia. O půl druhé jsem dorazil na stanici La Aguada ležící ve výšce 3.452 metrů a za dvacet minut dorazil i Libor. Spadla mlha a v propocených věcech začala být zima.

Rozloučil jsem se s Liborem, který pokračoval dál k vrcholu Pico Bolívar. Popřál jsem mu hodně štěstí a rozvahy a vydal se nazpět. Cestou jsem mámě nasbíral pár semínek různých suchomilných rostlin. Měl jsem strach, aby mně nezastihla tma, neboť onen téměř neprostupný, časově náročný úsek cesty mezi první a druhou stanicí teleférica jsem měl stále ještě před sebou. Asi dvakrát jsem jen tak tak unikl pádu do spleti rostlin, ale vždy jsem se zachytil nějakého stébla nebo větve, které mi jinak překážely v cestě. Po páté hodině jsem dorazil na stanici La Montaňa a myslel na Libora kráčejícího studenou mlhou. Přede mnou se rozprostírala Mérida a za mnou vrčel nervózní pes, který mě měl každou chvíli kousnout do lýtka. Teď už jsem věděl, že za hodin budu procházet kolem prvních domků. Dole v Pueblitu jsem si utrhnul pár pomerančů a nechal si je vychladit v potoce.

Prošel jsem mezi domky, přešel most a začal stoupat strmým chodníkem nahoru do centra Méridy. Po pár minutách chůze mi po tvářích začaly sjíždět krůpěje potu. V polovině cesty jsem se otočil a naposled se zadíval do mlhy, za níž se skrýval Pico Bolívar a k němuž směřovaly Liborovy kroky. Kéž se mu nic nestane a vrátí se, jak jsme se domluvili.

Cestou do hotelu jsem se rozhodnul pro ovocnou večeři. V jednom stánku jsem nakoupil malé banány cambures a velké přezralé mango a po cestě ještě přikoupil džus a slané housky franceses k zítřejší fazolové polévce.

Právě ve chvíli, kdy jsem otevíral dveře pokoje, vzal Američan do ruky kytaru a začal hrát.

PÁTEK 16.2. LIBORŮV DRAMATICKÝ NÁVRAT Z PICO ESPEJO

V noci jsem nemohl usnout a myslel na Libora, jak se nahoře třese zimou. Po několika hodinách převalování mě napadlo, že mám asi hlad a tak jsem si uvařil fazolovou polévku. Bylo pět hodin, když jsem konečně znovu usnul.

Procitnul jsem před půl desátou a byl nejvyšší čas vyrazit do ulic a zařídit vše potřebné. Ze všeho nejdříve jsem v recepci hotelu vyměnil špinavou padesátidolarovku, která ani nevypadala, že může být pravá. Pak jsem šel za panem Luisem Sierrou do cestovní agentury Tillandsia, abych z jeho map vyčetl, do jaké výšky jsme vlastně včera vyšplhali. Ukázal mi malý barevný prospekt jednotlivých stanic teleférica včetně nadmořských výšek, který se mi docela zalíbil. Pan Sierra mi poradil, že bych jej mohl koupit v informačním středisku Cormetur na severovýchodním okraji města. Tam prospekt bohužel neměli a tak mě poslali na Správu národního parku Sierra Nevada. Na Správě mi sdělili, že muž, který brožury a mapy prodává, přijede až příští týden ve středu. ”Me siento, pero otra semana no hará aquí” odpověděl jsem. Je mi líto, ale příští týden tady již nebudu.

Chtěl jsem ještě koupit leštěný tyrkys, španělsky turquesa, a náhradní struny na cuatro a tak mě většina lidí, kterých jsem se tázal, nasměrovala na hlavní méridské tržiště Mercado Principal de Mérida. V tržnici jsem struny za 600 bolos skutečně koupil, ale po modrém tyrkysu jako by se slehla zem. U stánku jsem se posilnil horkým psem s hořčicí a minerálkou a vyrazil na zpáteční cestu rozpálenými méridskými ulicemi, neboť mě ty hromady cetek a tretek, které byly na tržišti k mání a které neměly daleko ke kýči, začaly nudit. Ve vegetariánské jídelně měli jen hamburguesas a tak jsem šel přes Plaza Bolívar dále po 19. ulici a cestou si koupil litrový jogurt a tři slané housky. Při obědě jsem plánoval cestu na poslední dny našeho pobytu, kterých už skutečně mnoho nezbývalo.

Od pěti hodin jsem čekal na Libora u mostu přes řeku přímo pod nástupní stanici teleférica, jak jsme se předem domluvili. Od severovýchodu se přihnala mračna, která rázem zahalila celý horský masiv. Foukal stále silnější a silnější vítr. Jen jsem doufal, že se ten starý paličák vydal včas na cestu zpátky a že někde nebloudí v mlze. O půl sedmé, když už se začalo šeřit, jsem vyrazil Liborovi naproti. Prošel jsem starým pomerančovým hájem a vystoupal až na první hřeben. Byla již tma, když jsem o půl osmé scházel do Pueblita. Po zdolání prudkých serpentin strmého chodníku a nástrah poslední avenidy, jsem se ve čtvrt na devět vrátil do hotelu. V hlavě se mi honily všechny možné kombinace toho, co se nahoře mohlo stát, ale také nemuselo. Musel jsem si dát studenou sprchu, aby trochu usměrnil tok svých myšlenek a v hlavě si urovnal dostupná fakta. Vytáhnul jsem papír a začal počítat. Po chvíli úvah jsem dospěl ke konečné reálné variantě zohledňující Liborovu neotřesitelnou touhu zdolat Pico Bolívar, dále povětrnostní podmínky a řídký vzduch, který tam nahoře panuje a také jeho schopnost orientovat se v extrémních podmínkách. Zkrátka předpokládal jsem, že se neztratil, ale přespal v některé ze stanic lanovky. Očekával jsem jej o den později mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední a se sněhovou koulí v ruce. Zůstal jsem klidný. Poté, co Libor sešel Roraimu za jediný den, i když cesta tam trvala dva a půl, dokázal, že není až tak špatný chodec. Věřil jsem, že se ve zdraví vrátí, protože nic jiného mi už ani nezbývalo a jemu ostatně také ne.

O půl jedenácté se ozvalo prudké zabouchání na dveře. Vyskočil jsem z postele a šel otevřít. Ve dveřích stál Libor v doprovodu recepčního, kterého jsem i já musel dlouhou chvíli přesvědčovat, že Libor v mém pokoji skutečně bydlí a že oba máme dnešní noc řádně zaplacenou. Jen shodil na zem bágl a spěchal za dvěma muži, kteří na něj čekali venku a kteří mu pomohli dostat se taxíkem z Pueblita do centra města. Když se vrátil, svěřil se, že zdolal, i když s vypětím všech sil, Pico Espejo s vrcholem ve výšce 4.765 metrů. Řídký vzduch mu neudělal příliš dobře a co snědl nebo vypil, to také vyzvracel. Noc strávil asi 200 metrů nad předposlední stanicí Loma Redonda ve výšce kolem 4.200 metrů. Když se ráno probudil, byla celta pokrytá vrstvou jinovatky. V sedm hodin vyrazil na steč s vrcholem. Když vylezl na první skalnatý hřeben, záhy zjistil, že jej musí celý sestoupat, aby překonal druhý skalnatý val. Poslední úsek cesty šel už hlemýždím tempem a snad každých dvacet metrů udělal čtvrthodinovou přestávku, aby občerstvil síly, kterých se již zoufale nedostávalo a žaludek odmítal cokoliv přijmout. Až konečně stanul na vrcholu Pico Espejo, odkud přes údolí viděl zasněžený majestátný štít Pico Bolívar. Měl jej na dosah ruky, dělilo jej od něj jen půl druhé hodiny chůze, ale rozum se vzpouzel. Pud sebezáchovy zvítězil nad odvěkou lidskou touhou zdolávat a porážet. O půl čtvrté dorazil na stanici La Aguada, na které jsme se předtím rozloučili. Stejně jako mně, i jeho zastavila neprostupná zeleň nad stanicí La Montaňa, navíc se natolik zešeřilo, že musel používat baterku. I kdybych na něj čekal na hřebenu o třičtvrtě hodiny déle, stejně bych se ho nedočkal, neboť za tmy přehlédl úzkou pěšinu vedoucí kolem sochy Panny Marie a do Pueblita došel z opačné strany.

Byl jsem rád, že došel a konečně jsem mohl klidně usnout.

SOBOTA 17.2. LEZENÍ V SAN PEDRU A SETKÁNÍ S LIBOROVÝMI ZACHRÁNCI

Ráno, zatímco Libor ještě spal, jsem zajel busetou na jižní terminál, zjistit odjezdy autobusů do Barquisimeta. Jediný ranní autobus odjížděl v deset hodin a všechny ostatní až pozdě odpoledne.

O půl jedenácté jsme vyrazili směrem na Tabay na skály San Pedro. Když jsme za 50 bolos dojeli k mostu v Alcabale a uviděli skálu, pobaveně jsme se zasmáli. Na dvacetimetrové, dobře projištěné skále byly pouze tři cesty. Ale přijeli jsme jen s chudým horolezeckým vybavením a bez lezeckých bot a tak jsme byli vlastně rádi, že skála není příliš náročná. Když jsme se seznámili s kluky z Barquisimeta, vylezli jsme nejjednodušší cestou nahoru. Klukům se líbila naše horolezecká výstroj a chtěli některé její součásti koupit, neboť byly mnohem levnější než tady ve Venezuele. Do Venezuely dodávají horolezecké vybavení Spojené státy, které je importují z Evropy. Například za padesáti metrové lano, za které u nás zaplatíme kolem 2.500 korun, chtějí obchodníci ve Venezuele až 4.500 a za šroubovací karabinu k osmě 450 korun.

Vyběhnul jsem nahoru na skálu, abych vyfotil zasněžený a zasněný Pico Bolívar. Jen jsem slezl dolů, kluci nás vyzvali, ať jdeme vyzkoušet jejich zajištěnou cestu. Libor si nechal na nohách mé tenisky a já zahájil souboj se skalní stěnou v pouštních botách, ve kterých jsem neměl vůbec žádnou oporu a musel jsem se spolehnout jen na své prsty a na Libora, který mě dole jistil. Dostal jsem se až ke spáře, která vedla šikmo nahoru a chytala se oběma rukama zleva. Teď jsem se potřeboval zapřít nohou o protilehlou stěnu spáry a přehmátnou levou rukou o půl metru výše, ale bez dobrých bot jsem neměl žádnou šanci. Vzdal jsem to a slanil dolů. Vybídli jsme kluky z Barquisimeta, ať nám to předvedou. David, který lezl jako první, musel v horní polovině překonat poměrně obtížný úsek, než dospěl ke slaňovacímu kruhu. Pokud jsme chtěli vidět méridské akvárium, byl nejvyšší čas se vrátit zpátky do Méridy. Holá, amigos !

Acuario leželo dole ve městě a nebylo toho moc, čím by se mohlo chlubit. V jedné z místností byly tradiční lidové nástroje na spřádání vlny, na obdělávání půdy, na vyčiňování kůží a dvě dřevěná vozítka z dob rodiny Flinstoneových, jejichž kola nebyla kamenná, nýbrž dřevěná a místo pneumatik měly jen pásy široké ztvrdlé kůže. Prošli jsme atriem a dostali se do sálu s velkými nádržemi, ve kterých se proháněly akary, cichlidy Astronautus ocellatus, masožravé i býložravé piraně, skaláry a sladkovodní rejnoci a v poslední nádrži jsme uviděli nejnebezpečnější rybu jihoamerických vod - elektrického úhoře Electrophorus electricus, jež může pouhým zavlněním svého těla vyvolat napětí až 500 voltů, které způsobí tělu oběti silný elektrický šok popřípadě i srdeční zástavu. V nádrži byly umístěny elektrody a úhoř při každém svém pohybu rozsvěcel stowattovou žárovku nad akváriem.

Vystoupili jsme v centru na 29. ulici a volných krokem došli až k hotelu.

V šest hodin přišli za Liborem pánové, kteří mu pomohli zdolat poslední stovky metrů cesty z vrcholu Pico Espejo a pozvali nás do rodinného prostředí nárožní restaurace Kontiki ležící jen pár kroků od našeho hotelu. Pocucával jsem své malé pivo, které mi objednali a dozvídal se neuvěřitelné věci o životě ve Venezuele. Restaurace ani bufety neodvádějí daně a vláda i armáda včetně policie je placena ze zisků státních monopolů, především z těžby ropy. Caracas je městem, ve kterém vás zabijí kvůli páru pěkných bot nebo kvůli novým pneumatikám. V jedněch novinách jsem četl palcový titulek Zavražděn zloději pneumatik. Prostitutkám se tady říká pechudas a jejich živnost je oficiálně povolena. Těch několik kusých informací mi umožnilo, abych si o Venezuele vytvořil svůj vlastní obrázek a abych pochopil, že má zaslíbená země leží někde zcela jinde. O půl jedenácté jsme s Liborem zaplatili účet a rozloučili se.

NEDĚLE 18.2. DROGOVÁ KONTROLA A TÍSNIVÉ PUERTO CABALLO

V deset hodin odjížděl z jižního terminálu autobus společnosti Tachira-Mérida do Barquisimeta. Dostali jsme přepychová místa hned za řidičem a poprvé v dějinách naší expedice si mohli pohodlně natáhnout nohy a zabořit se měkkých sedadel. Rádio hrálo přiškrceně a nevtíravě a před městem El Vigía jsem měl dokonce slzy v očích, když jsem po dlouhém hudebním půstu slyšel známý hit od Four Non Blonds. Když jsme přejeli Rio Perdida, Ztracenou řeku, začal jsem myslet na Martinu. Nevěděl jsem, zda jsem ji nalezl nebo ztratil a cítil jsem se jako převozník Charón, který přejel Styx, řeku Smrti a nevěděl, na kterém je vlastně břehu, zda mezi živými anebo mezi mrtvými. Před vesnicí Agua Viva, Živá voda, před odbočkou na Maracaibo, nás zastavila hlídka Národní gardy a nastala, i když jen letmá, prohlídka zavazadel a hledaly se tvrdé kolumbijské drogy. V mém modrém batůžku, ve kterém jsem měl i pavouky, upoutal pozornost vojáka Liborův indiánský košíček, který jsem mu nosil od té doby, co si jej v deltě Orinoka koupil a ve kterém měl v mikroténovém sáčku gumičkou stažené pytlíky ovocných čajů. Bylo vidět, jak se voják nad svým nálezem zaradoval. Konečně našel, co hledal. Rozbalil jsem mikroténový sáček a nechal jej přičichnout. ”Té de fresas” povídám, ”jahodový čaj”. Voják ještě chvíli nevěřícně očichával pytlíky, než mi vše vrátil. Vojáka, který kontroloval Liborova zavazadla, zase zaujal pytlík s vločkami, který už na první pohled vypadal jako kokain s mletým kafem pančovaný ovesnými vločkami. Byl jsem rád, že gardista neotevřel kupříkladu mou krabici s téměř deseticentimetrovým  pavoukem. Za pokousaného vojáka by nám napařili určitě tak pět let natvrdo nebo doživotní nucené práce v kamenolomu ve Francouzské Guyaně.

Když jsme vjížděli do Barquisimeta, právě zpíval můj oblíbený Johny Secada Si quieres mi Amor para Vida mejor a více méně mi zpříjemnil příjezd do tohoto města, které se rozkládalo mezi vyprahlými horami a které působilo velice neuspořádaným a nevzhledným dojmem. Ještě jsme si ani nestačili položit bágly na zem, uslyšeli jsme někoho, jak opakovaně volá ”Morón, Morón”. Šli jsme po hlase a uviděli přeplněnou busetu, která se chystala odjíždět. Zaplatili jsme 1.200 bolos, vtěsnali nohy pod sedadla a po chvilce čekání konečně vyjeli.

Ve městě Morón, kde jsme měli vystoupit, jsme na jediné zastávce, kterou řidič udělal, nevystoupili a jeli dál kolem ropných rafinérií až do Puerto Caballo, do města, ve kterém jsem skutečně zažíval pocity strachu a toužil se vrátit zpátky do pralesů horního Orinoka. ”Muchos ladrones, hodně zlodějů” řekl opilý muž a odpotácel se zpátky do hospody. Uličky, kterými nás z jednoho přeplněného hotelu či penziónu posílali do druhého, byly stále užší a užší a pocity čím dál tím tísnivější. Až v hotelu Venezia nám nabídli vysněný a zasloužený azyl.

PONDĚLÍ 19.2.

Věnuj čas ...

Věnuj čas přemýšlení,

je pramenem síly.

Věnuj čas smíchu,

je hudbou duše.

Věnuj čas čtení,

je zřídlem moudrosti.

Věnuj čas modlitbám,

jsou nadány Nejvyšší mocí země.

Věnuj čas tomu,

abys miloval a byl milován.

Je to výsada udělená Bohem.

Věnuj čas laskavosti,

je cestou ke štěstí.

_____________

V šest hodin nás přišel vzbudit recepční, ale vstali jsme až o dvě hodiny později, neboť jsme byli po včerejších dvanácti hodinách permanentního cestování trochu unavení. Město ani ve dne nevypadalo příliš přitažlivě. V devět jsme dorazili na terminál a za další půlhodinu odjížděli k moři do Chichiriviche. Vzduch proudící otevřenými okny dělal jízdu o něco snesitelnější. Za dvě hodiny jsme vystoupili v letovisku Chichiriviche, pronajali si za 3.000 bolos poměrně hezký pokoj, ve kterém by se pohodlně vyspali čtyři lidé a odešli na pláž. Stáli jsme na nábřeží a před našimi zraky vystupovaly z moře dva korálové ostrovy, Sol a Muerte, Sluneční a Mrtvý. Brouzdali jsme se notnou chvíli písčitou pláží a pozorovali znuděné obličeje rekreantů sedících pod širokými slunečníky a s chladícími boxy plnými nápojů po straně. Čekali na nadcházející večerní karneval. Všechny korálové ostrovy byly beznadějně přeplněné lidmi. Uvažovali jsme, že uděláme výlet na některý z ostrovů hned brzo ráno ještě před východem Slunce. S úsměvem jsme si vepsali do paměti slova jednoho zdejšího mladíka, který nás upozorňoval na místní zloděje a hlavně zlodějky-divoženky, které mají políčeno především na mladé turisty. ,No girls, no friendship, radil nám, když odcházel.

Po výtečném obědě, který nepřipravil nikdo jiný než Libor, jsme se asi o půl čtvrté vypravili za několiksethlavým hejnem růžových plameňáků, které jsme cestou do Chichiriviche viděli u jedné z vysychajících lagun. Řidič nás na požádání vysadil kousek od tohoto místa a my se vydali po vyschlém, rozpraskaném dně laguny směrem ke kolonii flamengos, nad kterou s nesmírnou lehkostí kroužily odvážné fregatky a pod jejichž nohama se potulovali brodiví ptáci a sladkovodní krabi. Stáli jsme na břehu laguny až do západu Slunce, kdy k nám ze všech stran začali s dlouhými nataženými krky přilétat plameňáci a jejich peří zachytilo ohnivý nádech umírajícího Slunce nad ztemnělou kovově šedou hladinou jezera. Věčná zůstane má vzpomínka na tato místa s jejich impozantním výjevem.

Poslední čtvrthodinku, než Slunce úplně zmizelo za horizont, jsme strávili v naprosté tichosti u laguny na druhé straně silnice a pozorovali hejna rozličných ptáků prolétávajících před rudým kotoučem životodárného Slunce. A ve chvíli, kdy jsme schovali fotoaparáty a kamery, proletěla nad našimi hlavami skupina pěti plameňáků a zamávala nám křídly na rozloučenou. Vyšli jsme na cestu a mávali na auta, než nám jedno z nich zastavilo. Uvnitř seděli příjemní manželé bydlící v La Guaiře a trávící v Chichiriviche poslední den své společné dovolené. Popřáli jsme si hezký zbytek dovolené a rozloučili se.

Ve městě právě vrcholil karnevalový rej, všude bylo plno lidí, ženy byly krásnější než jindy a obchodníci nelenili a zvedli ceny. Zastavili jsme u stánku s hot-dogy, perros calientes a zažehnali hlad.

Večer nadešel čas loučení s Karibským mořem. Seděli jsme na verandě nábřežní restaurace, dívali se na kotvící čluny pohupující se ve vlnách a občas kolem nás projely karnevalové vozy s rozparáděnými a provokujícími tanečnicemi. Ve vzácných chvílích ticha, když se karnevalový mumraj ztratil ve spleti uliček, jsme naslouchali šumění moře a šplouchání přílivu. Liborovi přinesl číšník široký oválný talíř a na něm cazuella mixta, exoticky znějící jídlo s neméně exotickým obsahem, s kousky krevet, kalmárů a chobotnic v kořeněné šťávě a k tomu talíř rýže. Já jsem při své vrozené opatrnosti příliš neexperimentoval a objednal si kousky kuřete s rýží a se zeleninovou oblohou. Asi o půl jedenácté jsme seděli u karamelového zákusku a povídali si o světově proslulých westernech. Probírali jsme dokonalost a vytříbenost jednotlivých scén filmu Tenkrát na Západě, s Charlesem Bronsonem, Henry Fondou a Claudií Cardinalovou než jsme se zvedli, bohatě zaplatili a odešli do penzionu.

ÚTERÝ 20.2. KARIBIK, KORÁLOVÉ OSTROVY U CHICHIRIVICHE

Vstávali jsme před východem Slunce. Narychlo jsme snědli fazolovou polévku, sbalili to nejnutnější a vydali se k přístavu. Když jsme došli k molu, pokladna byla stále ještě zavřená a tak jsme si sedli na zídku a pozorovali blednoucí obzor. Slunce vyšlo až před sedmou, vydrápalo se nad mraky a začalo svůj denní pochod oblohou. Někteří loďaři už stáli ve svých bárkách, zatímco jiní teprve přiváželi na dvoukolácích lodní motory nebo se jen tak bavili o včerejším karnevalu. Po sedmé se otevřela pokladna a my si koupili za 2.000 bolívarů jízdenky na korálový ostrov Muerte. Naskočili jsme do lodi a ani jsme si nestačili sednout, stanuli jsme na ostrově přeplněném různobarevnými stany s probouzejícími se lidmi a nepořádkem, který bude jednou příčinou toho, že se ostrov stane neobyvatelným. Obešli jsme pláž a usadili se na západní straně ostrova, kde bylo relativně nejméně lidí a mezi keři příjemný stín. Za námi rostly kokosové palmy a pod nimi se válely spadané kokosové ořechy, takže bylo kromě housek campesino také co jíst. Horší to bylo s pitím, neboť jsem láhev s vodou zapomněl ve člunu. Ale přihodila se nám věc daleko nepříjemnější. Když se Libor skláněl pro mušli ležící na dně mělčiny, nevědomky namočil videokameru, která mu visela na krku, a to tak dokonale, že přestala fungovat. Něco v ní zaharašilo a na monitoru se objevily šedobílé pruhy. Nepomohlo jí ani důkladné vysušení na horkém Slunci. Mořská sůl je zkrátka prevít, zvláště jedná-li se jemnou mechaniku a elektroniku. Vypadalo to tak, že jsme dohráli a tentokrát nadobro. Nezbývalo než věřit, že se stane zázrak, že obraz naskočí a kamera sejme proti blankytně modrému nebi plachtící fregatky. A ten zázrak se skutečně stal.

Šel jsem sbírat mušle a když jsem se vrátil, nasadil jsem si Jiřího potápěčské brýle a šel se do mělké vody potápět, pozorovat barevné korálové ryby a kusy mrtvých korálů připomínající spíše lidský mozek než vápenaté schránky polypů. Vylezl jsem z vody a dostal chuť na kokosový ořech. Jen tak s těžkým potápěčským nožem jsem se vydal do nedalekého palmového háje. Mezi palmami jsem potkal skupinu venezuelských chlapců, kteří tam byli se stejným úmyslem jako já. Najít čerstvě spadané ořechy a zahnat žízeň a hlad. Když jsem se vrátil na břeh, Liborovi čouhaly z vody jen zadní dvě poloviny a správně jsem usoudil, že se potápí. O půl dvanácté pro nás přijel člun a my se vrátili z atolu na kontinentální pevninu.

Něco málo jsme snědli a dlouhou chvíli čekání, než Slunce otupí sílu svých poledních paprsků, jsme trávili čtením zápisků z prvních dnů našeho pobytu ve Venezuele. Po hodině a půl zábavného čtení jsme oba usnuli spokojeným spánkem a vzbudili se něco po čtvrté hodině. Namazal jsem Liborovi spálená záda a mohli jsme vyrazit k pásu skalního masívu, který se táhnul na druhé straně zátoky. Za městem jsme se dostali na vyprahlou step s vysychajícími lagunami, v nichž se brodily nebo jen strnule postávaly volavky. Ve vlhkém bahně byl nespočet větších i menších děr, ve kterých bydleli krabi a kteří v nich před námi úprkem mizeli. Když už bylo Slunce těsně nad horizontem, otočili jsme se a vraceli se zpátky zanechávajíc za sebou stopy v měkkém bahně nedávno vyschlých lagun. Před námi poletovali drobní hnědí svižníci oživující jinak vyprahlý písek posetý vybělenými kostrami dobytka a vysušenými schránkami krabů. Když jsme dorazili do města, Slunce už nebylo vidět, ale jeho nedávnou přítomnost na obloze prozrazoval tmavnoucí purpurový obzor.

STŘEDA 21.2. AKVÁRIUM VE VALENCII A HRŮZNÉ HISTORKY LETIŠTNÍCH TAXIKÁŘŮ

Jako každý den před cestou do jiných míst, jsme se oddávali rannímu rituálu balení batohů. V sedm nám odjížděl autobus do Valencie, kde jsme chtěli navštívit největší venezuelské akvárium čítající před 350 druhů sladkovodních ryb především z povodí Orinoka, Amazonky a Paraná. Do Valencie jsme dorazili za dvě hodiny a cesta nás stála 420 bolívarů. Bágly jsme si nechali v úschovně u jedné mladé míšenky, snědli sendvič a horkého psa a vyrazili do akvária. Chvíli jsme rozpačitě postávali před budovou terminálu, nevěda kterým směrem se vydat, než se nás ujala jedna mladá maminka vedoucí za ruku malou černovlasou holčičku a dovedla nás na autobusovou zastávku. Slíbila, že nám řekne, kdy máme vystoupit a tak jsme se pohodlně usadili a nechali se vézt městem, které se shlédlo ve věžích a věžičkách a vytvořilo si tak svůj charakteristický architektonický ráz. Valencie je po Caracasu a Maracaibu třetím největším venezuelským městem. Leží v oblasti poměrně chudé na srážky a tak teplotní výkyvy mezi dnem a nocí jsou poměrně značné.

Přešli jsme most klenoucí se nad dálnicí a ocitli se před vchodem do akvária. Za 100 bolos jsme si zakoupili vstupenku a vešli. Hned u vchodu byl velký bazén, ve kterém se proháněly dvě inie, sladkovodní delfíni, kteří se vzhledově příliš neliší od svých mořských příbuzných. V dalším traktu budovy byla nad sebou v několika řadách umístěna vkusně upravená akvária. Libora snad nejvíce zaujala expozice dravých piraň, které právě dostávali svou denní porci. Mně zase okouzlila hejna mnohem subtilnějších tetrovitých rybek - neonek červených, teter červenohlavých a nepravých neonek Paracheirodon simulans. V dalším traktu budovy akvária byla expozice plazů s želvami, krokodýly a hady, mezi kterými dominovali hroznýši, anakondy, chřestýši a jedovatí, příčně pruhovaní korálovci rodu Micrurus. Vyšli jsme ven a koupili si za dalších sto bolívarů lístek do přilehlé zoologická zahrady pyšnící se živou sbírkou arů a amazoňanů a několika tukany. V malém jezírku uprostřed zahrady se při hladině vyhřívaly vodní želvy a z vody právě vylézal tapír. V klecích měli uvězněno několik malých savců, dvě pumy, kondory a dravou harpyji. Kousek nad jezírkem se rozkládal výběh jednoho starého dvoumetrového kajmana plazícího se z vody do stínu stromu. Osobně jsem se nejvíce zdržel u voliéry s opicemi kotuly veverkovitými, které zbožňovaly drbání za uchem. Chytaly mě za ruku a svým důvěřivým pohledem také za srdce. Dvakrát mě bleskově napadl vůdčí samec tlupy, cenil na mne své tesáky a hlasitě vrčel. Poprvé mě škrábnul na ruce a podruhé mi dal pěstí nad obočí, prý ať nechám jeho ženy na pokoji nebo ještě neskončil. V další kleci byly jen dvě opice, z nichž jedna už zoufalstvím nebo steskem po pralese zešílela. Neustále si oblizovala zápěstí, chytala mě za nohu a hladila mě po ní. Nebyla ve mně ani stopa strachu, spíše soucit. Napadlo mě, že tahle opice snad nikdy nepoznala mateřskou lásku, že byla odebrána matce ještě jako mládě a uvězněna do klece. Měl jsem pocit, když mi nabízela svou ruku, že by chtěla ke mně, ale bránily nám v tom silné mříže. Musel jsem odejít, protože to bylo smutné a já pochopil, že duše opice není až tak vzdálená duši člověka, že tyto dva živočišné druhy mají mnoho společného.

Prošli jsme se obchodním centrem města a já si v pouličním antikvariátu koupil originál románu svého oblíbeného Gabriela Garcíi Marqueze Cien Aňos de Soledad, Sto roků samoty, který mi kdysi dávno půjčila Hana a za který byl autor oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Šli jsme se také podívat do autobazaru na sbírkový kousek Mercedesu a na populárního Forda Mustanga.

Na terminál jsme dorazili něco před třetí hodinou, vyzvedli si zavazadla, koupili si za deset bolos vstupenky na nástupiště a o půl čtvrté už seděli v autobuse směřujícím do Caracasu, za který jsme zaplatili dalších 550 bolívarů. Rozhodli jsme se, že nepřespíme ve Valencii, jak zněl náš původní plán, ale v Maiquetii někde poblíž letiště. Když jsme po půl šesté dorazili do hlavního města, vystáli jsme desetiminutovou frontu na autobus do Maiquetie. K frontě se přišoural nějaký žebrák a ukazujíc své zašité břicho, žádal s nataženou rukou o peníze. Nenašel se nikdo, kdo by mu něco dal. Odjel druhý autobus a řada pokročila natolik, že jsme se rázem ocitli mezi prvními. Když přijel autobus, nastoupili jsme a zaplatili 90 bolos namísto 30, které jsme platili před pěti týdny a naoko se divili, jak ta inflace zase vzrostla a přitom tušili, že peruánská škola okrádání turistů dorazila až sem. Vystoupili jsme z busety hned nad letištní halou. Prošli jsme vstupním koridorem a sedli si na džus do letištní restaurace, abychom se domluvili, co dál. Libor navrhoval přespat na letišti, ráno nechat bágly v některé tiendě a vydat se do Caracasu. Já jsem se přikláněl k myšlence najít levný hotel do 3.000 bolos za habitación doble a domluvit prodloužení termínu opuštění pokoje na čtvrtou hodinu odpolední. Ze všeho nejdříve jsme potřebovali zjistit, je-li v letištní hale vůbec nějaká úschovna zavazadel a kde v okolí jsou nějaké levnější hotely. Na policejní stanici jsme dostali několik tipů, ale doporučovali nám nejezdit busetou, ale taxíkem, neboť čekání na zastávce může být nebezpečné. Totéž nám řekl i taxikář, který se nám vnucoval s přemrštěnou cenou. Šel jsem se ještě optat do informací pro turisty, kde mi velice milá černoška zavolala do jednoho penziónu v Macuto, domluvila dvoulůžkový pokoj za 3.000 bolos a popřála nám šťastný návrat do Evropy. Vrátil jsem se k Liborovi a můj nápad se mu celkem zamlouval. Vyšli jsme s bágly na zádech z budovy a hned se na nás pověsil další dotěrný taxikář a chtěl z nás vyždímat celou tisícovku. Nabízenou pětistovku odmítl. Tak adiós.

Došli jsme na zastávku, kde už stálo několik lidí a v několika málo okamžicích přijela přeplněná buseta. S menšími obtížemi jsme nastoupili. Jakmile se autobus rozjel, všimnul si nás jeden neodbytný opilec a začal bavit na náš účet celý autobus. Příliš jsem mu nerozuměl, ale lidé se smáli a s povděkem kvitovali jeho nemístné žertování. Pak si vzal můj bágl a sedl si na něj, aby mohli uličkou procházet lidé. Necítil jsem se z těch řečí o nebezpečí na každém kroku dobře a vzpomněl jsem si na všechno, co jsme až dosud o nočním Caracasu slyšeli a četli. Snažil jsem se vypadat klidně a vyrovnaně, abych zbytečně nezneklidňoval Libora a sedl jsem si o dvě sedadla dál vedle sympatické černovlasé studentky v bílomodré uniformě. Neustále jsem se jí vyptával, kdy máme vystoupit na Plaza de las Palmares, až mi to začalo být trapné. Nakonec jsme se dostali i s bágly z přeplněného autobusu ven a na rohu ulice oslovili slečnu, která vedle mne před chvíli seděla. Zeptal jsem se jí na cestu k hotelu Darimar. Na chvíli se zamyslela a vzápětí jsme už scházeli stromořadím lemujícím silnici k náměstí Plaza de las Palmares. Dívka nás ochotně dovedla až k průčelí hotelu Darimar, ač její domov byl na opačném konci Macuta a nad městem již ležela tma. Hotel vlastnili Evropané a podle toho také vypadal. Vyznačoval se střídmostí, vkusem, pořádkem a čistotou, kterou jsme zatím ve Venezuele nezažili. Po všech těch dnešních stresech, které jsme z Caracasu až sem zažili, na mně dívčí doprovod a přijetí v hotelu působilo jako balzám, jako sladká odměna. Dívka studovala v Caracasu a bylo jí osmnáct. Její doprovod bylo velice laskavé gesto, na které nikdy nezapomenu a vždy budu vědět, že jsem se do ní svým způsobem zamiloval právě pro její půvabnou skromnost a lásku k bližním. Ale zřejmě jí už nikdy nespatřím. Bohužel. Podali jsme si ruce a ona zmizela ve tmě.

ČTVRTEK 22.2. CARACAS, MUZEUM PŘÍRODNÍCH VĚD A SETKÁNÍ S PAVLEM

Náš poslední den pobytu ve Venezuele začal o půl sedmé ráno. Po velice skrovné snídani jsme odjeli do Caracasu. Vystoupili jsme na náměstí Gato Negro a odtud jeli osm stanic podzemkou na Plaza de Venezuela do centra města. Na naší cestě velkoměstem jsme potkali mladého Hebertha, který nás nejen dovedl k Muzeu přírodních věd, ale doprovázel nás po celý zbytek dne. Tvrdil, že caracaské ulice jsou nebezpečné i ve dne. Pomohl nám koupit vše, co jsme chtěli a co se dalo za přijatelnou cenu v centru Caracasu koupit. Konečně jsme se od něj jako od studenta vysoké školy s ekonomickým zaměřením dozvěděli, jak je to vlastně s placením daní. Senát přijal zákon ne nepodobný daňovým zákonům v hospodářsky vyspělých zemích. Tento zákon však nikdo nerespektuje. Vláda, policie a Národní garda je placena, jak jsme se již dříve dozvěděli, z příjmů státních podniků, především z těžby a zpracování ropy. Míjeli jsme největší latinskoamerickou mešitu dokončenou teprve před rokem a zanedlouho stanuli před Muzeem přírodních věd. Expozice byla za 100 bolívarů poměrně chudá. V jednom traktu byly barevné panely týkající se vzniku a geologického vývoje Země a jejího postavení v planetárním systému. Druhý trakt se týkal pouze těžby a zpracování ropy a byl svým způsobem nudný. Mezi oběma trakty stála na chodbě maketa šavlozubého tygra, uzavřená ve skleněné vitríně a kolem ní pobíhali zvídaví školáci v krojích. Vyšli jsme z muzea a Heberth nás zavedl do umělecké čtvrti, kde se daly koupit cuatra, malé čtyřstrunné kytary. V jedné tiendě jsem vyzkoušel tři různá cuatra ve třech rozličných cenách a nakonec si s Heberthovou pomocí vybral jedno, jež stálo 7.000 bolos a patřilo do střední třídy. Libor se snažil koupit hamaku, ale jejich ceny, jakož i ceny ostatních výrobků, byly v Caracasu daleko vyšší než kdekoliv jinde. Řekli jsme si, že si alespoň koupíme kvalitní mapy a vypravili se společně s Heberthem do oddělení státní kartografie. Mezi dvanáctou a druhou hodinou byla právě pauza a tak nás Heberth zavedl do levné restaurace, kde jsme si dali kuře s hranolky a ledový čaj s citrónem.

Ve dvě hodiny jsme už vcházeli do prodejny kartografie. Podle katalogu jsme si vybrali deset map v měřítku 1:500.000. Když se obsluhující úředník vrátil, donesl nám ušmudlané voskované planžety map, které jsme si sice vybrali, ale představovali jsme si mapy barevné a na normálním polotvrdém papíře. Zklamaně jsme odcházeli se zjištěním, že mapa, která u nás stojí 270 korun, je ve větším měřítku daleko podrobnější než ty, které nám tady předvedli. Rozloučili jsme se s Heberthem, poděkovali mu a nasedli do autobusu odjíždějícího do Macuta, abychom si stihli sbalit věci, něco sníst a naposledy se okoupat v Karibském moři, a hlavně abychom mohli před šestou hodinou vypadnout na busetu, která nás měla odvézt na letiště.

Na letišti jsme se šťastně shledali s Pavlem. Připadalo mi, že se za těch deset dní odloučení změnil, ale byl to jen pocit. Chyběli jen Jarda s Radkem. Oba se již dříve rozhodli, že zůstanou ve Venezuele ještě další měsíc a půl a stráví většinu času s Andrém v kempu jeho matky. Tiše jsem jim záviděl, protože teprve teď, když se přiblížil čas odletu, jsem se na jihoamerickém kontinentě začal cítit jako doma a ne jako turista, který sem přijel ”pouze” utratit peníze. Chtěl jsem se znovu vrátit do míst, která mě v této zemi tak hluboce oslovila a přitom zase vidět své přátelé, které jsem zanechal doma v Evropě. Cítil jsem hluboký smutek a rozkol ve svém vlastním nitru. Sedli jsme si ke sklenici džusu a Pavel začal vyprávět příběh z časů našeho odloučení. Z Tucupitá, kam směřovala jejich cesta z Puerto Ayacucho a kde se znovu setkali s usměvavým Andrém a jeho mámou, se vydali ke Karibskému pobřeží do Národního parku Mochima. Cestou navštívili proslulou Jeskyni lelků, která je jednou velkou, podivně vyhlížející kolonií těchto nenápadných ptáků. A oč nenápadnější byli lelkové, o to výraznější a pestře zbarvené byly korálové ryby žijící v zelenomodré, téměř nehybné zátoce Národního parku Mochima. Celou zátoku lemují písčité pláže, které jsou přístupné pouze z moře a na kterých panuje jen klid a mír a lehká bríza vanoucí od moře.

PÁTEK 23.2. ODLET Z VENEZUELY

Dohráli jsme karty, zvedli se a odešli k odbavení. Na displeji se zničehonic objevilo, že náš let je o hodinu a půl opožděn a u přepážky se dozvěděli další nepříjemnou zprávu, že musíme zaplatit letištní taxu ve výši sedmi dolarů, tj. asi 1.800 bolívarů, které jsme neměli. V Praze na pobočce Air France jsme se schválně ptali, je-li cena, kterou nám stanovili, včetně letištních poplatků či nikoli a slečna za pultem nám odpověděla, že samozřejmě ano. Chvíli jsme se v rámci jazykových možností dohadovali, ale když jsme viděli, že to nikam nevede, vzal jsem svých zbylých deset dolarů a šel oslovit muže, který vypadal na veksláka. Jak se ukázalo, skutečně jím byl. Nabídl nám kurs 350 bolos za dolar, což bylo ve srovnání s oficiálním kursem o 60 bolívarů více. Zaplatili jsme tedy příslušné letištní poplatky a vrátili se do restaurace, abychom se znovu oddali hře v karty.

Ve čtvrt na jednu jsme prošli kontrolou migrační policie a službu konající policistka si k osobní prohlídce zavazadel vybrala právě mne. Objevila stejně jako voják Národní gardy na cestě z Méridy do Barquisimeta umouněné sáčky Liborových čajů schované na dně indiánského košíku a určitě si také pomyslela, že je na cestě nové drogové cesty z Venezuely do Evropy. Nechal jsem ji několik pytlíků jahodových a mátových čajů, aby si je mohla o přestávce uvařit nebo je podrobit přísným laboratorním zkouškám na kokain. Byl jsem jen rád, že nezačala otevírat jednotlivé krabičky s pavouky. Sebral jsem batůžek, igelitku s kytkama a cuatro a přešel k pečlivější kontrole osobních zavazadel zajišťované patrně pověřenými pracovníky aerolinií. Při této kontrole byly otevřeny dvě krabičky s pavouky a z jedné z nich dokonce vyskočil malý pavouček, ale pak se zase rychle vrátil zpátky do svého příbytku. Úřednice mi vrátila ledvinku i s pavoučaty a prohlídka byla u konce, i když jsem v jejím průběhu musel opět vysvětlovat, co je obsahem oněch malých papírových pytlíků s čajem. Oddechl jsem si, i když jen tak nenápadně, sám pro sebe. Bylo by určitě bezpečnější dát těch deset malých pavouků do velkého báglu, ale vzhledem k tomu, že v Praze mrzlo, jak se Pavel dozvěděl z ranních zpráv, nechtěl jsem riskovat život mláďat, o které jsem se několik posledních týdnů příkladně staral a raději jsem podstoupil riziko možných problémů.

Nastoupili jsme do Airbusu 340 a ve čtvrt na dvě se už vznášeli nad osvětlenou Maiquetií a celým pobřežím, které jsme tušili jen z linií světel, jež jej lemovalo.

I když jsme z Venezuely odlétali s téměř dvouhodinovým zpožděním, do Paříže jsme přiletěli včas. Asi půl hodiny jsme čekali v transitním prostoru než jsme v 16:20 odstartovali z pařížského letiště Charlese do Gaulla. Z Paříže, kde bylo jen 2^oC nad nulou a kde vládlo zamračené, nevlídné počasí, jsme přiletěli před šestou večer do Prahy. Byla už tma a mráz se zadíral pod kůži. Ve frontě na pasovou kontrolu jsme se dali do řeči s mladou ženou, která se před třemi lety natrvalo usadila v Caracasu a která nám jen potvrdila, že všechno to, co jsme slyšeli o kriminalitě v tomto městě, je pravda. Za den tam dochází asi k dvaceti vraždám a je skutečně dobré vyhýbat se nebezpečným místům.

V letištní hale nás už čekali Michal se svou ženou Gábinou, Lucie se svou sestrou a Martina, což mě příjemně překvapilo, ale tlak citových vjemů, kterému jsem byl v předchozích několika týdnech vystaven, byl natolik silný, že ve mně zadusil veškeré projevy radosti. Třásly se mi kolena a na dotazy jsem odpovídal jednoslabičně a se zjevnou nevolí. Má radost z toho, že zas všechny vidím, byla tak mocná, že jsem ji neuměl úměrně vyjádřit. Udělal jsem poslední společný záběr před branou příletů. Michal se svou ženou a s Pavlem se s námi rozloučili a odjeli. My ostatní jsme nasedli na stodevatenáctku a na Dejvické přestoupili na metro. Chtěli jsme si na Starém městě pražském někam sednout a tak nás Martina zavedla do své oblíbené hospůdky U kata.

Dojedli jsme, dopili a zaplatili. Liborovi a holkám odjížděl o půl desáté vlak do Ostravy a tak měli nejvyšší čas vyrazit na hlavní nádraží. Podali jsme si ruce na rozloučenou. Naše pětitýdenní expedice skončila. Vrátili jsme se ve zdraví, opálení a bohatší o nevšední zážitky, které už nikdo nikdy nevymaže z paměti a které v ní zůstanou natrvalo vepsány a dokonce i po naší fyzické smrti zůstanou ty nejsilnější citové vjemy stále s námi. Těším se na chvíli, kdy budu moci s klukama znovu vyrazit do světa. Michala už bude tentokrát doprovázet jeho žena Gábina, Libora Lucie a já si nepřeji nic jiného, než abys všechno to, co se chystáme prožít, prožila s námi, abychom všichni společně prožili nové chvíle plné radosti, štěstí a nového poznání, ale také strádání, únavy a odříkání, které se střídají jako den s nocí a přepadají nás, když to nejméně čekáme. Ale stále máme ještě dost sil jim vzdorovat, protože naše touha po Světle je vskutku silnější. Hledal jsem Tvé Světlo v těch nejzapadlejších končinách a cítil na každém kroku Tvou přítomnost, která mi pomáhala překlenout nejtěžší chvíle zkoušek a dovolila mi navrátit se zase domů.

Přestoupili jsme na áčko a odjeli směrem na Nové Butovice. Do pozdních nočních hodin jsme si vyprávěli, hráli na kytaru a prohlíželi si pohlednice a já měl velkou radost z toho, že se ti líbily korále, které pro tebe navlékla neznámá indiánská žena z delty Orinoka. Tvá přítomnost byla pro mně jako posilující lístek koky a únava se rozplynula jako dým. Ne tak tvoje. Když jsem viděl, jak tma tiše přepadá přes tvá víčka, popřál jsem ti dobrou noc a šel si lehnout. Usínali jsme při perské hudbě, která nás přiváděla až k samotné hranici mezi nebem a zemí, z níž vyrůstal už jen Sadratu´l Muntahá a nabízel stín poutníkům, kteří putovali v radostném očekávání nového zrození dál do Království na výšinách. Tam někde se na sklonku života potkáme. Tam tě budu čekat a mé srdce už bude navždy bít jen pro nás.

Radan Kaderka

THE END