M E X I C O 2003

MeXICO MeXICO MeXICO MeXICO MeXICO MeXICO MeXICO MeXICO

4. listopadu - 26. listopadu 2003

Členové výpravy :

Petra Boušková Radan Kaderka Jarda Neužil Honza Toufar Jana Senftová Pavel Senft

OBSAH :

SOBOTA 4.10. MEXICO CITY A BATOH, KTERÝ TAM S NÁMI NEBYL

A proč jsme letěli z Vídně ?

NEDĚLE 5.10. TEOTIHUACÁN A ANTROPOLOGICKÉ MUZEUM

PONDĚLÍ 6.10. AMECAMECA, NP POPOCATÉPETL - IXTACCÍHUATL

ÚTERÝ 7.10. LA JOYA, AKLIMATIZAČNÍ VÝSTUP S FENOU KRISTÍNOU

STŘEDA 8.10. VÝSTUP NA VRCHOL EL PECHO (5.286 m)

ČTVRTEK 9.10. CESTA DO SEDLA CORTÉS, AMECAMECA A PŘESUN DO PUEBLY

PÁTEK 10.10. PYRAMIDA V CHOLULE A CESTA DO TLACHICHUCY

SOBOTA 11.10. PIEDRA GRANDE

NEDĚLE 12.10. PICO DE ORIZABA

PONDĚLÍ 13.10. ČESKÁ AMBASÁDA A CESTA DO MINATITLÁNU

ÚTERÝ 14.10. LA VENTA – CENTRUM OLMÉCKÉ KULTURY

STŘEDA 15.10. CESTA DO PALENQUE

ČTVRTEK 16.10. MAYSKÉ RUINY V PALENQUE A KOUPÁNÍ V KASKÁDÁCH

PÄTEK 17.10. ZKLAMÁNÍ Z AGUA AZUL

SOBOTA 18.10. PALENQUE – TUXTLA GUTIARÉZ – BAHÍAS DE HUATULCO

NEDĚLE 19.10. BAHÍAS DE HUATULCO I.

PONDĚLÍ 20.10. BAHÍAS DE HUATULCO II.

ÚTERÝ 21.10. ZIPOLITE

STŘEDA 22.10. ZIPOLITE A ŽELVÍ MUZEUM V MAZUNTE

ČTVRTEK 23.10. TECPÁN A ZÁSADA 3x A DOST

PÁTEK 24.10. CESTA DO MEXICO CITY A IGUALA

SOBOTA 25.10. ODLET

SOBOTA 4.10. MEXICO CITY A BATOH, KTERÝ TAM S NÁMI NEBYL

Z Vídně jsme odlétali v 19:15 a do Mexico City přiletěli následující den po šesté hodině ranní. Pasová kontrola proběhla hladce, Petře však nepřiletěl batoh, což bylo mrzuté, nikoli však tragické. Vyřídili jsme reklamaci a v kurzu 10,85 pesa/1USD vyměnili dolary za pesa (tj. asi 1 peso za 2,60 Kč) a odjeli do hotelu Zamora, který leží poblíž Zocala na ulici Cinco de Mayo (cena 250 p za 6 osob, jinak 150 p za dvoulůžkový pokoj). S posílením eura a české koruny za poslední 2 roky se asi o 30% zlevnil nákup mexické měny, což bylo příjemné, ale i tak se mi podařilo utratit nebo lépe investovat do nevšedních zážitků a poznání něco málo přes 14.000 Kč.

Odpoledne jsme se byli podívat na Zócalu, nejznámějším mexickém náměstí, jemuž vévodí městská katedrála, prezidentský palác a trosky starobylého aztéckého města Tenochtitlán, které kdysi leželo uprostřed dnes už vysušeného jezera Texcoco. Jeho budování začalo kolem roku 1260 n.l. Mexico City tedy vyrostlo na jezerním dně, což s sebou i nyní přináší nemalé problémy související se stabilitou budov. Jakoby nestačilo, že je celá oblast centrálního údolí nestabilní seismicky. Zásobování 22 miliónů obyvatel Mexico City vodou z nikoli bezedných podzemních rezervoárů způsobuje další poklesy jezerního dna.

Prošli jsme centrem města až k parku Alameda a vrátili se do hotelu. S Petrou jsem se jel podívat metrem na letiště, zda-li ji už nedorazilo zavazadlo. Před přepážkou v tranzitním prostoru už byla fronta, takže „ztráty“ zavazadel nejsou až tak ojedinělým jevem a vzhledem k počtu přepravených osob se to zdá býti i pochopitelné. Za přepážkou už stál pojízdný vozík a na něm Petřin batoh s karitaťkou.

A proč jsme letěli z Vídně ?

V době, kdy jsem naplánoval výpravu do Mexika, byl o Mexiko jako destinaci poměrně značný zájem a ceny letenek z Prahy začínaly na 22.100 Kč bez tax (Air France). Iberia nabízela letenku z Vídně za 530 euro, tj. včetně letištních asi 20.500 Kč (bez 17.200 Kč) a byla o necelých 5.000 Kč levnější. Přitom z Prahy se dostanete do Vídně a zpět za necelých 1.200 Kč (na kartu Z nebo skupinovou slevu ČD). Z jižního vídeňského nádraží stojí cesta na letiště 6 euro a autobusy odjíždějí každou půlhodinu.

NEDĚLE 5.10. TEOTIHUACÁN A ANTROPOLOGICKÉ MUZEUM

Vstali jsme brzy a po sedmé vyrazili z hotelu na archeologické naleziště v Teotihuacánu. Ruiny leží asi 40 kilometrů na sever od Mexico City a jsou považovány za první centrum, kde se rozvinula teokratická kultura, která v době mezi 2. a 6. stoletím ovládala celou mexickou náhorní plošinu. Dodnes nevíme, jaké obyvatelstvo město obývalo a jak se původně jmenovalo. Název Teotihuacán je teprve Aztéckého původu a značí „pohřebiště králů“ nebo „sídlo bohů“. Teotihuacánu dominují dvě pyramidy, pyramida Slunce vysoká 65 metrů a pyramida měsíce vysoká 43 metrů, k níž vede široká Cesta mrtvých (Camino de los Muertos). Na jejím začátku je chrám zasvěcený Quetzalcoatlovi, Opeřenému hadovi, božstvu, které bylo už v panteonu dávných Olméků (viz Olmécké muzeum v La Ventě, Tabasco) a teprve nedávno objevený a odhalený palác kněží. Před pyramidou Měsíce leží veliké náměstí zvané Ciudadela, které sloužilo k náboženským shromážděním.

Odpoledne jsme vyrazili do Antropologického muzea (vstup 37 p) v centru Mexico City, kde jsme shlédli expozice věnované indiánským kulturám Mexika i Severní Ameriky a vývoji člověka jako druhu. Na Paseo de la Reforma, široké čtyřproudé ulici, která míjí Antropologické muzeum, jsme na zdech parku shlédli pouliční výstavu fotografií zaměřenou na přírodní krásy Mexika, což nás v mnohém inspirovalo a do vlastního programu jsme navíc zařadili Bahías de Huatulco ležící na březích Pacifiku. A tady je internetová adresa výstavy :

www.mexiconaturalezaviva.com

PONDĚLÍ 6.10. AMECAMECA, NP POPOCATÉPETL - IXTACCÍHUATL

Balíme a vyrážíme do Amecamecy pod známé vulkány Popocatépetl a Ixtaccíhuatl, v jazyce Nahuů Kouřící hora a Bílá žena. Ubytovali jsme se na náměstí v hotelu San Carlos, kde jsme ve skutečnosti jen nechali přebytečné věci, a ještě tentýž den vyrazili pronajatým mikrobusem do sedla Cortés (3.650 m) a pak dále na parkoviště La Joya (4.000 m) pod Iztu, kde jsme obsadili 2 dřevěné přístřešky. Za vstup do národního parku jsme v sedle Cortés zaplatili 10 pesos na osobu a den, za cestu mikrobusem z Amecy na La Joyu 250 pesos. Počasí bylo zamračené, z údolí stoupala mlha.

ÚTERÝ 7.10. LA JOYA, AKLIMATIZAČNÍ VÝSTUP S FENOU KRISTÍNOU

Ráno bylo Petře špatně od žaludku a tak jsme na aklimatizační výstup vyrazili až po 11.hodině dopolední. Naším cílem byla bivaková chata ležící v nadmořské výšce 4.780 m (naše GPS ukazovala jen 4.630 m). Těch 700 výškových metrů jsme zvládli „na lehko“ za necelé 3 hodiny. Pavlovi s Janou, kteří šli na těžko s cílem přespat v bivakovací chatě, trvala o necelou hodinu déle. Výhled byl kvůli mlze mizerný, při zpáteční cestě začalo mrholit a foukal vítr. Fenka Kristína zvaná Plašičpuma, se kterou jsme se seznámili na parkovišti La Joya a která se vydala nahoru s námi, se odmítla vrátit zpátky a rozhodla se přečkat noc v chatě s Pavlem a Janou.

STŘEDA 8.10. VÝSTUP NA VRCHOL EL PECHO (5.286 m)

Vstali jsme před pátou a o půl šesté vyrazili s rozsvícenými čelovkami na vrcholový výstup. Počasí se, jak jsme doufali, nezlepšilo. Stále kolem nás poletovaly chuchvalce mračen. Bylo vidět na pár set metrů. Nad bivakovací chatou Repúblika de Chile nás čekalo poměrně ostré stoupáním táhlým suťovištěm a strmými skalními hřebínky. Z vyhlídky ve výšce 5050 m (GPS), kde jsem skončil před dvěma lety, pokračovala cesta rovnými hřebínky s několika sestupy a výšvihy až na ledovec, který se na svém konci zvedl v několika skalních stupních až do výšky 5.286 m, na vrchol El Pecho (Ňadra). S Petrou jsme však skončili na rozdíl od ostatních už v polovině dlouhého ledovce, protože vítr, mlha a zmrzlý déšť nebyly dostatečnou motivací pro to, abychom dál pokračovali na hypotetický vrchol bez možnosti fotografovat.

Výstup na Iztu, Bílou ženu, lze tedy absolvovat buď s přespáním na bivakovací chatě nebo nalehko z parkoviště La Joya za 7 až 8 hodin, samozřejmě s řádnou aklimatizací.

Legenda vypráví, že Popo byl válečník, který se zamiloval do Izty, dcery vládce. Když byl Popo ve válce, Izta se čekáním na svého milého usoužila žalem. Po svém návratu z války byl Popo velice sklíčen smrtí své milenky a nechal na její památku vytvořit dvě hory; na jednu z nich položil tělo své milé a na druhé zapálil zádušní pochodeň. Z trochou představivosti se Iztaccíhuatl skutečně podobá ženě ležící na boku. Ze strany od Mexico City, pokud to oblačnost dovolí, můžete rozeznat zleva doprava jejío čtyři vrcholy : La Cabeza (Hlava), El Pecho (Ňadra), Las Rodillas (Kolena) a Las Piernas (Chodidla).

Když jsme se vrátili, bylo na parkovišti La Joya poměrně živo a tak jsem toho hned využil a půjčil si od jednoho Mexičana mobil, abych dohodnul s šoférem mikrobusu náš odvoz. Bohužel jsme byli v oblasti, kde nebyl signál.

ČTVRTEK 9.10. CESTA DO SEDLA CORTÉS, AMECAMECA A PŘESUN DO PUEBLY

Ráno jsme se vydali na osmikilometrový pochod do sedla Cortés. Tam jsme měli mít větší šance zajistit si odvoz do Amecy. Kristína nás celou dobu doprovázela, asi ji s námi bylo dobře, vždyť jsme se s ní taky dělili o salámky.

V sedle jsme po několika rozhovorech s různými lidmi dostali nabídku na cestu komfortním autobusem do Amecy za 300 p a tak jsme neváhali ani minutu. Rozloučili jsme se s Kristínou a popřáli ji štědré horolezce, kteří se s ní budou dělit o svačinu.

V hotelu San Carlos jsme si dopřáli teplou sprchu a na tržišti v Amecamece oběd za 40 p. V jednu jsme museli opustit hotel a vydat se na autobusový terminál. Přímé linky z Amecy do Puebly však nejezdí a tak nás jeden autobus vysadil v Chalcu (20 p). Popošli jsme k dálnici pod most, kde nám zastavil linkový autobus Mexico City – Puebla (30 p). Autobus na terminál do Puebly však nezajížděl a vyklopil nás na dálnici. Po půlhodině chůze směrem do centra miliónové Puebly jsme narazili na dva hotely vzdálené asi 10 minut od autobusového terminálu CAPU a v jednom z nich se ubytovali. Pozdě odpoledne jsme vyrazili na prohlídku centra města. Centrum města s náměstím a katedrálou je nesrovnatelně výstavnější, bohatší a čistší než Zócalo v Mexico City.

PÁTEK 10.10. PYRAMIDA V CHOLULE A CESTA DO TLACHICHUCY

Ráno jsme vyrazili do Choluly, abychom si prohlédli největší mexickou pyramidu. Pyramida v Cholule byla dokonce vyšší než pyramida Slunce v Teotihuacánu a objemnější než známá Cheopsova pyramida v Egyptě. Z pyramidy Tepanapa je však vidět jen malý fragment jedné ze stran, zbytek pyramidy je pokryt vegetací. Pyramida se stavěla v několika etapách mezi roky 1-600 n.l. Po dobytí Ameriky postavili misionáři na jejím vrcholu kostelík, aby obrátili původní obyvatelstvo na křesťanství a nahradili tak panteon Olméků, Toltéků, Chichiméků a Aztéků monoteistickým křesťanstvím a jeho symboly.

Z vrcholu pyramidy, z nádvoří kostela Naší paní Spasitelky (Nuestra Seňora de Remedios) je nádherný výhled na vulkány Popocatépetl, Ixtaccíhuatl, La Malinche a samozřejmě také Orizabu (5.700 m), třetí nejvyšší horu Severní Ameriky po Mount McKinley (6.194 m) a Mount Logan (5.951 m).

Těsně po dvanácté jsme se vrátili do Puebly, sbalili si věci a vyrazili do Tlachichucy s přestupem v San Lorenzu El Seco. V Tlachichuce jsme se ubytovali v hotelu García, který leží kousek pod náměstím (120 p/ dvoulůžkový pokoj). Hotel má i svou vlastní restauraci, v níž mimochodem proběhlo jednání s Felipem Espinozou Cobou, majitelem terénního vozu, který nás měl odvézt na chatu Piedra Grande (4.200 m). Jednání bylo náročné, ale seriózní a jeho výsledkem byla cena 1.600 pesos za cestu tam i zpět v dohodnutém termínu (1.600 x 2,6 = 4.200 Kč). Podle slov pana Espinozy jsme usmlouvali cenu nižší než jakou dostávají samotní Mexičani. Takže na osobu vyšla asi třicetikilometrová cesta pod kopec na 700 Kč. S panem Espinozou jsme dále projednali některé záludnosti výstupové trasy a jejího značení. Z chaty Piedra Grande bychom měli jít asi 3 hodiny suťovištěm a skalami a 3 až 4 hodiny po ledovci ke skalnímu ostrohu zvanému Aguja de Hielo (Ledová jehla). A od něj pak vystoupit po hraně kráteru až k nejvyššímu bodu (Cime Superior). Ještě jednou jsme si zrekapitulovali hlavní body dohody a rozešli se. Na městské tržnici, kde vedle vepřových hlav a telecích půlek visících na hácích, byly i dvě jídelny, v nichž jsme se najedli. Koupil jsem si tam i teplou mikinu místi flísky, kterou jsem zapomněl doma.

SOBOTA 11.10. PIEDRA GRANDE

Ráno jsme dokoupili zásoby do hor. Pan Espinoza si to nerozmyslel a přijel mezi jednou a druhou, jak jsme se domluvili. Bágly jsme naházeli na střechu. Za prvních 1.000 pesos koupil pan Espinoza benzín a zbytek si nechal. Nezpevněná cesta až do vesnice Hidalgo (3.200 m) byla poměrně slušná, pohon všech čtyř kol jsme byli nuceni použít až za vesnicí. Projížděli jsme krásným borovicovým lesem nad hlubokými údolími. Asi za 2 hodiny překonal vůz převýšení 1.600 metrů a my se ocitli před chatou Piedra Grande. Chata je prostě vybavená a kromě dřevěných paland pro zhruba 30 lidí má vymezeny dva kouty na vaření. Vodu lze nabrat asi 100 metrů od chaty. Kromě nás byli v chatě dva Američané a dva Mexičané, Alejandro a Manuel, kteří spali před chatou ve stanech. Obloha byla jasná a tak jsme se dohodli, že se pokusíme o výstup už zítra. Sbalili jsme nejnutnější vybavení (mačky, cepín, návleky, lano, jídlo na celý den a samozřejmě fotoaparát) a šli spát.

NEDĚLE 12.10. PICO DE ORIZABA

Vyrazili jsme ve 4 ráno, tedy o půl hodiny později než jsme plánovali, ale nebylo kam spěchat. Cesta vedla po povrchu akvaduktu, poté přešla na suťovitý chodníček směřující ke skalnímu hřebínku táhnoucímu se vlevo od mezivrcholu Sarcófago (5.050 m). Měsíc v úplňku svítil, takže čelovky nebyly zapotřebí. Jarda s Honzou nasadili takové tempo, že jsme je museli nechat zmizet ve tmě. Puzen vnitřním hlasem vydal jsem se ke skalnímu hřebínku, který jsem měl po levé ruce, zatímco Jana s Pavlem stoupali svírajícím se údolím. Stále jsem pod sebou viděl záblesky světel, pak dohadování a křik v cizím jazyce. Ozvala se Pavlova vysílačka a ptala se mě na cestu. Pavel s Janou se vydali nebezpečným suťovištěm pod vrcholem Sarcófago a potřebovali zkonzultovat další postup. Pokračoval jsem dál skalním hřebínkem. Teď jsem už neviděl ani záblesky čelovek, ani jsem neslyšel hlasy. Šel jsem nahoru skalním bludištěm. Asi ve 4.900 metrech jsem narazil na ledovec. Začalo svítat. Nad sebou jsem viděl dvě dvojice, jedna z nich musel být Jarda s Honzou. Jedna dvojice směřovala k Ledové jehle, druhá šla cestou vedoucí přímo na vrchol. Nástup na ledovec byl na rozdíl od toho, co jsme slyšeli, poměrně triviální. V závětří pod jedním ledovým převisem jsem si nasadil mačky a návleky. Přetraverzoval jsem do sedla a pak se vydal po sněhové homoli přímo na hlavní vrchol kráteru. Mačky se zakousávaly do ztvrdlého sněhu stále se zestrmujícího kužele. V zimních měsících se může stát z ledovce nebezpečná ledová plotna a použití ledovcových skob je pak nezbytné opatření k eliminaci rizika.

V 10 hodin jsem vystoupil na vrchol. Jarda s Honzou se už vraceli dolů, Pavel s Janou byli někde v polovině ledového kužele. Poprosil jsem Pabla z Mexico City, který čekal na kamarády korzující po kráteru, aby mě vyfotil. Na severozápadě byly vidět zleva doprava vulkány Popo, Izta a La Malinche.

Počkal jsem na Pavla s Janou, trochu jsme se najedli, vyfotili a začali sestupovat. Pod ledovcem jsme si udělali delší odpočinek než jsme se vydali do záludností skalních hřebínků. Začala se tvořit mlha a orientace byla o to těžší.

Výstup máme za sebou, ale Felipe má pro nás přijet až zítra ve 3 hodiny odpoledne. To je mrzuté. Alejandro měl sice mobil, ale bez signálu. Tak jsme jej alespoň poprosili, zda by v Tlachichuce nezavolal Filipovi, aby pro nás přijel ráno kolem devíti.

A tady je kontakt na Filipa:

Felipe Espinoza Coba (01 245) 451 51 03, 451 50 38

PONDĚLÍ 13.10. ČESKÁ AMBASÁDA A CESTA DO MINATITLÁNU

Bylo půl šesté ráno, když se ze tmy ozvalo: „Buenos días, yo soy Felipe.“ Začali jsme kvapem vylézat ze spacáků, vařit čaj a balit se, abychom mohli nejpozději v osm vyjet.

Orizaba byla ráno nádherná a tak jsme zastavili na malém vršku a udělali pár fotek v měkkém ranním světle.

V Tlachichuce nás pan Espinosa vysadil na terminálu a za půl hodiny jsme již seděli v autobuse do Puebly. Potřebovali jsme pro dnešní den vyřešit jeden problém, kam a hlavně za kolik uskladníme přebytečné horolezecké vybavení. Zkusil jsem zavolat na českou ambasádu v Mexico City. Pracovnice ambasády byly velice vstřícné a tak jsme naskočili do prvního autobusu směřujícího na terminál TAPO. Byla jedna hodina, když se autobus rozjel. ,Snad to do tří stihneme´ řekl jsem si v duchu.. Ovšem vzhledem k zácpě v Mexiku jsme na TAPO dojeli až po půl třetí. Ihned po příjezdu jsem volal na ambasádu, že to do tří nestihneme. Slečna Friedrichová byla natolik pohotová, že o všem informovala majordoma pana Valentu, takže, když jsme o půl čtvrté dorazili, byli jsme již očekáváni. Přebalili jsme se, vykoupali a vyrazili nočním autobusem na jih do Minatitlánu. Autobus odjížděl ve 21:30 (další 22:40) a cesta trvala dlouhých devět hodin. Kolem půlnoci jsem se vzbudil a znovu spatřil proti noční obloze majestátný bílý kužel Orizaby. Minuli jsme městečko Esperanza (Naděje) a pak už v nekonečných serpentinách sjížděli z náhorní plošiny (2.500 m) do nížiny (800 m).

ÚTERÝ 14.10. LA VENTA – CENTRUM OLMÉCKÉ KULTURY

Do Minantitlánu jsme dorazili o půl sedmé ráno. Autobus do La Venty, centra olmécké kultury, odjížděl asi za 45 minut. La Ventu ležící ve státe Tabasco obklopuje tropická nížina Mexického zálivu a tak, když jsme po dvou hodinách jízdy vystoupili, překvapilo nás neuvěřitelné vedro a vlhko a hrozivá mračna na obloze, která patřila cyklónu. V parku jsme se převlékli do kraťas, ale příliš to nepomohlo. K olméckému muzeu jsme se za 4 p nechali odvézt místní rikšou. Hned před muzeem nás přivítaly dvě obří hlavy olméckých králů a pracovnice muzea. Na dotaz, jaký měly hlavy význam v životě Olméků, odpověděla, že byly jakýmisi fotografiemi a že nesouvisely s panteonem Olméků. Usuzuji, že za tím nebyl narcismus, ale dávná lidská touha po nesmrtelnosti, po tom, aby po nás „něco“ zůstalo. Ale z hlediska historického nejsou tyto pohnutky ničím překvapivým. Tak jako Olmékové tesali hlavy svých králů, tak staroperuánské kultury balzamovali své mrtvé a faraónové stavěli pyramidy. Člověk by řekl, že s překonáním animistických náboženství náboženstvími monoteistickými musí tyto motivy zákonitě vymizet a že musí převládnout duchovní či intelektuální rozměr nesmrtelnosti. Hřbitovy jsou jen vrakovištěm našich tlejících tělesných schránek, s námi lidmi už nemají nic společného, protože nás nečiní lidmi to, že máme dvě ruce a dvě nohy, ale něco daleko více. A tak si tiše přeji, abych byl po své smrti spálen a rozptýlen a stal se co nejrychleji součástí všeho.

Ale vraťme se zpět k obřím hlavám. Obří hlavy v La Ventě byly vytesány z pískovce, který se dovážel stejně jako ostatní horniny (serpentinit, čedič) z míst až 100 kilometrů vzdálených. Stejně jako Mayové nebo Aztékové stavěli i Olmékové pyramidy, nikoli však z kamene, ale z hlíny. Kámen je v Tabascu spíše vzácností, ale jedna nerostná surovina přece jen ovlivnila rozvoj tohoto mexického státu. Je jím ropa, která se těží kolem Mexického zálivu a za Minatitlánem je obrovská rafinérie.

Historie poznávání Olméků je velice mladá (pečlivější průzkum nejstaršího olméckého města San Lorenzo Tenochtitlánu byl zahájen teprve v sedmdesátých letech minulého století a dosud pokračuje). Krátká historie objevování – skoro by se chtělo říci odhalování – Olméků má přitom své etapy. V té první na Olméky nevěřil takřka nikdo. Ve druhé byly nalezené olmécké památky přičítány jiným indiánským kulturám, zejména později přišlým Mayům. Ve třetí byla přítomnost Olméků poprvé zjištěna na nevelkém kmenovém území v dnešních mexických státech Tabasco a Veracruz. Tady si tito mesoameričtí uctívači jaguára vytvořili svá prvá města – San Lorenzo Tenochtitlán, které bylo zřejmě hlavním městem Olméků od roku 1.400 do roku 1.100 př.n.l., a La Venta, jež se stala metropolí Olméků poté, co San Lorenzo Tenochtitlán bylo opuštěno. V té oblasti byla pak založena i další olmécká města Cerro de Las Mesas, Tres Zapotes a další. (I na ostrově Tenaspi u mexického Catemaca ve státě Veracruz se můžeme setkat s olméckou skulpturou).

Po třech etapách odhalování jaguářích Indiánů přichází etapa čtvrtá, současná. V posledních letech jsou stopy jaguářích Indiánů objevovány postupně ve stále větší vzdálenosti od domovského Veracruzu. A často právě v místech, kde později rozkvetla jiná významná střediska staroamerických kultur, např. v Oaxace. I ve velkém Monte Albánu, obývaném později Zapotéky a pak i Mixtéky, nalézáme v nejstarším období nesporné stopy olmécké přítomnosti na velkých kamenných blocích, kde jsou četní Olmékové vyobrazeni ve zvláštní taneční póze (danzantes). Oaxaca a Monte Albán leží na jihu Mexika. Olméky však dokládá i Mexická náhorní rovina, kde později vyrostl Teotihuacán, žili Toltékové a prosperovala Aztécká říše.

Objevy z posledních let ukázaly, že Indiáni vyznávající kult jaguára uplatňovali svůj vliv nejen v celé této rozsáhlé zemi, ale že brzy při svých expedicích překročili její dnešní hranice a došli do Guatemaly. Další nálezy pak potvrdily, že ani Guatemala nebyla poslední hranicí olmécké expanze, ale že tito mesoameričtí uctívači jaguára pronikli do dnešního El Salvadoru a pak až do Kostariky.

(úryvek z knihy Uctívači hvězd od Miloslava Stingla, nakladatelství Práce Praha, 1980)

Olmékové uctívali pouze jaguára a hada a jim stavěli jednoduché svatyně. Archeologové spekulují o tom, že Olmékové ovlivnili i kultury Peru. Vedou je k tomu především dva důvody. Peruánská kultura Chavín se objevila jako ucelená, odlišovala se výrazně od kultur sousedních a stejně jako Olmékové uctívali i Chavíňané jaguára. Z Kostariky, kde byla na poloostrabě Nicoya dokladována přítomnost Olméků, to už není daleko do Kolumbie, kde se můžeme setkat s kulturou San Augustín. Neznámí tvůrci tu zanechali desítky kamenných plastik, převážně sochy lidí, jejichž ústa s obrovskými tesáky připomínají spíše hlavu této šelmy než člověka. Na jih od Kolumbie už je Ekvádor a Peru. A v Peru začínají vyspělé kultury právě příchodem Chavíňanů. Chavín se stává centrem nové chavínské kultury kolem roku 850 – 900 př.n.l.

Po prohlídce interiérové muzeální části jsme vyrazili směrem k pyramidě. Netušili jsme však, ač nás pracovnice muzea upozorňovala, že to bude s moskyty tak strašné. Navíc jsme se v místních novinách dočetli, že komáři zde přenáší kromě Nilského viru také virus horečky dengue a samozřejmě malárii. A tak jsme si hned zobli antimalarik, i když jsme to měli udělat už před týdnem. Zrovna jsme obědvali, když spustil cyklón v rámci Matrixu jeden ze svých nastavených programů : mohutný přívalový déšť.

Po obědě a dešti jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat k Mexickému zálivu do vesnice Sancho Magallanes, která ležela na úzkém výběžku mezi mořem a brakickou lagunou. Moře bylo spíše hnědé než azurově modré, pláže zaneřáděné odpadky. Ubytovali jsme se za 120 p na osobu a noc v hotelu Delia. V noci bylo takové vedro, že musel celou běžet ventilátor a několikrát jsem se musel osprchovat, abych se zchladil.

STŘEDA 15.10. CESTA DO PALENQUE

Co nejrychleji jsme opustili toto krásnem nepoznamenané město. Hned u hotelu jsme si zastavili autobus směřující do Villahermosy (52 p). Ve Villahermose jsme přestoupili do luxusního autobusu společnosti ADO a odjeli do Palenque (70 p).

V Palenque jsme se ubytovali ve starém známém hotelu Kushul-ha (v překladu Živá voda). Hotel není uveden v Lonely Planet a pro ty, kteří by chtěli Palenque navštívit, leží pět minut jižně od terminálu ADO na začátku ulice 20 de Noviembre. Cena za dvoulůžkový pokoj bez okna je 80 p, s oknem 100 p, za čtyřlůžkový pokoj s okny 220 p. Hotelů a penziónů je však v Palenque více než dost a stačí si jen vybrat.

Večer jsme se věnovali večeři, Internetu a procházce živými částmi města. Synové hoteliéra během toho, co jsme spravovali dveře našeho pokoje, nám nabídli výlet k vodopádům Misolhá a Agua Azul za 120 p.

Dnešní noc bude opět se zapnutými ventilátory.

ČTVRTEK 16.10. MAYSKÉ RUINY V PALENQUE A KOUPÁNÍ V KASKÁDÁCH

Po snídani jsme vyrazili k ruinám, kam nás za 14 p (zpáteční jízdenka) odvezl z centra Palenque mikrobus. Hned za vstupní bránou se na rozlehlé ploše tyčí zprava doleva Templo de la Calavera (Chrám lebky), na jehož horní terase jsou dva paralelní vchody ozdobené reliéfy lebek pravděpodobně králíků. Chrám byl původně štukován a opatřen modrou nebo červenou venkovní malbou. Dalším a o něco vyšším, tedy důležitějším je Templo de las Inscripciones (Chrám záznamů). Vstup do hrobní krypty chrámu Templo de las Inscripciones je vyzdoben reliéfy. Uvnitř krypty je sarkofág krále Pakala, který vládl Palenque od roku 615 do roku 683 n.l. Reliéfy opěvují panovníka, jeho jméno, původ a předky. Náměstí dominuje Palacio, Královský palác s věží.

Za palácem je úzký chodník, kterým vystoupáte s hordami německých, italských a amerických turistů na Náměstí kříže (Plaza de la Cruz), nad nímž se tyčí Templo de la Cruz (Chrám kříže) s několika reliéfy. Na jednom z nich je vládce Had-Jaguár II., jak se roku 684 n.l. ujímá trůnu. V těsném sousedství Chrámu kříže stojí Templo de la Cruz Foliada (Chrám listového kříže) vysvěceného roku 692 n.l. a Templo del Sol (Chrám Slunce). Na reliéfech uvnitř Chrámu Slunce je vyobrazen vládce Had-Jaguár II. a jeho otec král Pakal se symboly země a slunečního boha. Mezi nimi je zpodobněn Pán podzemí (bůh L).

Na Náměstí kříže jsou další dva již méně zachovalé menší chrámy. Templo XIV., který je zasvěcen posmrtnému životu vládce Hada-Jaguára II. a jeho matky. Posmrtný obřad trval u vládce 260 dní a u matky 30 dní. Oba dva přešli ze světa živých do světa podzemí, v němž vládne bůh L. Dalším chrámem je Templo XV., v němž byly nalezeny ostatky 18 lidí.

Na spodním severním náměstí se nachází skupina pěti chrámů postavených v různém období. Na západní straně stojí Templo del Conde (Chám hraběte) pojmenovaný podle hraběte Waldecka, jenž jej používal v 1. polovině 19. století jako obývací pokoj.

Ruiny mayského města Palenque představují rozsáhlý komplex, v jehož středu trůní Královský palác a kolem něj stojí více či méně zachovalé fragmenty chrámů a hrobek mayských panovníků. V desátém století bylo Palenque na dlouhou dobu opuštěno, zarostlo vegetací a bylo znovu objeveno až v 18. století. Kolem celé rezervace se rozkládá původní deštný prales, kterým vede cesta k pět kilometrů vzdálené vesnici indiánů Lacandones. Cestu lze absolvovat pouze s průvodcem, jinak je vstup na stezku od chrámu Jaguára zakázán. Nikde to ovšem napsáno není, ale pokud cestou narazíte na průvodce se skupinou, buďte si jisti, že vás vrátí zpět.

Kousek před branami k ruinám jsou pod pralesní klenbou skryty nádherné vápencové kaskády skýtající vzhledem k tropickém vedru osvěžující koupel.

Po koupeli jsem se vydal i s ostatními na exkurzi do pralesa, ale brzy je to přestalo bavit a tak jsme s Pavlem a Janou pokračovali sami. Po usilovném pátrání jsem objevil polodospělé mládě sklípkana Phormictopus cancerides, které mi po několika vteřinách zmizelo mezi kameny ještě neodkrytých mayských staveb. Chytil jsem dvě mláďata sklípkanů a pro přítele Frantu Kovaříka jakéhosi pralesního štíra. Hledání v tomto náročném terénu nebyla jednoduchá práce a podařilo se mi při ní zranit se na ruce. Cestou zpátky jsem trochu bloudil a musel se vracet korytem potoka vzhůru až ke kaskádám. Pralesní pěšinou jsem došel až k hlavní silnici a pěšky se vydal k muzeu ležícímu pod ruinami. Tam jsem si stopnul předplacené colectivo a vrátil se do Palenque.

PÁTEK 17.10. ZKLAMÁNÍ Z AGUA AZUL

Inspirováni včerejším koupáním u ruin v Palenque, rozhodli jsme se pro pořádné koupání v lagunách Agua Azul vzdálených asi 60 kilometrů od Palenque. Jedná se o přirozený systém vápencových kaskád s průzračnou modrou vodou. Pokud ovšem celou předešlou noc neprší. Cestovní agentury nabízejí za 120 p návštěvu kaskád Agua Azul, Agua Clara a Misol-Há. Celá akce trvá přibližně 3,5 hodiny. Abychom nebyli limitováni časem, zvolili jsme o něco levnější variantu. Linkovým autobusem Palenque-Ocosingo jsme se za 20 p/os. dostali k odbočce k Agua Azul. Odtud nás za 10 p/os. odvezlo colectivo. Při vstupu jsme zaplatili dalších 10p. Turista zkrátka platí všude, kde je to jen trochu zdůvodnitelné. Pokud nechcete za vstup platit, nechte se vysadit nad vesnicí, sejdětě do ní a projděte jí po hlavní ulici až do poloviny kaskád . Podél kaskád je nespočet obchůdků s artesanías a restaurace, které zejí prázdnotou. Patrně je už po turistické sezóně. To vše dělá z této přírodní zajímavosti turistickou atrakci se všemi doprovodnými jevy. Obvykle mi zkrátka nevoní to, co se mi přistrčí až pod nos zabalené v hezkém papíře. Kaskády u Palenque jsou mnohem romantičtější, schované v džungli před nájezdy turistů.

Čtyři kilometry k hlavní silnici jsme vystoupali pěšky. Bylo to příjemné vzepřít se vlastní lenosti a připraveným programům cestovních agentur a místních dopravců, kteří na sebe stále upozorňují pokřikováním a houkáním klaksonu. Je to stejně nepříjemné jako když sedíte v restauraci, koukáte na kaskády a každou chvíli vám indiánské děti něco nabízejí, až vás to začne obtěžovat.

S cestou zpět z křižovatky nebývají problémy. Na křižovatce totiž zastavují téměř všechny colectiva i autobusy. Nenechte si nasadit cenu větší než 20 p.

SOBOTA 18.10. PALENQUE – TUXTLA GUTIARÉZ – BAHÍAS DE HUATULCO

V 9:30 jsme vyrazili z autobusového terminálu směr Tuxtla Gutieréz (100 p). V Tuxtle jsme přestoupili na terminálu Cristobal Colon na autobus Tuxtla-Puerto Escondido. Šofér nás nevyhodil na křižovatce, jak jsme předpokládali, ale zavezl nás z hlavní silnice až do 5 kilometrů vzdálené Crucecity ležící na pobřeží Tichého oceánu v oblasti zvané Bahías de Huatulco (Tuxtla-Crucesita 147 p).

NEDĚLE 19.10. BAHÍAS DE HUATULCO I.

Do Crucesity jsme dorazili v pět ráno a ubytovali se v hotelu Arecife, který podle LP patří mezi budgetové hotely. Pokoj pro 6 lidí nás vyšel na 400 p, hotelová restaurace je vybavená bazénem. K oceánu je to asi půl hodiny chůze nebo 5 minut taxíkem z centra Crucecity.

Ráno jsme se šli okoupat, odpoledne jsem vyrazil na arachnologický průzkum. Asi 5 km za Crucecitou jsem našel štíry a mláďata 2-3 druhů sklípkanů. Večer jsem se šel okoupat na pláž za hotelem Castillo Huatulco, která je z Crucecity nejblíže. Ráno jsem měl drobný incident s personálem hotelu, protože jsem využíval jejich pohodlné lehátko a široký slunečník. I teď tu bylo pár lidí. Vlny byly ještě větší a koupel po horkém dni ještě příjemnější.

Večer jsme si zašli na tacos a drahnou chvíli poseděli v hotelové restauraci.

PONDĚLÍ 20.10. BAHÍAS DE HUATULCO II.

Ráno jsme si sbalili věci a nechali je pod zámkem v hotelu. Více než hodinu nám zabrala cesta pěšky na pláž Arrocita jižně od hotelu Castillo Huatulco. Stromy skýtaly příjemný stín před ostrým poledním sluncem.

Před pátou jsme se vrátili do hotelu, dali si banánový koktejl, tacos a koupel v hotelovém bazénu.

Konečně padlo definitivní rozhodnutí co dál. Jarda s Honzou a Petrou odjedou nočním autobusem do Oaxacy, já s Pavlem a Janou co nejdříve do proslulého letoviska Zipolite, které je kromě nudistické pláže proslulé především plážemi, na něž připlouvají mořské želvy, aby zde nakladly svá vejce. Tyto oblasti jsou přísně chráněny ozbrojenými hlídkami.

Rozloučili jsme se s ostatními a nasedli do autobusu 2. třídy směřujícího do Pochutly (12 p). Odtud z křižovatky nás odvezlo taxi do Zipolite (15 p/os.). Do Zipolite nejezdí žádný spoj a tak tyto taxíky fungují také jako colectiva s pevnými cenami. Takže můžete narazit na taxi jako colectivo nebo na taxi jako taxi, se kterým se pak musíte dohadovat o ceně. V Zipolite jsme se ubytovali v Cabaňas Genesis ve dvoulůžkových pokojích u manželů Eduarda a Lorenzy (100 p za pokoj se sprchou, 80 p bez sprchy). Pokoje jsou velice jednoduše vybaveny: velká postel s moskytiérou, jedna plastová židle, světlo, okna žádná. Společná sprcha zahrnuje záchod a jakousi mikvi, velkou betonovou vanu 2x1 m se sladkou vodou. V porovnání s hotelem v Crucecitě je zde o několik řádů nižší úroveň. Za tmy jsme se šli koupat do Pacifiku, vlny duněly a burácely, což znamenalo, že jsou živé.

ÚTERÝ 21.10. ZIPOLITE

Ráno jsme vyrazili na pláž do sousedního Mazunte, kde je také muzeum věnované želvám a kde dají vidět různé druhy suchozemských a mořských želv včetně jejich mláďat. V pondělí a v úterý je však muzeum zavřeno, takže jsme měli smůlu. V rámci možností svého individuálního programu jsem se rozhodl počkat do zítřka, navštívit muzeum a odjet až odpoledne.

Odpoledne jsme se byli koupat, dvoumetrové vlny byly zábavné, ale zápolení s nimi unavující. Během koupání jsem si vyřídil levnější nocleh v hamace v jedněch nedalekých cabaňas (25 p/ noc). Naše domácí mi nabízela totéž za 40 p a upozorňovala mě přitom na mosquitos, kteří se v noci vyrojí. Bohužel měla pravdu. A hamaka je také zapeklitá věc. Když v ní ležíte více méně úhlopříčně, tak to jde, ale trpí sluncem spálená záda. Ležet v hamace na břiše je spíše gymnastický problém, ze kterého vás bolí akorát tak v zádech. Když se přikryjete teplým spacákem proti komárům, ihned se orosíte potem, když máte nějaký lehký přehoz neřku-li moskytiéru, máte vyhráno. Zkrátka a dobře, někdy po půlnoci jsem šel spát na karimatku a mohl jsem vybrat buď moskyty nebo příšerné vedro. Po dvou studených sprchách jsem se vrátil z karimatky znovu do hamaky, lehnul si na záda a překryl se z obou stran okraji hamaky tak, že vytvořila jakousi moskytiéru. A k ránu, až se trochu ochladilo, jsem konečně usnul zaslouženým spánkem. A zaspal.

STŘEDA 22.10. ZIPOLITE A ŽELVÍ MUZEUM V MAZUNTE

Pavel s Janou už seděli u snídaně, když jsem se dotrmácel ze svého noclehu. Po snídani jsme stopli taxi a odjeli do muzea v Mazunte (20 p). Společně s Američany z Arizony jsme počkali na průvodce. Ten nás hned v úvodu poté, co se nám představil a co proběhla volba jazyka, seznámil se základním dělením želv na želvy suchozemské, sladkovodní a mořské. Právě mláďata mořských želv byla nejkrásnější. Zrovna tu noc, co jsme přijeli, se na pláži severně od Mazunte objevily desítky samic, které zde připlavaly naklást svá vejce. Dobrovolníci celou noc hlídali asi 8 kilometrů dlouhou pláž, aby nebyla vejce zcizena. Za 40-60 dní se vylíhnou tisíce malých zranitelných želviček, které se vydají na svou životní pouť. Ale pouze 5-10% jich dospěje, tzn. dosáhne ve čtrnácti letech pohlavní zralosti. Zbytek se stane potravou přirozených predátorů jako jsou krabi, ptáci a dravé ryby. Pokud se jim podaří překonat nebezpečné počáteční měsíce, čekají je další nástrahy. Mohou například utonout zapleteny do rybářských sítí či nevodů nebo je mohou zranit lodní šrouby. Dívat se na mladé želvy je vlastně smutné, protože devět z deseti čeká smrt. Je to kruté, ale funguje to tak od nepaměti.

Vrátili jsme se do cabaňas, dobalili věci a vyrazili k hlavní silnici stopnout colectivo. Tentokrát jsme měli štěstí, protože jsme nečekali ani pět minut a už jsme seděli v autobuse do Pochutly. Šofér nás vyhodil na křižovatce, kde jsme si v takové malé kůlně dali výborný oběd za 20 p. Z křižovatky jsme nakonec sjeli dolů do města na terminály Cristobal Colon a Estrella Blanca. Pavla s Janou oslovila nabídka malé společnosti, která nabízela cestu mikrobusem do Oaxacy za pouhých 120 p. Ceny výše uvedených autobusových společností začínaly na 180 p a nenabízely možnost zastávky na libovolné vyhlídce během cesty přes hřebeny Sierry Madre del Sur.

Já jsem mezitím usilovně hledal spojení z Pochutly do Acapulca, dědečka mexického cestovního ruchu. Z Pochutly jezdí jen Estrella Blanca. Autobus ve 13:45 mi velice těsně ujel a další odjížděl až v 19:15 (první třída 234 p). A tak jsem alespoň popojel 2. třídou do Puerta Escondida ležícího u Pacifiku (25 p), poslal pár mailů a zpracoval krizový budget, tzn. jak mít za málo peněz hodně muziky, protože bych se rád dostal až do Arteagy ležící nad San Lázarem Cardenas. Žije tam totiž jeden moc hezký sklípkan.

ČTVRTEK 23.10. TECPÁN A ZÁSADA 3x A DOST

Z Puerta Escondida jsem vyjel až ve 20:30 a do Acapulca dorazil v pět ráno (195 p). Z této cesty mi vyplynulo jedno ponaučení. Nikdy si nevybírejte místa vzadu, protože to tam natřásá a většinou je tam i umístěna klimatizační jednotka, která vás zespod nepříjemně přehřívá. V Acapulcu jsem tak tak přeskočil do autobusu 2. třídy jedoucího do Tecpánu. To už jsem definitivně pohřbil myšlenku navštívit Arteagu a vidět aridnější lokalitu nádherného sklípkana Brachypelma baumgarteni. Projel bych více času než prochodil na lokalitě. Skřípal jsem zuby, ale čas byl neúprosný.

V Tecpánu jsem se ubytoval za 80 p v ne zrovna luxusním hotelu San Antonio. Jen jsem se osprchoval a najedl a vyrazil na sever do San Luisu, protože tím směrem jel právě mikrobus. V San Luisu jsem prokličkoval kolem hřbitova a nevzhledných domků, kolem nichž v haldách odpadků pobíhali čuníci a psi. Mým cílem byly pahorkatiny za městem. Jedna paní se mě zeptala, proč tam jdu. Když jsem jí to vysvětlil, spráskla ruce, řekla Pane Bože a pokřižovala se. V mangovníkovém sadu jsem potkal dva muže, kteří mě od mého plánu odrazovali tím, že je to tam nebezpečné. Nejdříve mi hrozili ozbrojenými chudáky, pak jedovatými chřestýši. Slíbil jsem jim, že si budu dávat pozor. Když se za plantáží ozvala série výstřelů, hned jsem věděl, že musím toto varování zhůry uposlechnout.

Vrátil jsem se do Tecpánu, resp. vystoupil ve vesnici El Suchil před Tecpánem. Prošel jsem pastvinou, na níž se pásly krávy, koně a ovce a zalesněnou depresí stoupal nahoru. Dole jsem našel mládě sklípkana, což mi i přes probdělou noc udělalo radost a dodalo sil. Nahoře mě čekalo další překvapení. Jen co mě minula skupina domorodců s mačetami, můj pohled spočinul na něčem, po čem srdce arachnologa musí zaplesat. Pod plochým kamenem, před jakousi norou seděla asi deset centimetrů velká černooranžová Brachypelma smithi, jeden z nejkrásnějších sklípkanů. A dokonce se nechala i vyfotit. Viděl jsem ještě další dva dospělé exempláře a jedno semiadultní mládě. Brachypelma smithi byla jako vůbec první sklípkan zařazena do seznamů CITES, mezinárodní dohody upravující pohyb ohrožených druhů živočichů a rostlin přes hranice států.

PÁTEK 24.10. CESTA DO MEXICO CITY A IGUALA

Vzbudil jsem se v 3:45, ale bylo to zbytečně brzo. Chtěl jsem si z autobusu prohlédnout pobřežní kopce za denního světla.

Z Tecpánu jsem nakonec odjel zastávkovým autobusem a před devátou dorazil na terminál Ejido v Acapulcu. Za 54 p jsem si koupil jízdenku do Chilpancinga, které leží v nadmořské výšce 1.200 m. Hustě zalesněné pahorky s řekami a kaňony za Acapulcem se změnily až před Chilpancingem v bezlesou zemědělsky využívanou krajinu pastvin. Ani chvíli jsem neuvažoval o tom, že bych tu zůstal a přestoupil na autobus směřující do Igualy.

V Iguale jsem si nechal věci v úschovně (3 p/ h) a vyrazil do přírody kolem Coculy. Zde jsem našel pro přítele Kovaříka 2 druhy štírů. Do Igualy jsem se vrátil tak, abych stihnul předposlední autobus do Mexika, který odjížděl v 18:00.

Za dvě a půl hodiny jsem dorazil na mexický terminál Sur a po deváté již stál v recepci hotelu Zamora poblíž Zócala. Zbytek naší výpravy byl někde v ulicích a tak jsem navštívil kluky z Frýdku Místku, kterých jsem povšimnul v návštěvní knize. Nakonec jsem u nich na podlaze i přespal.

Michal Raška : RASKANZ@SEZNAM.CZ

Marek Olšar : OLSARM@EMAIL.CZ

SOBOTA, NEDĚLE 25.-26.10. ODLET A PŘÍLET DO VÍDNĚ

Vstal jsem v sedm a když jsem uslyšel hlasy na chodbě, bylo mi jasné, že se zbytek už chystá k odchodu. Nikdo mě však nepostrádal, i když jsem nechával v recepci vzkaz, kde jsem. Měl jsem z toho nepříjemný pocit.

Po osmé jsme dorazili na ambasádu, dobalili horolezecké vybavení, poděkovali panu Valentovi, že se nám tak hezky a ochotně staral o věci a rozloučili se.

Z Mexika jsme odlétali ve 12:35 místního času a skoro přesně podle letového řádu. Letěli jsme rychlostí asi 900 km/h ve výšce 11,3 kilometrů. Venkovní teplota –52^OC, počasí slunečné. Co si více přát. Minuli jsme Floridu a nadobro tak opustili Mexický záliv.

V Madridu jsme přistáli v 5:30 místního času a měli asi 4 hodiny do odletu do Vídně.

Pokud budete mít potřebu odepsat nebo se na cokoli zeptat, tady je adresa: radan.kaderka@seznam.cz

Radan KADERKA

autor